K luštení: Milotovo dílo vcetne mezer a interpunkce; ceská abeceda...
Kde je stárek,
tu je mládek,
nedaleko také pivovárek,
kde se pivo varí,
tam se všechno darí,
kde se pivo pije,
tam se dobre žije.
Nekteré sloky jeho básní „znárodnely“ a prešly do lidových písní. Krome poezie napsal Matej Milota i první moderní ceský cestopis „Cesta do Itálie“.
Matej Milota vyrustal v rodine chudého ševce, který jej na doporucení zásmuckého ucitele Josefa Celera poslal v roce 1798 do tzv. normální školy v Praze. Tu Matej Milota úspešne ukoncil a v roce 1807 se stal výpomocným ucitelem v pražském sirotcinci v Bredovské ulici (dnes ulice Politických veznu). V roce 1808 vstoupil jako dobrovolník do rakouské armády shromaždované proti Napoleonovi. Byl zarazen jako kadet k c. k. pešímu pluku c. 21 (tzv. Chrudimskému), jehož „inhaberem“ byl podmaršálek princ Viktor Rohan, pozdeji hrabe Albert Gyulai z Maroš-Nemethu a Nadasky. Bojoval u Aspern-Esslingu (21. – 22. 5. 1809 zde Napoleon utrpel svoji první porážku), a Wagramu (5. – 6. 7. 1809 - tady francouzský císar naopak vyhrál). V krátké dobe, po necelém roce své vojenské kariéry, dosáhl Matej Milota dustojnické hodnosti korouhevníka. Korouhev byla látka s odznaky majitele, pevne pripevnená na konci žerde. V našich zemích bylo kdysi prísne stanoveno, kdo smí užívat korouhve: Pán, který skutecne vedl nejaké vojáky do boje, byl nazýván korouhevní pán. A ten, komu pripadla cestná funkce nést korouhev, to byl korouhevník. Do pocátku roku 1813 byl Matej Milota se svým plukem ve východních Cechách. Po povýšení na porucíka a preložení k pluku c. 15 bojoval v roce 1813 u Dráždan (26. – 27. 8. 1813) a v Bitve národu u Lipska (16. – 19. 10. 1813). V roce 1814 se zúcastnil slavného vjezdu protinapoleonské koalice do Paríže. Po krátkém pobytu v Halici a v Uhrách se stal jako nadporucík pobocníkem podmaršálka barona Františka Arnošta, svobodného pána Kollera, majitele panství Obríství. S ním se dostal v dobe tzv. vídenského kongresu (který se konal od 1. 10. 1814 do 9. 6. 1815) do hlavního mesta monarchie a poté do Itálie, kde byl podmaršálek Koller jmenován intendantem rakouské armády. V letech 1818 – 1820 pobýval jako vychovatel Kollerových synu Augusta a Alexandra (pozdejšího generála, od roku 1868 ceského místodržícího a od roku 1874 ministra války) strídave v Praze a na Kollerove panství v Obríství. Po vypuknutí revoluce v Neapoli (v cervenci 1820) odjel znovu s Kollerem do Itálie.
Koller tu opet nastoupil jako generální intendant rakouské armády v Neapoli, kde mel i funkci místodržitele. S povolením sicilského krále tu kupoval, sbíral a s pomocí svého pobocníka Poláka vlastními výkopy získával antické památky z Herkulanea, z Pompejí, ze Sicílie i odjinud. Získané predmety pak pan podmaršálek Koller posílal po lodích na svuj zámek v Obríství. Ten dal prebudovat pro pohodlné bydlení i pro instalaci soukromého muzea antiky, kam pak zval své hosty. Byl to zapálený zemský patriot, který chtel svou vlast zaradit mezi ty evropské zeme, které podobná antická muzea už mely. Jeho sbírka svým rozsahem (cítala pres 10.000 kusu! ) a také svou kvalitou nemela v ceských zemích obdoby. Generálovy ušlechtilé zámery byly zmareny jeho náhlou smrtí. Roku 1825 podlehl v Neapoli tyfu.
Po Kollerove smrti prišel Polák v roce 1827 na Tereziánskou vojenskou akademii veVídenském Novém Meste, kde v letech 1827 – 1830 vyucoval ceštinu a literaturu. Po povýšení na setníka se vrátil k svému pluku a v letech 1831 – 1837 sloužil v tehdejších severních Uhrách (mj. na Trencínsku a v Bratislave). V roce 1832 se oženil s Emmou, o ctyriadvacet let mladší dcerou delostreleckého dustojníka barona Augustina. V roce 1837 se navrátil na vojenskou akademii do Vídenského Nového Mesta jako profesor válecného dejepisu a dohlížitel (prefekt) nad vyucováním jazyku. Jeho vojenská kariéra stoupala. Ješte v roce 1837 získal hodnost majora, v roce 1843 podplukovníka, 1848 plukovníka, do výslužby odešel v roce 1849 jako generálmajor.
Verše zacal psát Matej Milota už jako student – pochopitelne nemecky. Když pobýval u Chrudimského pešího pluku, setkal se s okruhem ceských vlastencu, sdružených kolem Josefa Liboslava Zieglera, faráre v Dobranech u Dobrušky, mezi které patril i dobrušský kupec František Vladislav Hek - dnes známý spíše jako F. L. Vek z Jiráskova románu.
