| SCNEEGLÖCKCHEN
's war doch wie ein leises Singen
In dem Garten heute nacht,
Wie wenn laue Lüfte gingen:
»Süße Glöcklein, nun erwacht,
Denn die warme Zeit wir bringen,
Eh's noch jemand hat gedacht.« –
's war kein Singen, 's war ein Küssen,
Rührt' die stillen Glöcklein sacht,
Daß sie alle tönen müssen
Von der künft'gen bunten Pracht.
Ach, sie konnten's nicht erwarten,
Aber weiß vom letzten Schnee
War noch immer Feld und Garten,
Und sie sanken um vor Weh.
So schon manche Dichter streckten
Sangesmüde sich hinab,
Und der Frühling, den sie weckten,
Rauschet über ihrem Grab.
|
SNĚŽENKY
Bylo to jak zpěvy tiché,
co se neslo noční zahradou,
jako vanou vánky vlahé:
„Sladké zvonky, vstávat - alou,
přinášíme časy teplé,
než to živí tušit budou.“
Nebyly to zpěvy, ale hebké líbání,
něžně budí zvonky spící,
že musí znít cinkání
o pestré kráse vzcházející.
Ach, nemohly se dočekat,
však sněhy těžké poslední
bělí pole, zeleň zahrad,
tu padly opět bolestí.
Tak rovněž také básník mnohý
zpěvem znaven naznak pad',
jaro budit míval vlohy,
teď ono budí s jeho rovem sad.
|