Projekt Babylon
V roce 1988 zahájil irácký režim stavbu dvou gigantických děl, kterou řídil proslulý kanadský konstruktér Gerald Bull. Každé dělo, se 156 metrů dlouhou hlavní o ráži 1000 milimetrů, mělo vážit 2101 tun a skládalo se z 26 šestimetrových segmentů, sešroubovaných k sobě. Děla měla být instalována napevno a nebylo možné s nimi mířit. Byla určena pro vystřelování satelitů na oběžnou dráhu, ale od počátku vyvolávala obavy z jejich zneužití pro vojenské účely.
Celkem 56 masivních ocelových rour pro sestavení hlavní objednali Iráčané v britské ocelárně pod smyšlenou legendou o tom, že jde o vybavení pro chemický průmysl. Bull také úspěšně smontoval menší zkušební dělo o ráži 350 mm, dlouhé 46 metrů, přezdívané „Baby Babylon“, opět vyrobené v Británii. Takové akce samozřejmě neušly pozornosti západních tajných služeb, ale celý vynález byl považován za pochybnou hračku a tak se jím nikdo příliš nevzrušoval. Díly pro první velké dělo byly do Iráku úspěšně dodány a smontovány, pak byl ale Bull zavražděn, britské úřady se rozhoupaly k akci a nechaly zabavit součásti děl v Anglii, v Řecku a v mnoha dalších zemích. Krátce na to vypukla první válka v Zálivu a po ní inspektoři OSN zničili i ty části děl, které se podařilo v předchozích letech propašovat do Iráku. Dochovalo se jen několik části malého děla „Baby Babylon“ a šestimetrových segmentů „Big babylon Gun“ („Velkého babylonského děla“). Představu o tom, jak mělo vypadat největší dělo v dějinách lidstva si můžete udělat ve vojenských muzeích v Londýně a Portsmouthu a kupodivu také na louce u Brandýsa nad Orlicí.
Segment Velkého babylonského děla v expozici Královského dělostřeleckého muzea v Londýně. Foto: autor, licence CC-BY-SA.
“Velké brandýsské dělo“ - na obou koncích šestimetrového segmentu hlavně jsou příruby pro připevnění dalších dílů. Vnitřní průměr hlavně (tedy ráže) je přesně jeden metr. Foto: AndreDeLaGare
Gerald Bull
Narodil se v roce 1928 a byl mimořádně nadaným studentem, který se zajímal o aerodynamiku a balistiku. Podílel se na mnoha vojenských programech, týkajících se raketové a dělostřelecké techniky. Nejslavnějším se stal jeho projekt HARP, zahájený v roce 1961, který testoval možnost levně vystřelovat satelity na oběžnou dráhu. S podporou americké armády zkonstruoval na ostrově Barbados speciální kanón, jímž se mu podařilo vystřelit do vesmíru projektil o hmotnosti 180 kilogramů. U běžných kanónů brání zvyšujícím se výkonům neúměrný nárůst tlaku a teploty v hlavni. Nacisté se pokusili vyřešit tento problém bez valného úspěchu komplikovanými děly s přídavnými bočními komorami, což vyústilo ve stavbu tajné zbraně V3. Bull na to šel mnohem lépe, když se mu podařilo vyvinout systém postupně hořících prachových náplní, které udržovaly tlak v hlavni po celou dobu pohybu granátu, což vyžadovalo skvělé znalosti extrémních dějů, které se odehrávají v hlavni během výstřelu.
Po roce 1967 přestala armáda další pokusy financovat a Bull pokračoval ve své režii. Mezitím také realizoval úspěšné projekty samohybných děl a speciálních dělostřeleckých granátů pro různé země, například Izrael a Jižní Afriku. V roce 1986 se Bull pokusil přesvědčit americkou kosmickou agenturu NASA o perspektivách svého projektu pro účely vypouštění družic, ale neuspěl a začal obcházet další státy. Nakonec uspěl v Iráku, jenže to nebylo zadarmo. Za to, že dostane prostředky k realizaci projektu Babylon, musel slíbit Saddámu Husajnovi, že vylepší rakety Scud a běžné dalekonosné dělostřelectvo. Pro geniálního konstruktéra to nebyl problém, ale zřejmě tím na sebe přivolal ještě větší nevoli lokálních mocností. V březnu 1990 byl v Bruselu zavražděn a dodnes není jasné, kdo vrahy poslal. Obvykle se uvádí, že to byla práce izraelského Mossadu, ale dle novějších informací je Bull o svých projektech průběžně informoval a tak se v podezření ocitá především íránská tajná službu. Nešťastný Bull však byl namočen v tolika kontroverzních projektech, že se mu podařilo šlápnout na kuří oko kde komu a tak se pravdu zřejmě nikdy nedozvíme. Nikdy se také nedozvíme, zda by jeho geniální projekty opravdu nedokázaly zmenšit náklady na vypouštění malých družic na oběžnou dráhu.
Autem se dá dojet až na místo. Doporučuji ale parkoviště ještě před přejezdem (Waypoint PARK1). Vyhnete se tomu, že se budete muset otáčet na úzké cestě u cache, v létě navíc se silným cyklistickým provozem.
U přejezdu si můžete všimnout zdevastovaného drážního domku, který je technickou památkou, související s historickou tratí z České Třebové do Prahy.
A mimochodem – samozřejmě vím, kde se v Brandýse vzalo „Babylónské dělo“ a poznám odlitek od svařené konstrukce. Ale jak to všechno bylo, si zjistěte sami :-)