Hledání ztracené Jihlavy III
náměstí mnoha jmen
Hledání ztracené Jihlavy je série několika keší, které mají za úkol provést hledače místy, která důvěrně zná a kterými třeba denně prochází, nebo místy, která by rád viděl a poznal. Místy, jejichž minulost mu zůstává mnohdy ukryta za fasádami nových domů, nebo skryta v nových úpravách, či je jen odsunuta do zapomnění. Těm, kteří tato místa navštíví poprvé, nabídnou pohled na minulost, více či méně vzdálenou. A současnost, více či méně povedenou.
Z tohoto důvodu obsahují listingy pouze historické fotografie, současný stav uvidíte sami.
Jedná se o jednoduché městské keše určené i pro hledače s dětmi, nebo s kočárky, ale v zalidněném prostředí, dbejte, proto prosím o maximální obezřetnost při odlovu. Z tohoto důvodu byla volena velikost mikro nebo nano. Velikost nano není magnetická bradavice, ale rozměr, který je menší než třetina klasické filmovky. Keše nejsou určeny k výměnám a neobsahují tužku.
Město Jihlava patřilo k těm, kde již od jejich založení byli čeští obyvatelé v menšině. Místní silná německá většina dosahující 85- 90 procent, tzv. jihlavský „sprachinsel“. Tento stav trval až do konce 19. Století, a silná německá komunita až do konce II. světové války. V polovině 19. Století, kdy docházelo k prudkému stavebnímu rozvoji města, vzniklo v prostoru mezi dnešními ulicemi: Křížová, Srázná, Havlíčkova, Tolstého a Komenského, nové trojúhelníkové náměstí. Dostalo jméno Kempenovo a svůj první pomník, který tam stál od roku 1859 do roku 1881. Náměstí a pomník byly vyjádřením úcty obyvatel k tomuto velkému muži místního společenského a politického života monarchie. Pomník byl originálním dílem pražského věhlasného sochaře Emanuela Maxe, mimo jiného i autora sochy gen. Radeckého v Praze, nebo Piety a dalších na Karlově mostě. Poté byl pomník snesen a přestěhován do dnešních Smetanových sadů. V roce 1881 dostalo náměstí parkovou úpravu podobnou té dnešní nový pomník císaře Josefa II a jméno Josefské. Tento pomník již nepředstavoval vyjádření úcty, ale pouze projev sounáležitosti k monarchii. Nejednalo se také o umělecké dílo, ale o odlitek z katalogu blanenských železáren, který se běžně instaloval po celém mocnářství. Podobný je dodnes k vidění ve vojenské pevnosti Josefov u Jaroměře. Po vzniku samostatné ČSR v roce 1918, byly osudy obou pomníků pomalu zpečetěny. K jejich naplnění došlo po zveřejnění oběžníku Ministerstva vnitra ze dne 19. Května 1919, čís. 5185 pres, kterým se vydává zákaz označovati veřejné budovy a prostory jmény našich národních nepřátel. Po té byly oba pomníky sneseny. Náměstí dostalo název Husovo a k desátému výročí vzniku republiky nový pomník Mistra Jana Husa, dílo akademického sochaře Vladimíra Foita. Jedná se o tři metry vysokou žulovou sochu stojící na čtyřmetrovém podstavci s figurálními výjevy na bocích podstavce. Protože počešťování se německé většině příliš nezamlouvalo, objevovaly se letáky typu “Die iglauer Sprachinsel soll deutsch bleiben” (Jihlavský ostrov řeči musí zůstat německý). Pomník byl poprvé vandalsky poničen začátkem listopadu 1928, poté ještě mnohokrát. Útoky se vystupňovaly a po březnu 1939 na tolik, že sama německá správa města povolila jeho odstranění a odvoz s odůvodněním, že chce zabránit jeho zničení. Jan Hus byl rozebrán a 23. června 1939 tajně převezen do Hlinska v Čechách a uskladněn. Po osvobození byl znovu postaven a stojí na Skalce nad Hlinskem dodnes. Během II. světové války se náměstí muselo obejít bez sochy, ale dostalo německý název Bismarckovo. Po osvobození následovalo jméno náměstí Svobody. V roce 1948 změněno na náměstí Rudé armády. 6. května 1951 bylo odhaleno poslední sousoší, které představuje pomník padlým rudoarmějcům a hold vítězné Rudé armádě. Jedná se o symbolické dílo, nikoliv o pomník věnovaný konkrétnímu člověku. Autorem sousoší je akademický sochař Antonín Kalvoda. Od roku 1990 opět nese náměstí jméno náměstí Svobody. Tolik o náměstí, které střídá své sochy a jména. Životopisy osob v listingu jsou natolik známé, že není třeba se jim obsáhle věnovat, proto jen krátké připomenutí kdo byl generál Johann Franz Kempen baron von Fichtenstamm.
Johann Franz Kempen baron von Fichtenstamm
26. června 1793 Pardubice – 29. listopadu1863 Schwarzau
Rakouský generál, zakladatel a první velitel četnictva. Johann Kempen se narodil v Pardubicích do rodiny rytmistra Jindřicha Kempena a jeho ženy Alžběty. Po studiu na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě vstoupil v roce 1809 do armády. Roku 1813 byl povýšen na nadporučíka, 1815 byl přidělen ke generálnímu štábu. Postupně stoupal po žebříčku hodností, v padesáti letech se stal generálmajorem. Obrat v jeho kariéře nastal 17. září 1849, kdy byl jmenován generálním inspektorem nově založeného četnictva. Z výhradně vojenského velitele se tak stal i mocný politik, řídící i aparát tajné policie. Od roku 1850 byl ve funkci vojenského guvernéra Vídně a později se stal i tajným radou. Mohl tak silně ovlivňovat politické dění v 50. letech, spolu s ministrem vnitra Alexandrem Bachem. Po porážce Rakouska v roce 1859 byl pensionován. Johann Kempen byl z historického hlediska kontroverzní osobností, to on měl hlavní podíl na internaci K. H. Borovského v Brixenu a na získání Karla Sabiny pro tajnou policii. Na druhou stranu se už ve třicátých a čtyřicátých letech zasloužil o zavedení nových forem vojenského výcviku, moderních zbraní a sjednocení Vojenského strážního sboru. V Jihlavě žil jako velitel 8. řadového pěšího pluku v letech 1836- 1843. V této době se aktivně zapojil do veřejného života 1836 úprava střelnice na park (dnešní Žižkova), 1838 dětská opatrovna, 1844 vybudování plovárny, …
Kempen Jan Hus
Josef II