Z dostupných pramenů víme, že zde kdysi stávala malá sklárna. Jelikož však nebyla tolik významná jako jiné sklárny, úplně se na ni zapomělo. Touto keší snad nikdy nebude úplně ztracena. Pokud by o této sklárně vědel někdo více, budeme rádi za případné doplnění listingu.
Dnes tu už žádné stopy po budovách sklárny nenajdete, na místě byl postaven rodinný dům a pozemek majitel oplotil. Jako malí jsme sem chodili a v rozryté půdě hledali drobné kusy skla ve tvaru slziček. Sklo bylo možné najít i v blízkém potoku, který protéká pod domem.
Něco málo o historii
Sklářství je výrobní odvětví známé již od starověku. Vznik sklářství je však doposud spíše neznámý. Některé zdroje uvádějí Číňany, jiné Féničany, Indy anebo Židy. Z toho může být patrné, že sklo bylo pravděpodobně objeveno na mnoho místech současně. Jisté to však není. Velký rozkvět ve výrobě skla nastal ve středověku a to benátskými zrcadly, která jsou dodnes známým pojmem. Za první známou továrnu na výrobu skla je považována francouzská továrna, která začala v roce 1688 s výrobou litého plochého zrcadlového skla.
Počátky českého skla se datují přibližně do 11. století n.l. Rozmach nastal ve století 17., za císaře Rudolfa II. Čechy se v té době stávají střediskem sklářských umělců. Jednou z velkých sklářských oblastí je Českomoravská vrchovina a Jihlavsko. Pro sklářské hutě bylo důležité pořádně horka v pecích. Právě kvůli tomuto vznikaly převážně v okolí hlubokých bukových lesů. Bukové dřevo nesloužilo pouze jako topivo (vyráběl se z něj i generátorový plyn), ale také se z něho vyráběly formy, do kterých se sklo foukalo. České sklo se v 18. století stalo sklem světovým a to svou naprostou bezbarvostí a leskem, jímž úspěšně soutěžilo se sklem benátským.
Stručně o výrobě skla:
- kyselina křemičitá či boritá
- 1. Zásada - alkalická – oxid draselný nebo oxid sodný
- 2. Zásada – zemina – oxid vápenatý (křída, vápenitý pískovec nebo přirozený pískovec) nebo oxidy kovů (hlinitý, olovnatý nebo zinečnatý)
Směs se důkladně promíchá. Takováto směs se nazývá sklářský kmen. Příprava skelné směsi vzniká tavením kyselých látek a zásad. Vznikají různé chemické pochody a změny. Kvalitu skla určuje nejen kvalita těchto látek a jiných příměsí, ale také vzájemného poměru. Kyselina křemičitá se používá ve formě křemene a písku. Nejlepší pro přípravu skelné směsi je použití jemného sklářského písku o velikosti zrn do 0,5 milimetrů a s minimální příměsi železa, které barví sklo do hnědočervena. Poté se přimíchá zemina a alkalické zásada. Skelnou hmotu je nutno odbarvit, zakalovat, ale také zabarvovat použitím různých sloučenin podle toho, k jakému účelu je určena.
Sklo vzniká ve sklářské peci tavením sklářského kmene při teplotě 1450 až 1550 °C boritokřemičité sklo typu 3.3 při teplotě až 1630 °C a křemenné sklo okolo 2000 °C.
Tavení kmene má tři období:
- Roztavení - sklářský kmen se dokonale roztaví ve sklářské peci
- Čeření - hmota se dál mísí, bublinky unikají a sklo se tak stává průhlednějším a řidším
- Sejití - ochlazení skla
Druhy skla:
- Chemické laboratorní
- Skleněná vlákna
- Optické
… a mnoho dalších
Ke keši samotné:
- kešku nefoť, nepopisuj apod. ať mají i jiní kešeři překvapení :-)
- v keši není tužka
Zdroj: Wikipedie