Buková hora (Zinkenstein, Buchberg) - 684 m n. m.
- Dominantní čedičová homole (556 m n. hl. Labe) nejzápadnějšího táhlého hřebene (ve Verneřickém středohoří) nazývaného někdy dle počtu vrcholků Čtrnácti hoří (Vierzehnberge), tvořícího předěl mezi okr. Děčín, Ústí n. L. a Litoměřice. Leží na pravém břehu nad Malým Březnem (Klein-Priesen) a Těchlovicemi (Tichlowitz), na území Verneřic (Wernstadt), resp. dříve samostatné Příbrami (Biebersdorf).
V polovině 19. století byla v Příbrami otevřena uhelná šachta Svatý Gothard. Obyvatelé vsi a okolí byli jejími podílníky, ředitelem šachty byl Fahry Josef z c. p. 34. Štola vede z jižního konce Velkých Stínků až k domu c. 116 (Zachhaisel) v Příbrami. Těžba byla zastavena v roce 1900. Při špatném počasí a v zimě používali obyvatelé Velkých Stínků odvodňovací štolu hnědouhelného dolu Svatý Gothard k cestě do Příbrami, také ji používali jako zdroj vody.
Foto z odvodňovací štoly Svatý Gothard
Na temeni (plochý tefritový suk tvaru krátkého hřbítku s hřebenovými skalkami) je mocný mrazový srub s křivolakými buky, dnes s omezeným rozhledem (přístup po kamenných schodech), tzv. Humboldtova vyhlídka (Humboldtaussicht).
Na úpatí se rozkládaly dnes zaniklé obce Stará Homole (Althummel) a Velké Stínky (Großzinken). Masiv k jihu ostré spadá k Lučnímu potoku (Lischkenbach, Kreuzbach) a k sev. zvolna přechází v náhorní plošinu u Verneřic a Rychnova (Reichen). Zalesněná lokalita byla osázena buky, duby i jehličnany. Před kolonizací převýšení dělilo osídlené Litoměřicko od téměř neobydleného hvozdu na Děčínsku. Prvními známými majiteli krajiny a snad i hory byli Johanité, ve 12. a 13. stol. vlastnili na Ústecku řadu vsí. Na poč. 14. stol. (po 1305) vznikl statek Techlovice, sahal až k vrcholu, hranice se ale nekolikrát menila. Sama špice tehdy patrně patřila vartenberské državě Ostrý (Scharfenstein) u Benešova n. Pl. (Bensen) a r. 1511 byla připojena k sousednímu (též vartenberskému) panství Liběšice (Liebeschitz), které po r. 1537 střídalo vlastníky, posledními byli na poč. 20. stol. rytíri von Schroll. Po pozemkové reformě ve 20. l. 20. stol. kopec připadl státu.
Za výhledem sem v doprovodu několika příbramských sedláku 14. 10. 1778 od Verneřic pres Příbram koňmo vyjel císař Josef II., pokračovali pres St. Homoli na Vitín (Wittine) a Ústí. Hledal stanoviště ke sledování pruského vojska v nadcházející válce o bavorské dědictví.
O Nanebevzetí 2. 5. 1799 tu příbramský čtenářský kroužek pod vedením rychnovského rychtáře a pivovarníka Josefa Palme osadil dřevěnou tabuli s citací Humboldtovy básně, vydržela asi 20 let. Přírodovědec a zakladatel vědecké geografie F. H. A. v. Humboldt sem vystoupil r. 1837 při jedné z cest po středohoří, což pak upomínaly pamětní desky, od 1. 5. 1899 dřevěná a od 16. 7. 1922 až do 60. - 70. l. 20. stol. (nejméně do r. 1964) bronzová, dnes zbyly jen 4 ve skále vyvrtané díry.
Jiným prominentním návštěvníkem byl r. 1852 zřejmě i saský král A. F. August.
Jedinečnost výhledu přitahovala a v době rané turistiky ji zmiňuje i první tištený průvodce (1824) Wanderungen auf der Herrschaft Tetschen.
