Bylo překrásné letní dopoledne. Sluníčko příjemně hřálo, ptáčci štěbetali a král skřítků Oberon se od rána mrzutě mračil na celý svět. Neodkladné povinnosti jej dnes totiž zavály do okolí Polanky. Ne, že by měl něco proti Polance, ale přestože rybníky na levém břehu řeky Odry formálně patřily k jeho slezskému území, příliš často tato místa nenavštěvoval. Vodu totiž nikdy neměl moc v lásce a z jeho milovaných, hlubokých lesů to sem bylo poněkud daleko. Povinnost je však povinnost, s tím se holt nedá nic dělat.
Vyrazil tedy loudavě podél Mlýnky směrem k Jistebníku. Chvílemi se zastavil, aby poklábosil s vodním ptactvem, tu a tam nakoukl pod zčeřenou hladinu, jak se daří mladým kaprům a čas od času zkontroloval, co to šustí v rákosí. Zkrátka, samé nudné, vladařské povinnosti. Nedošel ještě ani moc daleko, když natrefil na podivného, zeleného mužíčka. Zasmušile seděl na břehu, plovacími blánami mezi prsty na nohou šplouchal ve vodě a nepřítomně se šklebil na svůj vlnící se odraz.
„Dobrý den,“ pozdravil jej Oberon. „Zdá se, že my dva se ještě neznáme.“
„Guten Tag,“ vyskočil vodník na nohy. „Rohr von Wasserstraßenkreuz jméno mé und já být hastrman třetí třídy ve funkci Oberwasserqualitätskontrolleur pro oblast Studénky, Jistebníku, Polanky a Svinova.“ Samou nervozitou přeskakoval z němčiny do češtiny a zase zpátky.
Až nyní si Oberon všiml, jak je mladý. Málem, že mu ze šosu místo vody nekapalo mléko. „Pohov Trubko!“ zavtipkoval, aby odlehčil situaci a zároveň ukázal, že vodníkův rodný jazyk mu není cizí. „Copak to, že tu v takto nádherný den posedáváš a tváříš se mrzutě jako kakabus?“
„Ále,“ povzdychl si, nyní již o poznání klidnější hastrman. „My Wasserstraßenkreuzové patříme k nejstarším a nejvýznamnějším vodnickým rodům Evropy. Otec řídí u Magdeburgu nejvelkolepější vodní křižovatku, jakou svět kdy spatřil,
strýček má na starosti podobnou, jen o málo menší v Mindenu,
nejstarší bratr našel uplatnění jako velvyslanec ve Švédsku,
zatímco druhý dohlíží na kanály a akvadukty ve Walesu.
Dokonce i můj neschopný bratranec se alespoň výhodně přiženil do Francie.
Jen já, jakožto nejmladší člen rodiny jsem skončil v téhle nanicovaté díře, kde nejspíše v brzké době potupně zhynu nudou a steskem.“
„Chlapče, chlapče,“ chlácholil jej Oberon. „Smutek po domově je vážná věc, to dovedu pochopit, nad nicotným významem svého nového působiště se však věru trápit nemusíš. Zdejší rybníky vznikaly již ve středověku. Zakládali je feudálové, města i kláštery a hnedle po tom velkém mumraji s husitskými válkami byla vybudována i 22 kilometrů dlouhá Oderská strouha – Mlýnka, co nám tady teče za zády. Je tedy starší než mnohem známější Zlatá stoka v Třeboni. A co by tě mohlo zajímat je, že se na ní také nachází vodní křižovatka. Skoro jako z těch tvých obrázků.“
Při posledních slovech vodník znatelně pookřál. Očička mu zajiskřila a on pohlédl na Oberona pln očekávání. Zjevně se k němu dosud nedonesla zvěst o příslovečné zálibě krále skřítků v poťouchlostech a taškařicích.
„Znával jsem tvého předka, synku. Jmenoval se Kůstka, a pokud vím, pocházel odněkud z východních Čech. Byl to ochmelka a karbaník. Jednu kapsu prázdnou, druhou vysypanou, ale náramně veselá kopa. Těch dobrodružství, co jsme spolu zažili, to by vydalo na celou knihu. Vzpomínám si, jak jednou obehrál v kostkách správce kyjovického panství a na sedm let získal zdarma do užívání panský mlýn. Nosil se tehdy jako páv. Tak mu to stouplo do hlavy, že si začal říkat Kubus von Wasserstraßenkreuz. Inu, voda, cesta i kříž tenkrát u mlýna byly, tak proč ne. Vymyslel si dokonce erb, na kterém byla kostka s nápisem DMSE TML. To na památku té své výhry. Jak jsem ale už říkal, byl to vtipálek, takže to trochu zašmodrchal.“
Hastrman zíral s otevřenou pusou. „Ten kříž máme ve znaku stále, ale nikdo mi nikdy nebyl schopen vysvětlit, co znamenají ta záhadná písmena.“
„Ono je to vlastně úplně jednoduché,“ pousmál se Oberon. „Musíš si místo kříže představit tu kostku a přečíst vždy písmeno, které leží na protilehlé stěně, než písmeno uvedené v šifře. Takhle ti místo DMSE TML vyjde SEDM LET a ty už teď víš, co to znamená.“
Vodníkovi poklesla čelist ještě o další, nezanedbatelný kousek.
„Ale abych se vrátil k našemu původnímu tématu,“ pokračoval Oberon. „Slíbil jsem ti vodní křižovatku, tak tady máš její souřadnice. Samozřejmě to nebude jen tak, ale Kubusovu šifru už znáš, takže bys s tím neměl mít problém. Až to místo najdeš, zapiš se do logbooku, který jsem tam před malou chvílí docela náhodou schoval. Je kouzelný a to, co napíšeš, hned uvidím. Tak poznám, jestli jsi uspěl.“
S těmi slovy se Oberon s mladým vodníkem rozloučil a pokračoval dále ve své nudné služební cestě.
Celou šifru najdete v tomto obrázku. Erb slouží pouze k objasnění principu.
