![]()
Gottesberg je nenápadné čedičové návrší u Verneřic (v českých mapách označované jako Boží vrch) a patří mezi nejtajuplnější místa Českého středohoří. Podle pověsti se původně nazýval Trpasličí vrch. V jedné z těchto pověstí hraje KLÍČOVOU roli KLÍČ trpaslíků. Najděte KLÍČ k této kešce. Na památku si odsud můžete nějaký ten KLÍČ, KLÍČEK nebo KLÍČENKU odnést nebo zanechat.
.
TROCHA HISTORIE ještě nikoho nezabila 
Gottesberg je místo s pohnutými osudy. Až do roku 1975 zde stál barokní poutní areál zasvěcený svaté Trojici, který získal svoji podobu v letech 1732 až 1735. Hlavním iniciátorem jeho vzniku byl verneřický farář páter Johannes Heinrich Hain. Jednalo se o tři kaple spojené společným průčelím a půlkruhovým ochozem. První procesí se zde konalo v roce 1733. Jelikož malá kaple nestačila náporu poutníků, byla již v roce 1735 přestavěna na kostelík, čímž svatyně získala svoji definitivní podobu.
Současně s rožšířením kaple na kostel zde byla postavena i poustevna, v níž v 18. století pobývali převážně františkáni od Panny Marie Sněžné v Praze. Později přibyl i hostinec a budova, kde mohli poutníci přenocovat. V roce 1737 byla na východním svahu Gottesberku postavena křížová cesta se 14 zastaveními. Tento z dnešního pohledu obvyklý počet byl v této době ještě novátorský, gottesberská křížová cesta byla jedna z prvních se 14 zastaveními v Čechách vůbec. Tato křížová cesta bohužel zanikla již v 19. století.
Na Gottesberku se udála celá řada zázračných uzdravení a vyslyšení, z nichž některá byla zachycena v pamětní knize, která je uchovávána v děčínském Státním okresním archivu. Je v ní zachyceno 217 zázraků. Byla zde zaznamenána i zázračná vidění, několik obyvatel Verneřic prý nad kaplí spatřilo zářící světlo, jiní zase zaslechli andělskou muziku.
Po josefínských reformách zájem o poutní místo upadal. V 19. století byla nejen odstraněna křížová cesta, ale i kaplan se odstěhoval do blízkého městečka a sem jen docházel o větších svátcích. Definitivní zánik přineslo ale nucené vysídlení původního německého obyvatelstva. Noví obyvatelé neměli o Gottesberg zájem, kostelík chátral, vnitřní vybavení bylo rozchváceno. Tento stav vedl k žádosti místního národního výboru o demolici kostela. Památková ochrana byla z kostela sňata v roce 1973. Přestože pracovníci památkové péče upozorňovali, že oprava budovy by byla výrazně levnější než demolice, byl kostelík nakonec začátkem ledna roku 1975 odstřelen 12 náložemi. Celé návrší bylo zalesněno, aby nic nepřípomínalo dávnou dominantu kraje.
Dnes na místě naleznete pouze sporé zbytky bývalého poutního areálu, jako je několik základových zdí na vrcholku návrší, studna na východním svahu a torzo sochy klečícího Ježíše Krista v Olivetské zahradě na západním svahu. Po svazích návrší i na jeho úpatí nalezne řadu rozmetaných architektonických prvků a stavební suť. O bývalé slávě místa můžeme přemítat pouze na základě několika vybledlých fotografií, obrázků a nemnoha archivních dokumentů.
Pokud byste chtěli vědět více o historii tohoto tajuplného místa, půjčte nebo pořiďte si publikaci "Gottesberg" od Ivy Proškové a Jana Kvapila, která byla v roce 2013 vydána občanským sdružením Středohoří sobě a Místní akční skupinou Labské skály – viz: www.stredohorisobe.wz.cz
Ke Gottesberku se váže i jedna pověst, která se stala námětem pro tuto kešku.
KLÍČ TRPASLÍKŮ
Jednou jeden drvoštěp sbíral na západním svahu Gottesberku dříví a klestí, štípal ho a vázal do otýpek. Šlo o dřevěný odpad pocházející ze zbožné stavby kostelíka ke cti a slávě svaté Trojice, který se nyní vzpínal na vrcholku návrší. Již v pondělí měl být slavnostně vysvěcen a při té slavnosti měl poprvé zaznít i nový zvon, aby svolával věřící k pobožnosti. Ten muž byl ale tak zabrán do své práce, že si ani nevšiml, že se již slunce na západě sklonilo za obzor a na kraj se snášel soumrak.
