Savci nasich lesu-Sika Traditional Geocache

Jistě mnoho z vás ví, že se v naší přírodě vedle „krále lesa“ jelena lesního (dříve evropského) vyskytuje ještě jeho menší Asijský příbuzný – jelen sika- Cervus nippon nippon. Pojďme si tedy něco povědět o jeho historii, o stavech této zvěře v naší přírodě a o problémech, které tato zvěř do našich lesů přinesla.
Jelen sika k nám byl dovezen z jeho domoviny zhruba v polovině 19. století, aby zkrášloval oboru nedaleko zámku v Manětíně, ležícího zhruba 30 km severozápadně od Plzně. V této oboře byl chován v počtu několika desítek kusů, několik málo kusů bylo vysazeno i do obůrek v nedalekém okolí. V období mezi první a druhou světovou válkou však bylo oplocení obor poškozeno a několik desítek kusů se dostalo do volné přírody. Jistě tenkrát nikoho nenapadlo, jaký vliv na naší přírodu bude tato nehoda mít v následujících několika desítkách let.
Sičí zvěř se ukázala jako neuvěřitelně přizpůsobivý živočišný druh, schopný přežít prakticky kdekoli a velice rychle se začala v přírodě rozmnožovat a expandovat do okolí. K tomu ji dopomohla ohromující imunita vůči nemocem, nenáročnost na kvalitu potravy, vysoká inteligence a odolnost vůči povětrnostním vlivům. Jelen sika stádo - klikněte pro zobrazení detailuJelen sika stádo autor: Jiří BártaDlužno také říci, že částečný podíl na jejím nynějším přemnožení mají i myslivci z okolí Plzeňska a Manětínska, pro které byl jelen sika dobrou alternativou za jelena lesního, kterého již v této lidmi přetvořené krajině téměř neměli. Sika byl vítaný pro své vynikající maso, zajímavou trofej a v neposlední řadě elegantní vzhled a chování. Nyní se již tato zvěř vyskytuje prakticky po celých západních Čechách, okrajově se vyskytuje v Krušných horách, Brdech, části jižních Čech a její stavy jsou v řádech desetitisíců kusů. Místy je sika již natolik přemnožená, že není vzácností během několikakilometrové procházky lesem spatřit více než sto kusů! Tato zvěř je velice agresivní vůči ostatní spárkaté zvěři, vyhání ji z jejích přirozených stávanišť a je jí pro svou početnost obrovským potravním konkurentem. Naprosto katastrofální důsledky má ale přítomnost siky především v oblastech, kde se její výskyt prolíná s jelenem lesním. Jedná se především o oblast Tachovska, Doupovských hor a Slavkovského lesa. Hlavně ve dvou posledně zmíněných oblastech je situace naprosto zoufalá.
Na rozdíl od u nás původního jelena lesního, který dosahuje hmotnosti až 250 kg, je sika podstatně menší. V kohoutku měří přibližně 120 cm a váží přibližně 80 kg. V létě ho poznáte snadno podle kaštanově hnědé srsti s řadami bílých skvrn. Na hřbetu se táhne černý pás končící u ocasu čistě bílou skvrnou – obřitkem. Zimní srst je naopak nenápadně šedohnědě zbarvená. Hlava je poměrně krátká a z profilu trojúhelníková. Jeleny zdobí poměrně krátké parohy, které mívají maximálně 8 výsad. Žijí většinou samotářsky a na podzim, v době říje, často zaslechnete jejich vábení sloužící k přivolání laní. Skládá se ze tří vysokých a táhlých pískavých tónů. V zimním období však můžete narazit i na skupiny několika různě starých jelenů.
amice – laně - žijí v malých rodinných skupinách s mláďaty - kolouchy, pouze v zimě se siky shlukují do větších tlup, které mohou čítat i desítky kusů. Během dne zalehávají v krytu houštin a teprve za soumraku vycházejí za pastvou na louky a pole. Jejich potravou jsou nejčastěji listy, větvičky i plody stromů a keřů, byliny, houby. Jídelníček si zpestřují i polními plodinami a ovocem.
V zimním období les neposkytuje zvěři tak pestré možnosti potravy. Díky tomu si sika vystačí i s borůvčím a velmi rád okusuje větvičky jehličnatých či listnatých sazenic lesních dřevin. Lesníci proto každoročně provádí jejich nákladnou ochranu před zvěří. Sazenice lesních dřevin je nutno před začátkem zimy ošetřit repelentními přípravky, které zvěř odpuzují svou barvou a pachem. Listnaté dřeviny, ale i některé jehličnany jako např. jedle nebo modříny, však lépe ochrání oplocenky z drátěného pletiva nebo dřevěných dílců.
Zvěř je sice přirozenou součástí přírody, pokud jsou však její početní stavy vysoké, dokáže napáchat poměrně velké škody i na mladých lesních porostech. V mlazinách, kde se tlupa zvěře soustřeďuje, dochází velmi často k ohryzu a loupání kůry stromů. S tímto poraněním se lesní dřeviny neumí vyrovnat a tak se poškozené místo kmene stává vstupní branou pro dřevokazný hmyz i houby, které po několika letech způsobí znehodnocení dřeva hnilobou s následnou ztrátou pevnosti kmene. Díky tomu strom snadno podlehne silnému větru nebo přívalu těžkého sněhu.