|
Název: historický podle Labe (shodně jako obě verze v němčině Elbfall či Elbefall)
Poloha: na pramenném Labi v karovém závěru Labského dolu, na horním zakončení Labské rokle, 1 km pod pramenem řeky poblíž Labské boudy
Horninové podloží: středně zrnitá žula
Geomorfologický typ: komplikovaný, primárně (visutý) sekundární vodopád. Primární složka je zastoupena skandinávským typem, sekundární je tektonická (eroze podle puklinových zón)
Geologické faktory: tektonicky predisponované puklinové zóny, odlučnost horniny
Vodopádový typ: kaskádovitý (v nejhořejší části jen peřejovitý až peřejovitě kaskádovitý)
Horizontální typ: vějířovitý
Výška: 34,5 m (nahoře od výpusti nádržky, dole k nejnižšímu místu úpatí, tj. 1 255–1 220 m n. m.).
Jedná se o výšku maximální, která není stejná celé šířce proudu.
Šířka: 1 m (horní začátek) až 2,5 m (na hlavní horní hraně), 10 m (až 16 m za vyšších stavů) při úpatí
Sklon: celkový 44 °, hlavní část 54–60 ° (podle linie profilu). Dílčí skoky (1–1,5 m) až 90 °
Hydrologické poměry: stálý, s průměrným průtokem okolo 40 l/s (odvozeno), plocha povodí okolo 1 km2
|
|
Labský vodopád patří k našim nejvyšším a také vůbec nejznámějším vodopádům. Přesto je téměř neznámou skutečností, že Labe spolu s Rýnem jsou jedinými z velkých evropských řek, které se mohou pochlubit vodopády přímo na svém hlavním toku, byť u Labe se jedná o malý horský vodopád (níže však vytváří ještě další dva) a u Rýna u švýcarského Schaffhausenu o velký říční, průtokem srovnatelný s Labem ve Hřensku.
Jeho geneze je dosti složitá. Spolu se sousedním Pančavským vodopádem a Horním Úpským vodopádem (jediné na našem území, v polské části ještě s Wodospadem Łomniczki) patří k vodopádům skandinávského typu, které vznikají na styku dvou velmi odlišných reliéfů: vývojově starých, tektonicky vyzdvižených vrcholových plošin zarovnaných povrchů a mladých, ledovci silně přehloubených údolí (karů, trogů). Svahy (případně i stěny), které oddělují oba typy reliéfu, jsou vysoké i stovky metrů a proto na nich vznikají velmi vysoké vodopády. Tento typ je hojný ve Skandinávii, hlavně v Norsku, a odtud je odvozené i označení. Labský vodopád se však od ostatních jmenovaných krkonošských vodopádů tohoto typu liší tím, že na jeho poloze i vzniku ještě navíc zásadním způsobem uplatnily tektonické poměry, které také zapříčinily, že se nenachází přímo na hraně karu, ale spadá do hluboké a skalnaté Labské rokle. Tu vyhloubila zpětná eroze Labe v intenzivněji rozpukané (a tedy i méně odolné) hornině na linii úzké zlomové zóny (případně i za spoluúčasti kontaktu drobnozrnné a středně zrnité žuly, který tudy probíhá), a tak musel tok její skalní stěnu překonávat vodopádem. Bezprostřední dnešní poloha vodopádu je však určována ještě další, kose příčnou zlomovou zónou, která se navíc vyznačuje výrazně tektonicky drcenou (tzv. alterovanou) horninou, vzhledem vůbec nepřipomínající žulu (nejlépe je vidět na skalním zubu vlevo od vodopádu). Drcená hornina podléhá erozi ještě rychleji a proto se dnes závěr Labské rokle stáčí podél ní z přímého směru do levého svahu, kde vytváří svahový amfiteátr, protékaný bezvýznamným potůčkem. Vodopád, situovaný během minulého geologického vývoje na čelní stěnu Labské rokle, se tak dostal v současnosti do pozice visutého, který ústí z pravé stěny, budované masivní pevnou žulou. To je v přírodě výjimečná situace, kdy geneticky i vodností hlavní tok ústí visutě do výrazně menšího. Tento vývoj v nejmladším geologickém období podmínil i to, že vodopád není oproti svému bezprostřednímu okolí vůbec zahloubený a je v úrovni okolního skalnatého svahu. To způsobuje jeho mimořádnou šířku – překvapivou zvláště u vodopádu s tak malou vodností, která patří k největším u nás.
