Tučapy Židovský hrbitov
Židovská obec v Tučapech
Do roku 1848 byly Tučapy jedním z největších židovských sídlišť na Soběslavsku,
protože Židé, kteří měli v Soběslavi své obchody, se nesměli podle výsady udělené
Petrem Vokem z Rožmberka zdržovat v městě přes noc, a proto byli nuceni usazovat se
v okolních vsích. Počátek židovského osídlení v Tučapech není znám, ale židovská obec
je poprvé doložena kolem roku 1697. Roku 1723 zde žilo 12 židovských rodin, před
polovinou 19.století asi 30 rodin, roku 1921 jen 17 osob židovského vyznání a v roce
1930 už jen 11 osob. Místní Židovská náboženská obec byla po roce 1921 připojena
k Židovské náboženské obci v Soběslavi. Židovská čtvrť, zvaná Nouze, se podobně jako
v sousedních Myslkovicích skládala ze dvou částí oddělených rybníkem (dnes
vysušeným). V severní části (v ulici vedoucí do Dvorců) byla synagoga, židovská škola
čp. 64 a rabinát čp. 65. Roku 1830 tu bylo 9 obytných domů, v jižní části (ulice zvaná
Na nouzi, západně od silnice do Dírné) býval špitál a 13 domů. Domy (většinou
přízemní) v obou částech židovské čtvrti jsou v přestavbách dochovány.
Židovská škola byla založena v roce 1779 a zrušena r. 1881. Nejznámější učitelé
byli: Erben, Freund, Ganz a Kohn.
Stará modlitebna, doložená koncem 17.stol., bývala v patře židovské školy. Zrušena
byla po postavení synagogy. Synagoga se nachází v severní části židovské čtvrti,
jihozápadně od centra vsi. Postavena byla roku 1779. V roce 1867 vyhořela a znovu
postavena byla roku 1868. Působili v ní rabíni Schiller, Freund, Epoch a Schick.
Bohoslužby se zde konaly asi do 1.světové války. Roku 1934 byla synagoga
adaptována na sokolovnu a po r.1950 přestavěna na moderní tělocvičnu. V současné
době je dochováno severozápadní průčelí se vstupním portálem.
Židovský hřbitov se nachází 300 metrů jižně od synagogy, jeho stáří je však sporné.
Pravděpodobně byl založen kolem roku 1713, matrika vedená od r.1771 to naznačuje.
Nejstarší náhrobní kameny jsou popsané hebrejštinou, nejstarší čitelný náhrobek
pochází z roku 1737, náhrobky z období do 2. světové války jsou popsané němčinou
a ty nejnovější češtinou. Hřbitov je relativně pěkně zachovalý, náhrobky jsou barokního
a klasicistního typu. Mnoho starých náhrobků je zazděno v obvodové zdi hřbitova. Většina tučapských Židů byla za 2.světové války odvlečena do koncentračního
tábora v Terezíně. Ze všech rodin se vrátili jen 3 lidé: Karel Ančerl, Hugo Bloch
a MUDr. Alfons Blumen.
Karel Ančerl – nejslavnější tučapský rodák
Nejznámějším rodákem z Tučap je bezesporu skladatel a dirigent České filharmonie
Karel Ančerl, jemuž byla v září r. 1998 odhalena pamětní deska na budově Obecního
úřadu.
Tento světově uznávaný skladatel a dirigent židovského původu se narodil 11. dubna
1908, v domě č. 68 (budova donedávna patřila České poště), kde měl jeho otec Leopold
Ančerl výrobnu lihovin, likérů a rumu. Matka Ida, roz. Preiszová, pocházela ze Žiliny,
kde měl její otec sodovkárnu. Byla to vzorná manželka, matka i hospodyně. Její
domácnost zářila čistotou, byla pověstná znamenitou kuchyní a jedinečným
pohostinstvím. Jako dospělý si směl Karel přivést neomezeně návštěv. Dvacet lidí ke
stolu nevyvedlo nikoho z nich z míry a každý host se těšil pozornosti, jako by byl
jediný. Oba rodiče vytvořili pro Karla a jeho mladší sestru Hanu prostředí plné pohody
a štěstí. Karel na nich a na sestře velmi lpěl. Za první světové války začal chodit do
školy, ale mnohem větší význam pro něj měly housle, na které se učil u řídícího učitele
Josefa Menšíka. Dělal rychlé a velké pokroky, uměl si do nich vtělit celý svět, na
gramofonu poslouchal Schumanna a Bizeta. Hrál v “orchestru“ žáků a učitelů ze
Soběslavi. Soubor hrál k tancování po hospodách, účinkoval i s tlupou kočovné operety.