Kromě popisu kopců upozorňuje i na 5 sáhu hlubokou rozsedlinu 30 kroku jíchových. od vrcholu, kde se i v létě držel sníh a led. Totéž uvádí topograf Gottfried Sommer v 1. díle knihy Das Königreich Böhmen (1833) - dle souč. zaměření 3,5 m hl. propadlina, na níž navazuje 7metrová jeskyně, tzv. Ledové jámy nebo Ledová jeskyně (Eishöhle). Místo je opředeno pověstmi o skřítcích střežících poklad, čertech, nočních myslivcích aj., např. o rytíři, co se do podzemí vydal hledat zlatý poklad. Byt ho strážci varovali, nenechal se mladík odradit. Přiblížil se k puklině, náhle vzlétlo hejno bílých ptáku, oř se splašil a do propasti se s ním zřítil. Občas pak uhlíři u skály vídali bílého jezdce na bělouši, jak padají kamsi dolu…
První veřejná schůze nového blankartického vzdělávacího spolku Fortschritt (Pokrok) tu proběhla 12. 6. 1870 pod širým nebem, 3 přednášky přilákaly na tisíc hostu z Benešova, Verneřic, Děčína, Ústí, Litoměřic a C. Lípy. V srpnu 1879 nechal Josef von Schroll na výstupku zbudovat 6tiboký dřevěný pavilon s lavičkami. Plán zhotovil liběšický vrchnostenský duchovní správce Schimaczek (v červnu 1914 byl zchátralý altán stržen a vystavena replika, dosloužila až po r. 1945) a v Tetschen-Bodenbacher Zeitung vyšel 27. 8. 1879 upozorňující článek. Nad Těchlovicemi se r. 1890 pod vývratem objevilo ústí zavalené štoly (patrně jich zde bylo víc). Dle oronyma Zinkenstein se spekuluje o těžbě zinku. Výklady jsou ale různé, vlastivědný badatel Emil Neder z Jedlky (Höflitz) poukazoval na příjmení Zinke, až do 2. sv. války se dochovalo v názvu statku ve V. Stínkách (Zinkbauer). Prof. V. Šmilauer se domníval, že Stínky ('malé steny') souvisejí s typickými čedičovými útvary místy zde vystupujícími na povrch. Totéž potvrzuje i prof. dr. J. E. Hibsch, slovo Zinken považoval za staré ozn. právě těchto bloku, lidové Heehaffen (Heuhaufen - hromady sena). Stejné to vysvětluje i Hellmut Storch v disertaci o pomístních názvech soudního okr. Benešov, Zinken (nářečně 'tsinken' - špičaté skály) srovnává s termínem Zinnen (cimburí) v Dolomitech. Dr. A. Profous Stínky odvozoval od štěnice ap. Český novotvar Buková (dřív častěji Bukovská) hora z 19. stol. pochází snad od lesa Buchwald v labském svahu. R. 1892 si valkeřický učitel Emil Perthem v časopise 'Aus deutschen Bergen' stěžoval na nízkou návštěvnost ač jedinečný výhled. Konc. 19. stol. sílily hlasy po rozhledně, ještě před r. 1900 zde příbramsko-rychnovská sekce Horského spolku pro České Švýcarsko, zal. r. 1878 v Děčíne, nechala vztyčit vyhlídkovou věžičku a už v srpnu 1905 se tu vyskytl srub o 2 místnostech s provozem o nedělích a svátcích či na objednávku, spravoval jej Josef Kratochwill, v dubnu 1906 získal hostinskou koncesi a útulna Dum na Bukové hoře (Zinkensteinhaus) prosperovala i díky tudy vedoucí nove (1912) vytyčené dálkové turistické trase (Schlängelweg) z Pirny do Litoměřic (zn. zelenou vlnovkou na bílém podklade). Potraviny i voda se donášely v nůších. V březnu 1914 nařídil majitel pozemku (sedlák Richter z V. Stínek) odstranění chýše, klub ale zakoupil parcelu sousední, chatu přemístil a zřídil cestu.
