Stary Zlin - Zajatecky tabor Rybniky Mystery Cache

Pozor! Změna souřadnic! (říjen 2024)

Za více než 14 let od umístění kešky se její okolí hodně proměnilo a odlov už byl docela složitý. Přemístili jsme tedy finálku na místo jiné. Asi to taky není na dlouho, protože celý areál by se měl přebudovat. Tak uvidíme, jak to bude rychle. V každém případě si u finálky můžete ještě prohlídnout poslední zbytky bývalého zajateckého tábora.

K založení této cache nás inspiroval článek Pavla Stojara v týdeníku Sedmička. Je zajímavé, jak nahlédnutí do historie zcela změní pohled človeka na určité místo. Areál na Rybníkách jsme zvyklí vnímat jako součást průmyslového areálu a při průjezdu kolem přemýšlíme hlavně o jeho současném využití. Od přečtení výše zmíněného článku už ale uvažujeme i nad jeho historií. Zde je jeho zkrácená verze:

 „Po osvobození v květnu 1945 si Zlíňané začali užívat svobody. Ovšem ne všichni. Netýkalo se to místních Němců ani dalších lidí, kterí skončili v internačním táboře Rybníky. Z tábora, ve kterém bylo v srpnu 1945 zavřených přes čtyri sta lidí, dodnes zůstalo pár chátrajících dřevěných domů. O tom, co se tam dělo v poválečných letech, ví jen málokdo. Hned den po osvobození do tábora zavřeli obyvatele Zlína německé národnosti. „Byli tam také němečtí vojáci zajatí na frontě. Přibývalo i Němců, které sem poslali z pohraničí na práce pro firmu Baťa, postiženou bombardováním,“ doplňuje historik David Valůšek.

Rodina Václava Brože pocházela ze slezského Frýdku, za první republiky to byly Sudety. Za krize v roce 1932 přišli za prací k Baťovi do Zlína. „Maminka se hlásila k německé národnosti, ale cítila se jako Slezanka. Tatínek byl Čech a ani pořádně německy neuměl,“ vzpomíná Brožova dcera Odona Kubešová. Německá národnost její matky stačila k tomu, aby v lágru skončila celá rodina i se čtyrmi dětmi. Nejmladšímu synovi bylo tehdy dva a půl roku. „Hlídali nás s nasazenými bajonety, nad námi byly strážní věže. Byl to normální koncentrák. Ráno jsme dostali jen trochu melty, k obědu vodovou polévku a večer tenký krajíček chleba,“ říká Kubešová. Bylo jí tehdy jedenáct let.

Všichni zajatci, internovaní ve Zlíně, byli v Německu evidovaní jako nezvěstní. Nemohli totiž ani poslat zprávu svým blízkým, že jsou naživu. V táboře navíc zažívali krutou šikanu od strážných.
„Neměli jsme žádný kontakt se světem. Nesměli jsme mluvit s Čechy a dokonce ani mezi sebou. Když jsem to porušil, musel jsem stát v zimě venku na hanbě bez teplého oblečení. Nebo nás v jednu v noci vzbudili, nechali tři hodiny stát v zimě venku a v pět ráno jsme už museli do továrny. Byla tam epidemie tyfu, na který zemřela spousta lidí. Měli jsme hlad,“ líčí útrapy Schaltmann.

Změna přišla až v roce 1947, kdy tábor navštívili zástupci Červeného kříže. „Byli zděšení. Díky nim jsme pak mohli konecně poslat příbuzným zprávu, že žijeme. Zlepšilo se také jídlo a mohli jsme začít mluvit mezi sebou. Našel jsem si tak dobrého přítele,“ popisuje podmínky v táboře bývalý válečný zajatec.
Pokusil se z tábora utéct. Dvakrát ho chytili, potřetí se mu to podařilo a přes Vídeň se dostal domů do Německa. Vzpomínka na dávného kamaráda zavála v roce 1994 Schaltmanna zpět do Zlína. Jeho hrob našel na Lesním hřbitově.

Spisovatel Antonín Bajaja na tábor vzpomíná v knize Na krásné modré Dřevnici. Jeho otec byl lékař a chodil tam ošetřovat nemocné. „Vydržel to jen dva měsíce, byly tam otřesné podmínky. Zavřeli tam spoustu nevinných lidí, ať už to byli Němci nebo později političtí vězni. Zlínem dokonce kolovala zpráva, že tam byla zavřená i známá herečka Věra Ferbasová. Dodnes mám tísnivý pocit, když jdu kolem,“ říká Bajaja.

Historik Valůšek připouští, že v táboře vládly tvrdé podmínky. „Byla to velmi hektická doba těsne po válce. Lidé byli pod stresem po prožitých válečných letech a to se odráželo ve vztahu ke všemu německému. V mnoha lidech to vyvolávalo touhu po odplatě. Nebyly to ale koncentrační tábory, jaké zřizovali nacisté. Vládl tu spíš přísný režim kasárenského typu. I když i tady samozrejmě mohlo docházet k excesům. Byl tu problém s jídlem, oblečením a základními potřebami. Jestliže se tehdy nedostatky v zásobování týkaly běžných občanů, o to víc doléhaly na ty, kteří byli z poválečného pohledu nepřátelé,“ podotýká Valůšek.

I když v létě 1947 opustili tábor němečtí zajatci, netrvalo dlouho a zase se stal místem utrpení stovek lidí. Komunisté tu zřídili tábor nucených prací pro ty, kteří byli režimu nepohodlní. Politické oponenty, živnostníky. Byli tu zavření až do ledna 1954.“

Zdroj: Týdeník Sedmička ze dne 27. 5. 2010, Pavel Stojar - „Příbuzní vůbec nevěděli, že žijeme“.