Jan Antonín Vilém Domečka
(19.7.1828 – 2.1.1915)
V historii turistiky je tento zakládající člen Klubu českých turistů v Táboře natrvalo spjat především s vybudováním stezky Tábor – Příběnice v létech 1895–99 do té doby zcela neschůdným údolím Lužnice. Později se i za použití vlastních finančních prostředků podílel na její údržbě a ještě roku 1913, tedy ve svých 85 letech, dohlížel na prodlužování stezky dál na Dobronice u Bechyně. Jako výraz ocenění jeho četných zásluh byl Jan Domečka roku 1907 zvolen prvním čestným členem KČT Tábor.
K uctění pana Domečky bylo kousek za Táborem ještě za jeho života postaveno na břehu řeky Lužnice "Domečkovo zátiší", které bylo slavnostně předáno veřejnosti dne 24.července 1901 za účasti více než 200 osob. Altánek sice již dávno zmizel, ale zátiší pod skalou s vyrytým nápisem nám tohoto nadšence stále připomíná.
Stručně něco o tom, co nám tu vlastně pan Domečka „natropil“....
Příběnická stezka, dříve známa jako Cesta Harrachova (hrabě Harrach byl majitelem části pozemků, po kterých stezka prochází, a důležitým sponzorem akce), společně s historickým jádrem města, právem patří k tomu nejhezčímu, co zde v Táboře máme. Pokud se trošku seznámíme s historií tohoto díla (a opravdu stojí za to, si o tom něco najít), nezbývá nám, než hluboce smeknout před tím, co naši předkové tenkrát v začátcích turistiky díky svému nadšení dokázali.
Skály, peřeje a strmé zalesněné svahy okolo Lužnice už dávno jitřily zvědavost lidí, mající toulání přírodou v krvi. Vyrazit si ale z Tábora na nedalekou zříceninu Příběnice nebylo dost dobře možné. Pravý břeh byl sice místy přístupný a je zde postaveno několik mlýnů, ale levý břeh řeky byl tehdy pro veřejnost neschůdný. V roce 1893 byla sice Klubem českých turistů Tábor první trasa na hrad Příběnice vyznačena, nevedla ale kolem řeky. Každopádně myšlenka zpřístupnit veřejnosti údolí Lužnice a vybudovat zde stezku vedoucí až k hradu kolem vody se zrodila také, a to ještě téhož roku.
Práce na budování stezky vedoucí z táborských Čelkovic až na Příběnice začaly po nezbytných jednáních s majiteli pozemků a shánění finančních prostředků v roce 1895. Stezka byla budována postupně po jednotlivých úsecích a musela překonat nejednu terénní překážku. Zejména skalní útvary sahající až k vodě a potoky přitékající do Lužnice z levého břehu daly lidem pořádně zabrat, stejně jako velká voda ničící již hotovou trasu.
Dílo bylo završeno slavnostním odevzdáním celé trasy veřejnosti v roce 1899. Pod zříceninou hradu byla roku 1900 panem Harrachem postavena turistická útulna nazvaná "U hradu příběnického". Tato slavnost se stala svátkem celého okolí a sešlo se na ní 1200 osob. A musel to být krásný pohled. Turistika tenkrát nebyla o šusťácích, ale o společenských róbách :-)
Celá trasa se skládá z několika nádherných zastavení, včetně zbytků bývalé Harrachovy besídky, lávky přes Lužnici u nové Harachovky, tunelu ve skále i samotné zříceniny Příběnic. Zajímavé jsou i levostranné přítoky bohaté na kaskády a vodopádky. Stezka byla postupně vylepšována a stále je udržována v perfektním stavu. Podrobněji se jí ale zabývat nebudu, na stezce jsou další keše, které se jednotlivým místům věnují.
Tato keš je věnována Janu Domečkovi, který byl duší celého podniku, a který, cituji „..největší zásluhy o zřízení cesty této získal, všechen svůj čas jí věnoval, po celé dny a týdny na ní meškal ani domů se nevraceje, který také nutná vydání zakládal.“
A teď k samotné keši:
Keš není umístěna ve skále s nápisem, ani v její těsné blízkosti. Ani na jejích bocích nebo nahoře na ní. Fakt je jinde. Není proto třeba po skále s historickým nápisem lézt. Skála je jen na koukání a byla by škoda ji ničit.
Všude okolo jsou desítky nápadných míst, která přímo vybízejí k hledání krabičky a křičí "tady jsem", ale byla by to ztráta času. Uložení keše nemá s těmi nádhernými kamennými útvary (a jeden takový je těsně vedle) nic společného. Držte se hintu. Doporučuji vyrazit ke keši od nástěnek po její pravé hraně :-)
Děti ano? Úkryt sice není na nějakém extra nebezpečném místě a georobotek s doprovodem a nebo pod dohledem a včas reagující na povely není v ohrožení, ale spadnout se dá i z bílé čáry na silnici. Relativně tedy děti ano. Pokud to jsou neřízené střely, tak raději řídit :-) A nebo držet za ruku.
Jelikož jsem za tuhle keš už dostal párkrát vynadáno ohledně obtížnosti terénu, a to hlavně od maminek s dětmi (což plně chápu, taky jsem ten úděl - třikrát - absolvoval), dovolím si malou, i když podle mě zbytečnou radu :
Vykašlete se na nějaký hvězdičky, kterejma si terén oznámkoval nějakej owner. Terén se mění podle počasí. Je-li navlhlej (protože pršelo), zasněženej (protože sněžilo) a nebo plnej napadanýho listí (protože je podzim), přidejte si klidně na obtížnosti, protože nahoru možná polezete po čtyřech a hrozí tu i nebezpečí sklouznutí a pádu !!!
Každej má laťku toho, co může a nemůže, nastavenou jinak vysoko a hvězdičky obtížnosti to za něj úplně nevyřeší.
Důležitější než tento listing je Vaše vlastní hlava a Váš rodičovskej instinkt. Zkrátka... ...máte-li sebou dítě, rovnou počítejte s tím, že Vám z nějakýho šutru řachne dolů. Tato představa funguje parádně a uvidíte, jakej z Vás bude Anděl strážnej :-) :-) :-)
Přeji Vám pohodový lov a děkuji za návštěvu keše. Vix61.