Podle dostupných informací je u nás v republice celkem 27 krematorií, další nejbližší a asi nejznámější je v Pardubicích, které se stalo známé díky legendárnímu filmu Spalovač mrtvol. O Českotřebovském krematoriu se mi moc informací dohledat nepovedlo. Krematorium bylo vystavěno roku 1970, původně mělo být v Ústí nad Orlicí. Poslední takovou informací od pamětníků je že bývalý starosta při slavnostním otevření prohlásil „konečně jsme udělali něco i pro naše starší občany“.
Kremace
Kremace (z lat.cremare - spalovat) neboli pohřeb žehem, je způsob pohřbu zemřelého, při němž je tělo spáleno. Lidské pozůstatky jsou pak zpravidla uloženy v urnách, někdy bývají rozptýleny na rozptylové loučce, ale před tím je možné uchovat část popela v miniurně anebo zatavit popel do památečního skla, což je nový a moderní způsob zachování památky na zesnulého. Zřídka byly v dějinách také vysypány do řeky, aby po zemřelém nezůstala žádný hmotný pozůstatek, jenž by se mohl stát předmětem úcty (např. případ Mistra Jana Husa). Kremace je poměrně starý způsob pohřbu.
Křesťanství
S příchodem křesťanství do Evropy pohřeb žehem upadl v nemilost a pomalu mizel. Ke křesťanství totiž patří víra ve zmrtvýchvstání zemřelých a kremace byla zpočátku považována za popření této víry. Spalování mrtvých zakazuje dekret Karla Velikého z roku 789. Ve středověku fungovalo upálení jako trest smrti. Se vzrůstem velkoměst však začalo ubývat místa pro hřbitovy, a tak se v 19. století začalo s průmyslovým zpopelňováním zemřelých. V roce 1874 byl v Itálii přijat zákon, který jako první v křesťanském světě povolil zpopelňování zesnulých a již o dva roky později bylo v Miláně postaveno první krematorium.
Katolická církev ještě v první polovině 20. století kremaci přísně zakazovala a i dnes preferuje klasický pohřeb do země. Kremace je jí tolerována za předpokladu, že nebyla zvolena jako manifestace nebožtíkova pohrdání katolickými představami a předpisy o pohřbu a o posledních věcech člověka.
Judaismus
Kremace je pro Židy nepřijatelné nakládání s lidskými ostatky a již od starověku je zakázána halachou.
Kremace u nás
Od roku 1899 šířila propagaci kremace Společnost pro spalování mrtvol. Po jejím zániku to byl spolek "Krematorium", založený roku 1909, dnes Společnost přátel žehu, jejímž prvním předsedou byl básník a dramatik Jaroslav Kvapil. Na území monarchie platil do roku 1918 absolutní zákaz pohřbívání žehem. V Liberci postavené krematorium německým spolkem Die Flamme tak mohlo zahájit činnost až po vyhlášení samostatnosti Československa. V roce 1919 byl vydán zákon o pohřbívání ohněm, zvaný dle autora "Lex Kvapil", účinný od 19. dubna 1919. Jeden z nejstručnějších zákonů nové republiky měl 2 §, § 1 - Pohřbívání ohněm jest povoleno, § 2 - Provedením zákona je pověřen ministr veřejného zdravotnictví ve srozumění s ministrem vnitra a spravedlnosti. První pohřeb žehem v Praze se konal 23. listopadu 1921 v provizorním krematoriu na Olšanech.
Průběh kremace
1. fáze: předehřev k dosažení:
2. fáze: zavezení rakve a kremace
3. fáze: kremace pří teplotách v rozmezí 850 - 1050 °C
4. fáze: ukončení kremace a přemístění popela na chladící rošt v peci
5. fáze: zpracování popela v mlýnku
6. fáze: uložení do úřední urny
Charakteristiky procesu
-
teplota 800 -1 050 °C
-
trvání 60 - 90 minut podle hmotnosti zesnulého
-
barva popela šedobílý až bílý
-
množstvi popela cca 2,5 až 5 kg (po úpravě)