Náhle ho vylekal podivný zvuk vycházející z nitra hory. Pozdvihl oči a spatřil, jak se nedaleko špalku, na němž štípal a osekával dřevo, skála otevřela jako nějaké dveře a z ní vycházeli pěkně po dvou v zástupu trpasličí mužíčci a ženušky s hůlkami v ručičkách a uzlíčky na zádech. Cupitali pěkně dolů po svahu a mizeli v blízkém lese. Jako poslední vyšel poněkud větší trpaslík a s velkým hlukem a řinčením západky za sebou zavřel a zamkl ty skalní dveře. Pak vytáhl klíč ze zámku a přistoupil k drvoštěpovi, který již již chtěl ze strachu utéci: „Hej, chlape, poslouchej,“ pravil k němu trpaslík, „pomůžeš mi?“ Muž přisvědčil a trpaslík tedy pokračoval: „My, trpaslíci, bohužel musíme opustit naše příbytky ukryté uvnitř této hory a odejít za našimi bratry v Krušných horách. Nesnášíme totiž zvuk zvonů, jenž nás vyhání z našeho domova. Necháváme zde ale spoustu věcí, které nám jsou milé a drahé a pro které se jednou vrátíme. Jednou, až zvony na tomto místě utichnou a zase se navrátí staré dobré časy. Do té doby ale zůstanou naše příbytky pusté. A ani tento klíč si nemůžeme vzít s sebou. Vezmi ho, prosím,“ řekl trpaslík, „a jdi s ním ke studni na druhé straně kopce, hoď ho tam a třikrát zakřič ‚hela! hela! hela!‘ Až se sem zase vrátíš, najdeš na tomto špalku bohatou odměnu. Drž se přesně toho, co říkám, a běda ti, jestli pochybíš, pomsta trpaslíků tě nemine!“
Po těchto slovech rychle odkvačil za svými druhy, kteří již mezitím zmizeli v lese. Drvoštěp udiveně zíral na ten klíč ve své ruce. Byl veliký, celý stříbrný, byly na něm vyryté nějaké znaky, hlava i trn se zuby byla nádherná zlatnická práce. Vydal se nejkratší cestou přes návrší ke studni. Všechno mu připadalo jako ve snu, a kdyby v ruce nedržel ten klíč, myslel by si, že to všechno je jen výplodem jeho bujné fantazie. „Hm,“ pomyslel si, „v ruce držim klíč od trpajzličího doupěte. Co tam tak mohli nechat? Jaký podivuhodný věci tam ještě zůstaly, když si ty poklady nemohli odnýst s sebou? Co kdyby sem se tam kouknul? Třeba by se dalo něco využít a trochu si tím přilepšit! Nejdřív si to tam pěkně prohlídnu, a až teprve potom ten klíč hodim do tý studny, na to je přece času dost. Trpajzlíci jsou přece pryč a jen tak se nevrátěj, protože zvony na tomdle kopci jen tak neutichnou. Ale co ta pomsta trpajzlíků? – A vždyť mě přece měli bohatě odměnit. – No to se podívám, jestli dodrželi svý slovo. – Co mi asi moh nechat ten trpajzlík na špalku? Třeba jen pár měďáků, zatímco s tímdle klíčem bych možná moh mít tisíce ve zlatě! Ale dyť stejně spěchal za svejma a v tom kalupu tam nemoh stihnout nic nechat!“
Zatímco takto mluvil sám se sebou, došel pomalu až ke studni. Bezmyšlenkovitě zdvihl kámen. „Ha,“ pravil, „tenhle šutrák tam můžu hodit stejně jako klíč.“ V tuto chvíli již byl pevně rozhodnut, že si klíč ponechá. Pustil kámen do studny, třikrát zakřičel „hola! hola! hola!“ (slovo „hela“ mezitím zapomněl), načež voda vystříkla jako gejzír vysoko. Hrůzou mu vstaly vlasy na hlavě a pádil, co mu síly stačily, pryč dolů po svahu. Čím byl ale dál od studně, tím více se mu vracela odvaha. Obešel tedy kopec a vrátil se zase na místo, kde pracoval, aby vyzkoušel ten klíč. Připlížil se jako zločinec ke svému špalku. Ležela na něm hromádka listí. Když ale po ní chtěl hmátnout, zčista jasna se zvedl vítr a listí rozfoukal. „Aha, tak todle je teda ta trpajzličí vděčnost,“ pomyslel si, „to bych to teda vyhrál!“ Přistoupil ke skále, z níž předtím trpaslíci vycházeli. Byla už tma, takže mu chvíli trvalo, než našel skulinu, v níž ten trpaslík skálu zamykal. Ještě jednou se v něm probudilo svědomí, ale chamtivost byla silnější a zahnala všechen strach a pochyby.
