Povesti Litovelska - Zlý rytír z Hanovic Traditional Cache

This cache has been archived.

ValenReviewer: Archivace listingu keše

Protože výzvy k údržbě nebyly naplněny, byla keš v souladu s pravidly archivována. Upozorňuji, že keš, která byla archivována pro zanedbávanou údržbu, již nelze odarchivovat.

Valen Reviewer - Reviewer pro ČR

More
Hidden : 8/10/2010
Difficulty:
2 out of 5
Terrain:
1.5 out of 5

Size: Size: micro (micro)

Join now to view geocache location details. It's free!

Watch

How Geocaching Works
Looking for a different adventure?

Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions in our disclaimer.

Geocache Description:

Na souradnicích N 49•40.901 E 017•02.713 naleznete hanovicky zamek který dnes patrí obecnímu JZD.

Pred dávnými a dávnými casy žil na hanovském zámku zlý, velmi zlý rytír.
Jako zlý duch procházel zámeckými komnatami nebo projíždel na bujném koni celým svým panstvím, provázen vždy velikým cerným psem. Pred rytírovým hnevem si nebyl nikdo jist, ani jeho slicná a milá paní, která jako dobrá a tichá víla vnášela kus štestí a lásky do zámku a do chudých chatrcí trpících poddaných.
Rytírovi poddaní úpeli neslýchanými ukrutnostmi svého pána, tíhou roboty a hubené bídy, která s nimi jako jejich rodná sestra sedala za jedním stolem. Proklínali proto všichni rytíre do horoucích pekel a práli mu vše nejhorší.
Zámecký pán potreboval velmi mnoho pro svou kratochvíli a pro svuj nákladný život. V zámeckých komnatách bylo velmi casto hlucno a veselo. Rytírovi prátelé se sjíždeli velmi casto k hlucným radovánkám a cetnými komnatami se rozléhalo zvonení poháru, radostný krik a bujarý smích a hlaholilo nevázané veselí.
Nevýnosné panství nestacilo uhradit, co pán spotreboval pro svou zábavu. Upadalo den ode dne a prchlivý rytír nesl težce jeho úpadek. Stále více se zatvrzoval proti svému robotném, ubohému a neštastnému lidu, jemuž mel vlastne spíše dekovat za jeho nekonecnou námahu a božskou trpelivost.
Jeho mysl se zatemnila hnevem tak, že sám chodil dohlížet na poddané, honil lidi do práce a nemilosrdne trestal svým mohutným karabácem každého z tech, kdo nepracoval dosti rychle a neuposlechl ihned ochotne jeho rozkazu. Jako zbesilý bil poddané na panském, at to bylo v lomech, u rybníku nebo v lesích.
Utýraní poddaní se hrbili na oko pri práci, potichu si zavzdychali, potají však všichni kleli krutému pánu a zatínali pesti. Mel-li z nich kdo to štestí, každý se mu radeji vyhnul na sto honu, jen aby mu neprišel do cesty a nedostal se do spáru jeho strašného psa, nebo se nestal veznem v strašném vezení pod zámkem.
„Náš pán má v tele kámen místo srdce. Svou radost si vykupuje naším žalem. A kdybychom všechny slzy vyplakali a k smrti se udreli, naše žalost jej neodvalí,“ ríkávali si bezútešne mezi sebou.
Cím více panství upadalo, tím vášniveji se oddával rytír pití. A každý doušek jeho vína a každé jeho sousto bylo poznamenáno mozoly, krví, ale i kletbami ubohých poddaných.
Jedinou ochranitelkou a dobroditelkou poddaného lidu byla krásná zámecká paní. Jako dobrá víla chodila tajne mezi poddané a laskavým slovem, sladkým úsmevem a velmi casto i štedrou pomocí se snažila umírnit jejich utrpení, zaplašit težké chmury z ustaraných cel a temné stíny hladu od prahu chudobných chaloupek. Všude vnášela dobro a mír a byla všude ráda videna.
Když se pán jednou dovedel o jejich návštevách u poddaných a robotných, surove ji zbil ve své náhle zurivosti a zavrel ji v jedné z jejích komnat. Tam, odloucena od okolního sveta, chradla a chradla, až ji vysvobodila smrt.
Poddaní proklínali zlého pána a v modlitbách pamatovali na jeho milou a dobrou chot.
A jak podivne rytír žil, tak podivne skoncil.
Jednou k veceru se hnal na koni jako dábel podél potoka, který pritékal k zámku od západu a svou cistou horskou vodou napájel panské rybníky u Savína a u Hanovic. Oba tyto rybníky chovaly velké bohatství ryb a tržba z nich bývala nemalá. Jeho pes bežel za ním jako dábel, jako živý stín jeho temné duše.