Na detailní modelaci stěny se podílí kvádrovitá odlučnost žuly, byť výrazně méně dokonalá než třeba u Pančavy. Nejvýraznější jsou příčné strmé až svislé pukliny a také vodorovné (ložní) puklinové plochy, které společně vytvářejí stupínky, s hranami často sníženými a obroušenými erozí, přes které voda bočně přepadává. Ty podmiňují jak kaskádovité členění, tak vějířovité rozšiřování vodního proudu. Nahoře začíná vodopád velmi pozvolně (peřejovitě) a teprve po 12 metrech se lomí nevýraznou a nejednoznačnou hranou do vlastní vodopádové části. Kvůli nemožnosti exaktního stanovení horní hrany chápeme výšku vodopádu (s ohledem na jednoznačnost) již od výpustě nádržky. Na úpatí přechází vodopád bez vývařiska rovnou do svažitých ostrohranných sutí, které při šířce vodopádu 16 m vytvářejí na úpatí až pětimetrový výškový rozdíl a tedy i nestejnou výšku vodopádu. S výjimkou erozí otloukaných ploch je vodopádová stěna ostrovovitě, ale dosti hustě porostlá vodními mechy. Sám vodopád se výškově nachází zhruba v úrovni alpínské hranice lesa. Od Pančavy se liší Labe i tím, že již nad vodopádem vytváří 400 m dlouhý erozní zářez s peřejemi až nízkými peřejovými kaskádami v souhrnné výšce 70 m. Připočteme-li tomu výškový rozdíl strmě spadajícího dna erozní Labské rokle, o který se zmenšila během geologického vývoje výška karové stěny (a tím i dávného předchůdce dnešního vodopádu), máme vysvětlení, proč je výška Labského vodopádu o tolik nižší než u ostatních krkonošských vodopádů skandinávského typu. I když je vodopád stálý, vzhledem k malému povodí jsou jeho průtoky silně nevyrovnané a nejnižší bohužel právě v letní, hlavní turistické sezoně. Silné deště zvyšují jeho průtok jen krátkodobě a dlouhodobějších vysokých průtoků dosahuje proto jen v době tání sněhu na plošinách vrcholových zarovnaných povrchů (konec dubna, první polovina května).
Za zmínku stojí i výrazně rozdílné výšky vodopádu, uváděné různými prameny. Pohybovaly se od 25 m (V. Král 1960) až do 50 m (J. Jirasek 1907, J. Vítek 1981), výjimečně i více (70 m, Hoser 1804), nejčastěji však 45 m – vesměs se ale jedná o odhady a tudíž jsou silně ovlivněné subjektivitou. První přesné měření (34,5 m) pomocí sklonoměru a měřicího pásma) provedl až V. Pilous (1989). Tuto výšku již nyní začínají přejímat i další seriózní prameny. Na „kvalitu“ turistické literatury opisující nekriticky stále dokola staré neplatné údaje však ukazuje fakt, že ze čtyř průvodců na současném trhu tři uvádějí naprosto mylný údaj 50 m (Kol. 1998, Kartografie Praha; P. David a V. Soukup 2002; M. Podhorský 2007, Freytag & Berndt) a pouze jeden správně (Kol. 1996, Gentiana). Chybný údaj (45 m) uvádí i Encyclopedia corcontica (J. Štursa 2003), která by v první řadě měla mít údaje správné, neboť z ní logicky čerpají další autoři. A najdeme i opravdový „bonbonek“ (Z. Novák a kol., 2005), který uvádí, že „Labský vodopád má dnes už jen peřejnatý charakter“.
Dno Labské rokle pod vodopádem je téměř souvisle a v celé délce vyplněné žulovými balvany a bloky, vzniklými rychlou erozní a zvláště mrazovou destrukcí postranních, zvláště levostranných skalních stěn a natolik rozměrnými, že je současná eroze nemůže odstraňovat. Při velkém sklonu (18 °) dna přes ně Labe vytváří sérii drobných, nepravých skoků. Asi v polovině délky rokle, pod ostrou serpentinou Harrachovy cesty přímo na horní hraně stěny, vytlačuje asymetrická balvanitá výplň dna tok Labe na pravostrannou stěnu rokle a vytváří tu menší kaskádový vodopád, vysoký 4,4 m. Podle lokalizace ho lze označit jako Serpentinový. V horní polovině je nepravý, v dolní sekundárně pravý, svazkovitý (široký do 1 m), se sklonem 45–55 °. Na úpatí vytváří skalně balvanité vývařiště (4 × 4 × 1,5 m). Za mrazivých zim se stěny Labské rokle v místech prosaků vody pokrývají početnými ledopády; jeden z nejlepších je přímo u turistické cesty, 40 m od výše zmíněné serpentiny. Tvoří ho 7 m vysoký, téměř celoročně pouze čůrkovitě-skapový vodopád, široký 1–3 m, se sklonem 60 °, ale 4 m vysokou svislou spodní částí.