Strčil klíč do skuliny a pokoušel se skálu odemknout. Klíč ale zapadal do skuliny stále hlouběji a hlouběji, až mu v jednu chvíli úplně vyklouzl z ruky. Zacinkání potvrdilo, že zapadl hluboko do nitra hory. Toto další zklamání připravilo drvoštěpa o zbytky rozvahy. „Ha, vy zatracený trpajzlíci, tak vy ste mě ještě takhle chtěli podvíst? Ale já se k těm vašim podkladům stejně dostanu!“ zvolal hněvivě. Přinesl si od svých otýpek dříví sekeru a vztekle jí začal mlátit do té skuliny ve skále. Při třetím úderu se sekera smekla a zasekla se chamtivému drvoštěpovi do nohy. Vykřikl bolestí a sesul se k zemi.
Když zase přišel k sobě, byla již hluboká noc. Kusem hadru si ovázal hlubokou ránu a odbelhal se zpátky do Verneřic, kde obýval domek, jenž se dodnes nazývá „U hloupého Kuby“. Rána se ale vůbec nehojila, a proto musel zanechat svého zaměstnání a žít jen z milodarů od dobrých lidí. Stal se z něj mrzák a při svých žebravých obchůzkách se musel opírat o berli.
A takto od oné nešťastné události uplynul celý rok a znovu se přiblížily Letnice a svátek svaté Trojice. Ze všech stran proudily ke Gottesberku stovky lidí. Rovněž chromý drvoštěp tam klopýtal, opíraje se o svou berli. A když u cesty, která vedla nahoru ke kapli, spatřil sedět žebráky prosící zbožné poutníky o almužnu, přisedl si k nim a také při Bohu prosil o milosrdné dary. Jeho sklíčený výraz, berle a nemocná noha pohnula mnohé k tomu, aby mu do čepice vhodili pár mincí. V hlubokém žalu se ve vzpomínkách vrátil o rok zpět, do onoho dne, kdy možná mohl sklidit bohatou odměnu – kdyby ho jeho chamtivost nesvedla do neštěstí. Slzy mu vytryskly z očí a z vroucího srdce prosil Boha o uzdravení.
Když tu se k němu přitočil nějaký člověk a vyptával se ho: „Proč tak naříkáš? To kvůli té nemocné noze? Jak se ti to stalo?“ Drvoštěp zvedl oči a spatřil před sebou mužíka s popelavým vousem, v hnědém kabátci a s huňatou čapicí. Oči mu jiskřily červenavým leskem jako granáty. „Při Bohu, to je zase ten trpajzlík, nebo aspoň jeho brácha!“ To si ale ten drvoštěp jen pomyslel, nahlas však pravil: „Ále, před rokem sem sbíral dříví a při tom sem se sek do nohy. Už sem vyzkoušel kde co, ale rána se ne a ne vykurýrovat.“ „Takže rána sekerou,“ odvětil mužík a pokračoval: „Trochu se vyznám v léčení, když mi budeš důvěřovat, uzdravím tě.“ Drvoštěp hned přikývl a mužík pokračoval: „Tady máš dva balíčky. Nejdříve si natři nohu mastí z tohoto prvního balíčku. Až se ti rána zahojí, pak teprve smíš otevřít ten druhý!“ A šedivý mužík pomalu odcházel vzhůru a u studny se drvoštěpovi náhle ztratil z očí. „Jo,“ říkal si pro sebe, „Bůh nenechal moje prosby nevyslyšený, můj žal pohnul trpajzlíkama. Rána se teď konečně zahojí!“
Odbelhal se tedy domů a pilně si tou mastí mazal nohu, takže již za čtrnáct dní si mohl poprvé vyjít bez berle! Na to otevřel druhý balíček a nalezl v něm hrst starobylých stříbrňáků, které dobře prodal. Na památku pak pověsil svoji berli do kaple na Gottesberku, kde je dodnes k vidění.
VÝMĚNA KLÍČŮ | SCHLÜSSELAUSTAUSCH | CHANGE OF KEYS
Máte nějaké starší klíče, klíčky nebo klíčenky? Neházejte je do koše (nebo do studny – jak to měl udělat náš nešťastný drvoštěp), ale vyměňte je! V dóze můžete přirozeně zanechat i GC, TB nebo CWG.
Diese Dose ist für den Austausch von allerlei Schlüsseln oder Schlüsseletuis bestimmt. Sie können da natürlich auch GCs oder TBs hinterlassen.
Do you have any key or key ring? You can change it in this cache. And also GCs and TBs.
Keška byla zveřejněna o Letnicích (Svatodušní svátky) dne 19. května 2013, neboť právě den Seslání Ducha svatého býval titulárním svátkem gottesberské svatyně.