Nad zamodralými lesními hradbami Rampachu rudl již prebohate západ a jeho oslnivá záre zaplavovala obzor pohádkovými plameny. V sevreném údolí, jímž od západu pritékal cilý potok, vyvstávaly první popelavé stíny vecerního soumraku. Kraj tichl a denní život dohasínal.
Když prijíždel rytír k prvnímu rybníku, zastavil náhle kone a jeho oci bleskly jako oci dravce.
Na protejším brehu rybníka stál neznámý muž a v rukou držel proutený koš.
„Pytlák,“ blesklo rytíri hlavou.
Zabodl koni ostruhy do slabin, až se prudce vzepjal a mocným skokem preskocil potok a pak jako zbesilý unášel svého pána na druhou stranu rybníka. Kde dosud stál onen muž.
Teprve když se rytír priblížil velmi blízko k neznámému starému muži, spatril jej neznámý rozzureného a velmi se ulekl. Koš mu vypadl z ruky a na zemi sebou házel veliký kapr.
V tu chvíli na pytláka skocil pánuv strašný pruvodce – pes a pádnou ranou svých mohutných tlap jej povalil na zem a mocnými zuby mu trhal jeho šat a drásal telo. Pán dojel a krikl na psa. Pes prestal, cenil zuby a cekal na nový povel.
Když pán uvidel neobycejného kapra, rozzuril se a soptil hnevem jako smyslu zbavený:
„To verím, hladoune, že máš o panské ryby tak veliký zájem, zvlášte když mají lacinou chut! Na poli máš ješte pracovat, a ne tu Boha o cas a mne o ryby okrádat. Vezmu si te sebou na zámek, abych se ti trochu podíval na tvou zlodejskou kuži. Tam se ti bude lépe v chládku odpocívat. V tmavém sklepe mi mužeš žáby a krysy vychytat, když už chceš neco pro mne udelat. Cha, cha, cha…!“
Jeho jezdecký bicík svištel pritom neustále vzduchem a pokrýval nebožákovo telo krvavými pruhy.Rytíre velmi rozcilovalo, ba privádelo až k zurivosti, že starecek ani slovem nezanaríkal, ani o smilování neprosil, jak to cinívali všichni jeho poddaní. Pak ho svázal, pripoutal ke koni a táhl na zámek.
Tam dal zkrvaveného a polomrtvého nebožáka uvrhnout do strašného zámeckého sklepa, v nemž cpel vzduch hnilobou a mrtvolným chladem.
Sám pak zasedl ke krbu za stul a pil a jedl, dokud zpit do nemoty neklesl pod stul. Jeho sklepník, jediný to sloužící, jejž pán nikdy neuhodil, odnesl ho potom do postele.
Té noci spal rytír tvrde, ale ne dlouho.
Když se priblížila pulnoc, zaskrípaly hlasite dvere vedoucí do ložnice a zapadly mocným rachotem zpet do verejí. Rytír, probuzen jejich hlukem, vztycil se na loži a vytreštil udivene své ospalé a opilé oci.
Pred jeho ložem stál starecek – pytlák ozárený pojednou podivným svetlem. Když ho rytír poznal, vyskocil z postele, uchopil mec ležící na sole a tal jím po zjevení. Mec projel vzduchem naprázdno, postava starce-rybáre stála pred rytírem klidne dál, jen podivná záre kolem ní vzplála jasneji.
Rytír strnul, prikrcil se a zakryl si rukama tvár.
Mec mu vypadl z ruky, dopadl zvucne na kamennou podlahu a prelomil se v puli.
V tom se zjevení pohnulo a ložnicí se ozval prísný a mocný hlas:
„Proklínám te, bezcitný rytíri, proklínám, nebot míra tvých zlých cinu je dovršena. Za své nescetné zlé skutky budeš po smrti pykat a nenajdeš v hrobe pokoje. Promeníš se ve psa a budeš pobíhat od zámku k rybníku. Bud proklet, proklet, proklet!“
Po techto slovech rytír vykrikl a odkryl si tvár. Kolem bylo dráždivé a šumící ticho, cerná a chladná noc.
Zjevení zmizelo.
Jako šílený se rytír vyrítil z komnaty, kricel, rval, klel a rádil jako zbesilý, až se to zámkem rozléhalo a divoce se hnal zšerelými chodbami a po schodišti ke sklepu, strašnému to zámeckému vezení.
Zbrojnoš otevrel temnou kobku a posvítil dovnitr planoucí pochodní.
Pán zustal stát u vchodu a strnule zíral na svého vezne. Ležel tam v koutku na shnilé sláme – ale mrtvý. Jeho otevrené oci hledely však prísne na rytíre, jemuž se zdálo, že v nich cte:
„Budiž proklet, proklet, proklet!“