Ančerl se k ní pokusil připojit, ale nevyšlo mu to. Toužil studovat konzervatoř i přesto,
že z něj otec chtěl mít právníka. Traduje se, že rozhodujícím okamžikem v jeho životě
byla návštěva operního představení v Praze. Bez vědomí rodičů složil zkoušky na
konzervatoř, kde studoval dirigování (Pavel Dědeček) a skladbu (J. Křička, A. Hába).
Jeho absolventskou skladbu Symfonietu provedla Česká filharmonie. V roce 1931 na
sebe upozornil jako asistent dirigenta Hermanna Scherchena při přípravě světové
premiéry Hábovy čtvrttónové opery Matka v Mnichově. V letech 1933-34 studoval na
mistrovské škole konzervatoře dirigování u V. Talicha. Působil v orchestru
Osvobozeného divadla Voskovce & Wericha, uchytil se v rozhlase jako zvukový
režisér. Roku 1935 poprvé řídil Českou filharmonii, ale než se jeho kariéra mohla
rozvinout, zasáhly osudové události. Ančerl byl vyhozen z rozhlasu, posléze i s rodinou
deportován do Terezína, kde sestavil provizorní orchestr mezinárodního složení, s nímž
prováděl dva celovečerní koncertní programy. Jeho rodiče, manželka i sotva narozený
syn zahynuli v Osvětimi, on sám zde přežil a dostal se do tábora ve Slezsku, kde se
dočkal osvobození.
Po válce přijal místo dirigenta Velké opery 5. května a stal se šéfdirigentem
Symfonického orchestru Českého rozhlasu, přechodně také působil jako profesor na
Akademii múzických umění. Když emigroval Rafael Kubelík, který Českou filharmonii
vedl tři roky po válce, byl Ančerl v prosinci 1950 jmenován Zdeňkem Nejedlým
šéfdirigentem České filharmonie (kde působil až do r.1968). Stalo se tak bez domluvy
s orchestrem, takže první léta poznamenalo napětí, Ančerl však prokázal své kvality.
Byl přirovnáván k největším dirigentům té doby, sám Karajan ho pozval do Berlína.
K Ančerlovu věhlasu přispěl i nástup dlouhohrajících desek, který vyvolal poptávku po
nových snímcích. Byl považován za jednoho z největších hudebních interpretů, dodnes
jsou známy např. jeho nahrávky písní Ježka, Voskovce a Wericha. V r. 1966 se stal
národním umělcem, ale v r. 1969 emigroval do Kanady (zde vedl Toronto Symphony
Orchestra), kde 3. července 1973 v Torontu zemřel. V Česku přitom není Ančerlovo
jméno veřejně tak proslulé jako Talichovo nebo Neumannovo. Přitom to byl právě on,
kdo svými nároky a schopnostmi dovedl filharmonii k technické virtuozitě
a mezinárodní proslulosti. Mezi odborníky se dokonce říká, že lépe než za Ančerla už
nikdy nehrála.
Starší syn Karla Ančerla Jiří Ančerl (*1946) studoval na konzervatoři a v roce 1969
odjel s rodiči do Kanady. Otec Ančerl znal dobře svého syna, a proto mu v závěti
neodkázal celý majetek najednou, nýbrž jen pravidelnou rentu. Totéž se týkalo jeho
bratra Ivana Ančerla, talentovaného malíře, který žil podobně nespoutaným životem.
Ten byl v Kanadě uvězněn za obchod s drogami a posléze zavražděn.
V roce 1990 se vrátil Jiří do Prahy a okamžitě udělal několik skandálů. Měl pověst
divocha a neřiditelné střely. Každému tykal, neznámé lidi přátelsky oslovoval
nepublikovatelnými výrazy... Na soukromé oslavě prvního svobodného Silvestra byl
fotografován, jak bujaře řve na zbrusu nového prezidenta Václava Havla (tato fotka
vyšla ve Sternu přes celou stránku). Říkalo se o něm, že je "ďábel", "macho" a dominantní milenec, jehož divošské způsoby okouzlily několik žen z vyšší
společnosti, např. režisérku Irenu Pavláskovou. Mezi umělci měl mnoho přátel, jedním
z nich byl i bývalý bubeník Olympicu a grafik Jan A. Pacák.
Jiří Ančerl žil v posledních letech v Klenovicích u Soběslavi, poblíž malíře Kristiána
Kodeta (ten měl donedávna v Soběslavi galerii), ve vilce, která působila dojmem
pravěké jeskyně. V lednu r. 2000 byl však nalezen mrtev v jednom pražském bytě. Jeho
smrt je obestřena záhadou, těsně po vánočních svátcích r. 1999 prý svou vilku
v Klenovicích prodal a s penězi odjel do Prahy. 8.1.2000 byl téměř bez účasti veřejnosti
pohřben na bývalém a dnes bohužel zpustlém židovském hřbitově v Tučapech, kde měli
Ančerlovi rodinnou hrobku
ZDROJ: Seminární práce Autor: Hana Pexová