Savci nasich lesu-Kralik divoky Traditional Cache

Králík divoký - Oryctolagus cuniculus byl dříve spojován s ostatními hlodavci do jediného řádu hlodavců (Rodentia). V současnosti však všichni zoologové rozdělují králíky (spolu se zajíci) a hlodavce na dva samostatné řády. Příčinou jsou anatomické a fyziologické rozdíly mezi jednotlivými řády.
Zajíci a králíci totiž na rozdíl od hlodavců mají za horními řezáky ještě jeden pár slabých, úzkých řezáků. (odtud dřívější název dvojitozubci (Duplicidentata)). Další rozdíl je v tom, že u zajíců a králíků se při kousání potravy pohybuje spodní čelist zleva doprava, tedy příčně, nikoliv zepředu dozadu jako u hlodavců.Nemůžeme je tedy spojovat jen proto, že se některými znaky a způsobem života podobají. Přestože jsou králíci spolu se zajíci odjakživa uváděni mezi hlodavci (Bohužel i v odborné literatuře. Viz. Myslivost, Státní zemědělské nakladatelství Praha 1966 str.82,), musíme se přidržovat nového názoru.
Králík divoký je asi o polovinu menší než zajíc. Váží přibližně 1,5 kg a měří 40 až 45 cm. Někteří králíci, hlavně samci, jsou těžcí až 2 kg. Zbarvení králíka je šedé i když se můžou vyskytnout jedinci jinak zbarvení. Stává se to především v případech, kdy se zkříží s domácím králíkem, který se dostal do volné přírody. Od zajíců se králíci liší i velikostí předních a zadních běhů. U zajíce jsou zadní nohy podstatně delší než přední, zatímco u králíka nejsou tyto rozdíly tak patrné. Je to proto, že králík je savec hrabavý a přední nohy mu neustálým hrabáním zmohutněly.
Původní vlastí králíka je jihozápadní Středomoří a Španělsko. Odtud byl postupně přenesen do Francie a Německa. Někdy, snad ve 13. století, se objevil v Čechách.
Dnes můžeme konstatovat, že králík divoký je rozšířen téměř po celém světě. Někde se rozšířil přirozeně, jinde jako například na Novém Zélandě a v Austrálii, vysadili králíky kolonisté z loveckých důvodů.
Králík vyhledává teplé nížinné polohy, do vyšších poloh jej ubývá, v nadmořské výšce nad 700 m chybí téměř všude. Má v oblibě krajiny s lehkými propustnými půdami, kde obývá lesní a křovinaté okraje u polí. Vyhýbá se hlubokým lesům, vazkým půdám a mokřinám. Vzpomněl jsem již výše uvedenou Hůrku, kde měli králíci svou kolonii. Tehdy se mi zvedali pod nohama jeden za druhým. Jako střely proběhli podrostem, aby zmizeli v první noře, kterými byla písčitá Hůrka protkaná.
Králík je proti zajíci živočich vysloveně společenský, protože žije stále v menších nebo větších koloniích. Na pastvu vycházejí se západem slunce. Zajímavé je, že králíci odkládají trus na společné místo nedaleko své kolonie. (Domácí na jedno místo v kotci). Pozoruhodnou příčinu tohoto pudového jednání vysvětlují RNDr. Hanzák a Veselovský ve své publikaci Světem zvířat I. díl Savci: 'Aby králíci lépe využitkovali potravu v okolí nor, požírají ráno svůj trus. Tak dokonale stráví i těžce stravitelné části potravy a nemusí se tak brzy stěhovat z pracně vybudovaných nor, neboť své okolí tak rychle nespasou.' Všímavější chovatelé domácích králíků mi potvrdí dva druhy trusu rozdílné konzistence.
Potrava králíků je shodná s potravou zaječí. V okolí svých nor spásá všechno dostupné rostlinstvo, a to jak měkké byliny, tak i mladé výhonky dřevin. Škody jsou tedy podstatně větší, především z důvodu vyšší koncentrace králíků na jednom místě. V okolí králičích sídlišť bývají nižší rostliny a semenáčky dřevin spaseny naholo a kůra mladých dřevin i silnějších stromů bývá ohlodána. Na polích králík škodí méně než v lese, protože od lesních okrajů se příliš nevzdaluje.
Králíci nejsou tak hojní jako zajíci. Svědčí o tom i údaje o počtu ulovených králíků. V Kapesním atlasů savců uvádí RNDr. Bouchner, že ještě v letech 1961 až 1965 se u nás ulovilo ročně průměrně asi 20 800 králíků. Později se k nám však ze západní Evropy rozšířila nakažlivá choroba zvaná myxomatóza, která králíky téměř vyhubila. Tato choroba byla záměrně zavlečena z Jižní Ameriky do Austrálie, kde ji použili proti přemnoženým králíkům. Roku 1953 rozšířil tuto chorobu jeden francouzský dětský lékař mezi divoké králíky, kteří škodili na jeho pozemcích. Z jeho pozemků se myxomatóza rozšířila do celé Francie a pak do Španělska, Anglie a přes Belgii, Holandsko a Německo k nám, kde byla poprvé zjištěna v říjnu roku 1954. Aby v polovině sedmdesátých let zdecimovala i 'mou' kolonii na Hůrce.
Myxomatóza patří mezi nebezpečné nákazy, která dokáže zlikvidovat i chovy domácích králíků. Původcem choroby je virus patřící do skupiny poxvirů. Žalostný je pohled na nemocné králíky. Vypoulené a zalepené oči, zduřelá kůže na hlavě a kolem řitě, později ztráta zraku i sluchu. Aby nakonec přestali přijímat potravu a uhynuli. Při inkubační době 4- 10 dnů dokáže zdecimovat kolonii během pár týdnů. Tam kde ještě před měsícem se vám míhá pod nohama jeden králík za druhým je najednou pusto a prázdno.Mimo této nemoci, a člověka, jsou nepřítelem králíků přirození predátoři mezi něž patří liška, tchoř či kuna. Na mladých králíčcích si pochutná i jezevec, divočák, nebo pytlačící domácí kočka. Nepřátel má tedy tento sympatický savec víc než dost.
Honcování králíků trvá od února až března do října a králice je březí asi 30 dní. Samice je schopna u nás až pětkrát, v teplejších krajinách i sedmkrát do roka vrhnout 4- 8, ale také až 12 králíčat. Mláďata neklade do obytné nory, která bývá mnohdy velmi spletitá, nýbrž vyhrabává pro ně na svazích krátkou noru. Její konec vystýlá vlastní srstí, kterou si vyškubává z břicha. Narození králíčci jsou holí a slepí. Teprve za deset dní prohlédají. Opouští-li králičí matka noru, zahrne její vchod.
Králice jsou brzy po vrhu schopny nového oplození. Králíčata dospívají pohlavně po 5- 8 měsících, takže mláďata z časných vrhů se ještě v roce svého narození honcují a mají mladé.
V dobách, kdy u nás byli králíci hojnější, lidé na venkově vybírali jejich hnízda a podkládali je domácím králicím. Takto odchovaní jedinci pak skončili na pekáči.