Tento podivný pohled mrtvých ocí rytír nesnesl. Jako smyslu zbavený pádil nahoru do ložnice, zpet na chodbu, pobíhal komnatami, chodbami a po schodišti, rval, klel a bedoval, volal, prosil, až konecne vybehl ze zámku do tmavé noci a zmizel.
Marne ho všechno služebnictvo po celou noc hledalo. Našli ho až ráno – utopeného v rybníku.
Pohrbili ho v zámku. Sotva však postavili rakev na místo, víko samo odskocilo od rakve a z ní vyskocil veliký cerný pes, jenž strašlive a bolestne zavyl a zmizel náhle, jako by se propadl do zeme. Kletba se splnila.
Od té doby se zjevoval v zámku velký cerný pes. Procházel všemi komnatami a chodbami jako temný stín a pak behal po zídce, která se táhla od zámku na západ ke Kluzovu, a strašíval. Mnoho obcanu hanovských ho videlo, ješte více pak slyšelo jeho divoký štekot a podivné vytí.
A ve sklepe, v nemž zemrel neznámý starecek, bývalo slyšet vždy o pulnoci temné dunení. Od toho dne nikdo do sklepa nevkrocil, každý se mu vyhýbal.
Smutno a trudno bylo nyní na zámku. Služebnictvo se ze strachu vystehovalo, v zámku zustal jen bývalý sklepník.
Léta plynula jako voda v potoce pod zámkem a podivný pes strašil dál.
Pravidelne o pulnoci se v zámku ozývalo strašidelné bušení. Podobalo se vzdálenému hukotu boure, sílilo, rozléhalo se hlasite po celém zámku, až se otrásal v základech, a za chvíli opet sláblo a zaniklo.
Konecne si dodal sklepník jednou odvahy a vešel do sklepa. Schoval se do sudu, a cekal co se bude dít.
Dlouze, strašlive dlouze se vlekl cas a desivé ticho se lepilo sklepníkovi na duši.
Pojednou se sklepem rozlehla strašná rána, jakoby veliká skála pukla, a za ní druhá, tretí a další, až se promenily v pekelné rámusení.
Sklepník se skrcil v sudu a strachy ani nedýchal.
Po dlouhé chvíli hluk utichal a tišil se, až zmlkl docela. A v tom zaslechl sklepník temné a žalostné zaúpení. Vzpomnel si na mrtvého starce s otevrenýma a prísnýma ocima a mráz mu prebehl po zádech.
A pak bylo chvíli ticho.
Sklepník se trochu osmelil, vystrcil hlavu ze sudu a tu leknutím div nevykrikl.
Uprostred sklepa, podivným svetlem ozárena, stojí na zemi otevrená rakev. V ní sedí kostlivec a pohybuje celistmi. Za ním stojí veliký cerný pes s ocima svítícími jako dva žhavé uhlíky a svým jazykem olizuje kostlivcovu lebku.
Sklepník zíral na toto zjevení jako bez ducha. Silné mrazení mu probíhalo celým telem, div se mu srdce nezastavilo. Pojednou, ješte udiveneji, vytreštil sklepník oci.
Tichem sklepa to mrazive zachrastilo, kostlivec pomalu povstal, pristoupil k psovi. A než se milý sklepník nadál, splynula kostra se psem. Pes dlouze a žalostne zavyl, zatrepal sebou a pred zrakem užaslého sloužícího stanula svetlá postava zemrelého zámeckého pána.
Jeho smutné oci zíraly prosebne na sklepníka, jenž si konecne dodal odvahy a zeptal se:
„Pane muj, co ode mne žádáš?“
Svetlé zjevení rytíre pohnulo temnými ústy a dráždivým tichem sklepení se rozlehl zastrený a drsný hlas:
„Kletba je težké bremeno, jež me tíží. Mozoly, krev, rány a kletba mých ubohých poddaných a utýraných obetí mi nedoprávají ani po smrti pokoje. Jen slovo Boží muže mi pomoci k usmírení s Bohem a lidmi a – k vecnému klidu. Dej za me sloužit mši svatou.“
Po techto slovech prízrak zmizel a sklepník se vypotácel jako ve snách ze sklepa.
Když vcházel do svého pokoje, ozval se na západní strane zámku zurivý štekot psa a pak hlasité, táhlé a naríkavé, jakoby prosebné vytí, které se neustále stupnovalo.
Toho dne však zaznelo naposledy. Hned príštího dne ucinil sklepník, jak si rytír prál. Od té doby se pes víckrát neukázal a v zámku prestalo strašit.

Additional Hints (Decrypt)

an ebuh

Decryption Key

A|B|C|D|E|F|G|H|I|J|K|L|M
-------------------------
N|O|P|Q|R|S|T|U|V|W|X|Y|Z

(letter above equals below, and vice versa)


Advertising with Us

Inventory

There are no Trackables in this cache.

View past Trackables

What are Trackable Items?

Bookmark Lists

View all bookmark lists...