|
|
Vodopád patří k našim nejznámějším a nejatraktivnějším vodopádům a od samých počátků turistiky i k nejvyhledávanějším cílům v Krkonoších. Jistě také sehrál zásadní roli při založení Labské boudy okolo roku 1830. Podle dochované zprávy F. Nečáska zde již v roce 1828 existovala nádržka se stavidlem pro nadlepšování průtoku a zvýšení efektu vodopádu využívaná zvláště v letní sezoně za malý poplatek (M. Kubát, Krkonoše 7/1984). Když boudu v polovině 19. století koupil Josef Schier, nejen že ji upravil a rozšířil, ale „zdokonalil i nádrž a stavidlo“ (T. Lokvenc, Krkonoše 1/1997). Zdvojení nádržky i stavidel neznámého stáří, doložené však fotografií ze samého počátku 20. století (uvedený M. Kubát a též J. Luštinec – R. Karpaš 2002) svědčí o hojném využívání této služby. V té době se také dalo sestoupit udržovaným chodníkem s dřevěnými schody i pod vodopád, kde byl samozřejmě efekt ze zvýšeného průtoku vody podstatně větší. Vypouštění vody tu skončilo později než u Pančavského vodopádu – až v 50. letech minulého století. Hrázka (dnes vysoká 1 m, dlouhá 8 m a v koruně 2 m široká) s obnoveným stavidlem tu sice stojí dodnes, ale z ochranářských důvodů není využívána. Na ni navazuje v roce 1997 nově upravená vyhlídka balkonové konstrukce nad horní hranou vodopádu, která dnes představuje pro turisty – s ohledem na I. zónu KRNAP – jedinou možnost zhlédnutí vodopádu zblízka. Přístup k ní je krátkou odbočkou od modře značené cesty od Labské boudy do Labského dolu, ale bohužel úhel pohledu na vodopád shora je velmi nepříhodný.
Vzhledem k turistickému významu je vodopád uváděn ve všech turistických mapách a průvodcích (starších německých i novějších českých) a nechybí ani v žádné publikaci věnované Krkonoším, ať již všeobecného nebo fotografického charakteru. Patří mu i historický rekord, neboť je patrně prvním literárně zmiňovaným krkonošským a nejspíše i vůbec českým vodopádem (Assman 1798). Podrobněji ho popisuje (spolu s Pančavským, Úpským vodopádem a kaskádami Bílého Labe) ve své známé monografii J. K. E. Hoser (1804, včetně kartografického zobrazení z r. 1806), který poprvé zmiňuje i jeho výšku (okolo 200 stop, tj. 70 m). J. Jirasek ho popisuje ve Vlastivědě vrchlabského okresu (1907), v níž zajímavá fotografie na str. 104 ukazuje jak skalní zub z tektonicky drcené horniny zmíněný výše, tak turistickou stezku i s dřevěnými schodišti a zábradlím, která tenkrát sestupovala na dno rokle pod vodopád.
Vedle turistů však upoutával vodopád i pozornost umělců, a to již na nejstarších leptech, litografiích, rytinách i olejomalbách. I zde drží Labský vodopád krkonošský i český rekord s vůbec nejstarším zobrazením vodopádu na našem území (Berger, 2. polovina 18. století), dále stojí za zmínku zvláště Mattis – okolo 1820, Naumann – 1. pol. 19. stol., Lütke – okolo 1840, Knippel – před rokem 1850, Gersheim 1862, Jansa 1890 a další (viz H. Pichler a kol. 1993; M. Kubát, Krkonoše 3/1993; J. Bašta, Krkonoše – Jizerské hory 3/2005). Zvláště Jansův obraz z jilemnického muzea je monumentálním dílem a navíc poskytuje zcela atypický pohled. V této souvislosti je však třeba upozornit i na jeden tradovaný omyl. Proslulý soubor kolorovaných leptů Antona Balzera se mimo vysoké výtvarné a estetické hodnoty vyznačuje na tehdejší dobu i relativní přesností a správností zobrazovaných objektů. Ale právě v případě Labského vodopádu se autor dopustil výjimečně omylu, neboť na leptu s originálním textem označujícím „Labský vodopád“ je ve skutečnosti zobrazený Pančavský vodopád a jeho sousední – ale pouze sezónní – Hančův vodopád. Autor však usvědčuje sám sebe, jak lze podrobným rozborem obrazu dokázat. Tento omyl přejal i další lept (Darnstedt 1795), který je jednoznačnou kopií Balzera.
Zmínky o Labském vodopádu najdeme téměř ve všech knihách i článcích věnovaných jak Krkonoším, tak o českým vodopádům obecně, podrobně se mu však věnuje jen jediná odborná práce (V. Pilous, Opera corcontica 1989) a jedna populární.
|