Poeticka II Mystery Cache

Mám rád poezii. První moje keš na poetické téma byla příliš surreálná, jak luštěním, tak kontrastem tématu, umístění a provedení, tak snad se toto místo a typ úkrytu setká s příznivějším ohlasem.

Do listingu jsem vybral několik z mnoha básní, které mne kdysi ovlivnily, a jak jsem se nyní při přípravě listingu jimi opět pročítal, neztratily pro mne nic ze své důležitosti.

Doufám, že i vám se budou líbit.

Slituj se nade mnou
Že mám dvě oči v hlavě
Dvě smutný noty
Utržený z blues
Slituj se nade mnou
Že v sobě mám svou duši
A v duši že mám kornet stříbrný


Pod oknem za noc nejmíň tři sta vlaků
Vůz k vozu počítám
Jak jedou přese mne
Vůz k vozu počítám -
Začne se rozednívat
A rozednívá se
Abych tě mohl vidět


Vařím si v bílém hrnku hořký čaj
Ta malá ručka
Plynových plamínků
Mi sahá po srdci
Pak zamknu Odejdu
A vím že neodcházím
A vím že jsem nezamkl
A malou horkou ruku
Plynových plamínků
Tu cítím přes den v srdci


Mohu já za to Copak můžu za to
Že v očích koutky máš -
A že máš ústa A že máš dvě nohy
A že tvá záda Velké naplnění
A že na tvých ňadrech třeba Saul byl sám -
A že tvá malá
Strašně horká ruka -


Miláčku Za noc
Najmíň tři sta vlaků
Vůz k vozu počítám
A všechny přese mne
Miláčku Přijď
Přijď ke mně
      - svítat

Kde slunce nesvítí, tam světlo třaská;
kde moře nevíří, tam vody srdce
trkají v příbojích
a přizraky se světluškami v hlavách,
drobní světlonoši,
jdou tělem, jehož kosti maso neodívá.


Svíce ve stehnech
semeno mládí zahřívá a staré símě spálí;
kde semeno se nezačeří,
blýskavý jako fík,
nesvraská mezi hvězdami plod člověka;
kde není vosk, tam zjeví se srst svíce.


Rozbřesk třaská za očima;
z pólů od špiček nohou k hlavě větrná krev
jak moře přelévá se:
neupoutané, neohrazené gejzíry nebe
tryskají k výhonku
a v jejich úsměvu je příští olej slz.


Noc v očních jamkách obeplouvá
jak dehtový měsíc hranice oka;
den rozsvěcuje kost;
kde není chlad, vítr se dere pod kůži,
odšpendlí roucho zimy;
lep jara z víček kane.


Světlo třaská na utajených místech,
na hrotech myšlenky, kde myšlenka čpí deštěm;
když logika umírá,
tajemství hlíny okem prorůstá
a ve slunci krev tryská;
nad pustým pozemkem svítání stane.

Park zapadlý je, poraněný
západu krví, steskem ženy,
jež pod lentiškem hřešívala.


Milenci odešli už s létem
i s opadalým bujným květem,
ti, divoce jež milovala.


Teď, zrak-li vábí, spíše studí.
A hoří-li, jen soucit budí.
Jak vášni možno jeseň žíti?


Na prosincových stromech bělí
se luny paprsk chladně smělý,
na žlutých travách, zvadlé síti.


Milenců stopy dosud vedou
tou travou vyprahlou a hnědou
až pod lentišek starým sadem.


Mrouc vášní zamyšlena stojí.
Vzpomínkou žal se nevyhojí.
Čpí louky vlhce zimním chladem.

Co se to děje v tomhle světě?
Ženy jsou jako malé sopky,
každá víc, nebo méně v erupci.


Je to o nervy, pohybujete-li se ve světě doutnajících sopek.
Jaksi to znepokojuje, spíte-li s malým Vesuvem.


A vyčerpává to, když vnikáte do lávového jícnu mrňavého Ixtaccihuatlu
a nikdy nevíte, kdy vyvoláte zemětřesení.

na zralých slunečních kamenech
tvoje ticho načíná hodinu uléhání
na tvých prstech se smyká stromovitá hodina
kde stín tone v písku


jakými žárlivými vůněmi se opásá malátnost
a uspává se tvoje divošská sluneční síla
z tvrdého plodu který se rozvírá
vyplula zář k druhým svahům


zda se vymanila z tajných násilností
tvoje snivá bledost z níž se oplodňují dny
fosforové přechody a nepochopené významy
jako dlouhá noc bez vzpomínky


hluk opuštěné hroudy bije do dveří
hvězdné střepy pokryly tvoji tvář
co zbývá udělat při noční práci jež nemá pokračování
než zadržet noční naději


jako strom jako strom
jako vítr v písku
žiješ v nejistotě
jen abys nic neztratil ze zamlčených strastí

Tys mistrem v šachu, moje milá!
Pojď, zahrajem si partii!
Mým cílem ani není zvítězit,
já toužím abys ty mne porazila -
chci duši svou i tělo
prohrát dočista!

Dívky které už v půl jedné
vysušily v kuchyni podlahu
odešly brzy odpoledne
Nechaly tu hadr a oblohu


Zmizely ve svých letních šatech
jako by šly až k půli června
Jeho znamení jim rudě ulpělo na rtech
Obloha čím dál tím víc černá


A je zataženo Za chvíli
šedý vítr stromy ulic rozkomíhá
Ony se však zas už vrátily
na balkón kde celé odpoledne
třásla listy opuštěná kniha

Přišla jsi ke mně v snách. Hladila vlasy mé,
šeptala slova, jež láska jen tuší,
vyobrazenu tu náladu vidíme
na Švabinského Splynutí duší.


A já jsem cítil v snách, polibku tvého plam
ve vroucí něhu jak srdce chlad mění.
Vtom jsem se probudil, na loži sám a sám,
z pošetilého, krásného snění.


Na loži sám a sám, v daleké cizině.
Bezmezná lítost srdce mi drtí.
Duše má rovná se truchlové krajině
na Böcklinově Ostrově smrti.