Mezi Matejem Milotou a farárem Zieglerem (jenom o šest let starším) se zrodilo prátelství, a byl to práve knez, který Mateje Milotu nasmeroval k tomu, aby zacal veršovat. V knížecce Prvotiny pekných umení mu vyšla rozsáhlá lyrická básen Vznešenost prirozenosti. Když ji Mastej Milota vydával podruhé, pomáhal mu s ceštinou Josef Jungmann, který také doporucil pozmenit název na Vznešenost prírody.
Naši vlastenci byli novou hvezdou na nebi ceské básnictví nadšeni. Kolega Šebestián Hnevkovský oznacil básen jako "geniální." Podle Antonína Jaroslava Puchmajera mela "ostat hrdostí Cechu," a sám Josef Jungmann nadšene prohlásil: "Vznešenost prírody jest v jistém ohledu nejvýtecnejší až posavade plod ceského básnictví a hodna nejlepších toho tvaru cizokrajným básním na bok postavena býti." Ani mladý František Palacký nešetril slovy chvály, když prohlásil, že Polákovi "génius Cechie právem palmu by básnictví podati mohl, tolik zajisté originálnosti, vznešenosti a jednotlivých krás posud aspon žádný nám nepodal."
Tehdejší milovníci zchudlé ceštiny byli z Polákova jazyka paf. Ohlas Polákovy Vznešenosti zachytil Alois Jirásek ve svém F. L. Vekovi: "Václav se ani nehnul. Nejprve byl jen zvedav, dychtiv, i závist mane uhlodla, záhy však zacal žasnouti. A žasl, žasl, a byl pak jako zmámen. Nic takového dosud neslyšel, necetl. Co byly proti tomu všecky ty básne, které znal. A co jeho! Verše hrnuly se proudem. Neobycejná rec, nová slova, z nichž mnohé neznámo, nejasno, žádné však se neozvalo naplano, nýbrž plne silným, novým zvukem. Nerozumel všemu, to ono znelo podivne, ze všeho však cítil smelost a sílu, zvláštní sílu, ohen, vzlet a nadšení, jež uchvacovaly."
Sil jsem proso na souvrati,
nebudu ho žíti;
devce krásné miloval jsem,
nebudu ho míti;
síti, nežíti,
milovati, nevzíti!
Sil jsem, nežal jsem,
miloval jsem, nevzal jsem.
Tam nad mlejnem, pod jesenem
na vysoké stráni
slíbila mi má Karlinka
vecné milování.
Venec uvitý,
prsten skvostne vyrytý
od ní dostal jsem;
prece devce nevzal jsem.
Ráno drív než zvoník cinkal
casne na klekání,
šel jsem, abych ptací slyšel
ranní radování;
šel jsem za lesem,
ale ach! co spatril jsem?
nad tím strnul jsem,
více devce nechtel jsem.
V roklinách tam v stremchách hustých
devce s jiným stálo,
on ji líbal, tlacil, vinul,
devce se jen smálo.
Já pak zvolal jsem:
Darmo v noci nespal jsem!
Sil jsem, nežal jsem,
miloval jsem, nevzal jsem.
Tato básen zde není náhodou…
Když byl Matej Milota povýšen do šlechtického stavu s prídomkem "ze Zdiradova," již ceštinu bežne v mluveném slovu nepoužíval. Podepisoval si nikoli jako Milota Zdirad Polák, ale jako Moritz Pollak. Své deti vychoval nemecky, s ceským kulturním prostredím neudržoval žádné styky. Podle svedectví jednoho žáka akademie "zle se sápal na chovance Cechy, kterí hlásili se u neho cesky, drsne poukazuje na nemcinu jako jazyk služební." Do výslužby odešel generálmajor v jedenašedesáti letech a zbytek života prožil ve Vídenském Novém Meste, kde také 31. brezna 1856 zemrel. Jeho hrob byl v roce 2002 restaurován, a na podzim téhož roku, kdy vyvrcholilo symposium 250 let ceštiny v rakouské armáde, na nej položili velvyslanec Ceské republiky v Rakousku Jirí Gruša spolu s predstaviteli rakouské a ceské armády vence.
Keš najdete podle tohoto klíce:
0307 0202 1901 2004 0902 0809 2801 2102 2305 0402 1406 1808 1001 2213 1107 1507 2107 1515 1814 2305 1922 2415 1307 1916 1724 0406 1408 1405 0920 2514 3009 2524 3011 0901 1305 2811 2707 2612 2523 2101 2116 1621 2714 2916 3112 0503 1706 1516 1615 1415 2512 1623 2705 2312 1307 1917 3002 0107 1203 0125 1402 2412 0309 1722 2530 0119 0616 0121 3017 2508 0204 2303 3217 3206 3011 0107 2305 0120 0101 2319 2403 0914 2218 1311 2532 1001 0404 0910 0902 1925 1304 1706 2404 2807 1014 1917 3225 0617 2301 0406 0503 3025