Po 1. sv. válce se vedle vyhlídkové objevila věz trigonometrická, restaurant vedl válečný invalida Emil Ehrlich z Příbrami (čp. 32), srub již nedostačoval a dlouze se jednalo o přístavbě či hostinci novém. Vypracovaný projekt realizován nebyl, nicméně v neděli 13. 10. 1929 byla slavnostně otevřena kamenná část z neomítnutého cedíce nyní již Děčínské boudy (Tetschner Baude) s hostinskými pokoji a bytem. (Základní kámen položen 7. 7. 1929 a u něj zazděna kazeta s mincemi, fotografiemi a pamětním zápisem.) Zúčastnilo se na 500 návštěvníku. Objekt dostal čp. 7 v obci V. Stínky, kam katastrálne spadal. V r. 1930 oheň zničil střechu a po spolkové reorganizaci pršela hospoda z majetku předsednictva na děčínskou sekci, koupila zařízení, financovala údržbu, vybírala nájem a 6. 6. 1931 v lokále dokonce zřídila 'Děčínský koutek'. Poslední předválečnou úpravou (1937) bylo rozšíření terasy. E. Ehrlich byl r. 1945 stejně jako ostatní okolní odsunut, majetek konfiskován a jako Chata KCT Buková hora se dostal do národní správy pražského ústředí Klubu českých turistu, to dosadilo nájemce Stanislava Mahlera. Kolem r. 1950 částečné vyhořel a po obnově zůstal ještě nějakou dobu v provozu. Během 50. let ztratil turistický význam a cekal na postupnou devastaci. Na jaře 1958 počala výstavba TV vysílače, vyrostla provozní budova a v boudě byla umístěna retranslační stanice. Vysílalo se od 11. 6. 1960. Provizorní (pův. jeřábový) příhradový stožár v l. 1960 - 62 nahradila ocelová (181,5 m) konstrukce (provoz od prosince 1962). Při údržbě se vznítil požár (3. 12. 1965) a 9. 10. 1966 musela být poškozená věž odstřelena a následně postavena nová. Dnešní železobetonová (223,4 m, průměr u paty 12 m) povstala v l. 1972 - 75, vysílání začalo v prosinci 1975. Boudu si k rekreaci upravili České radiokomunikace, v jejichž rozlehlém areálu na severových. svahu byl položen krátký lyžařský vlek. R. 2003 chatu koupil Karel Andok z Rychnova a po více než půlstoletí jí vrátil někdejší název. Funguje tu ubytovna a o víkendech kiosk, neboť, jak stojí v historické koncesní žádosti 'všichni cizí návštěvníci touží po dlouhé a namáhavé horské túře po osvěžujícím nápoji nebo malém občerstvení'. Pan hostinský i uvažuje o obnově altánu! Z plošiny lze za pěkného počasí dohlédnout až do Prahy, k jihu na labské údolí a Středohoří, západní obzor ohraničují Krušné hory (Erzgebirge), na východe vidíme Lužické hory (Lausitzer Gebirge), Ještěd (Jeschken), Jizerské hory (Isergebirge) a Trosky, k severu částečné České Švýcarsko (Böhmische Schweiz).
Čtrnáctihory mají podnebí velmi studené, drsné a uzavírají vysočinu jednotvárnou, k Labi příkré spadající. Nejvyšším bodem jest Zinkenstein (664 m), táhlý to hřeben lesem listnatým i jedlovým zarostlý, z něhož mocná skála s pavilonem vyčnívá. Humbold navštívil tuto horu, jak postavený tam sloup s tabulkou hlásá. Na svahu již pod kameny možno v lete nalézti led. Jméno obdržel Zinkenstein od vísky Zinken, kdež druhdy na cín v prahorním útvaru se dolovalo. Od vesnice Těchlovic vede sem pěkná silnice a též kratším směrem velmi pohodlná stezka tmavým lesem bukovým. Kratší cesta z Ústí pres Malé Březno jest velmi klopotná a beze stínu. Vyhlídka jest hlavně v údolí Labské na sever až za Podmokly na jih až pres Ústí. Ostatní panoráma jest pro blízkost vysokých hor velmi omezené. Čtrnáctihory tvoří jednolitý val; ohraničeny jsou k sev. údolím Ploučnice od Děčína až k C. Lípě. Zde ve vých. díle přecházejí ve vysočinou rovinu rybníky pokrytou, tak svého vých. zakončení docházejíce. Na jz odděluje je od části třetí údolí Chablavky [Cervený potok - Haberbach] od Levína pod Zinkenštýnem k Oušteku [Úštek - Auscha] vybíhající, a údolí protilehlé oddělené od něho, sedlem mezi Touchořiny [Touchořiny - Taucherschin] a Levínem, jež se táhne od Sedla a jeho sz výběžku k M. Březnu. - Hranice j od Oušteku pres Blížnedly [Blíževedly - Bleiswedel], Stolinky [Stvolínky - Drum], Holany zahýbá se obloukem k C. Lípe. Dle této dělí ji široký úval Bobrového potoku [Bobři potok - Bieberbach], Ústecko-Dolinský zvaný, z něhož vrch Ron [Ronov - Ronnberg] příkré vyčnívá, od j pahorkatiny pískovcové. - V. Wachsmann - Severní Polabí - Od Litoměřic až k Hřensku. Okolí mest Ústí n. L., Teplic, Litoměřic, Podmokel a Děčína - Česká Beseda v Ústí n. L. 1888
převzato z Města,obce a osady...od A do Z na Ústecku.