Osudové okamžiky: Chotoviny 1926. Traditional Cache

Keš je věnována železničnímu neštěstí, které se odehrálo v roce 1926 na železniční stanici Chotoviny a při které dva železničáři přišli o život.

Na úvod ještě něco pro železničáře: Listing keše obsahuje výrazy natolik neodborné a celý příběh je natolik zjednodušen a přizpůsoben laikům, že leckterý správný ajznboňák asi bude kroutit hlavou, bude-li tohle číst. Pro svou omluvu uvádím, že tomu, co dokážete a děláte, aby vlaky jezdily, nerozumím. Vaší práce si ale natolik vážím a natolik ji obdivuji, že ji osobně považuji za nejstarší řemeslo v dějinách lidstva, které jako první mělo v tak velkém rozsahu svůj řád, svůj propracovaný bezpečnostní systém, a kde všechna kolečka (a že jich je požehnaně) musela zapadat do sebe, aby to všechno fungovalo. Jak je Vaše práce náročná a zodpovědná a co se stane, když jedno takové kolečko v tom obrovském mechanismu selže, ukazuje příběh, kterému je keš věnovaná.

Je půlnoc 31.července roku 1926. Na nádraží Sudoměřice-Nemyšl (dnešní Sudoměřice u Tábora) přijíždí zrychlený nákladní vlak č.8102, který zde jako obvykle zastavuje, aby z něj kvůli vykládce bylo odpojeno několik vozů. Přijíždí načas přesně podle harmonogramu. V této stanici pravidelně čeká na rychlík č.18, který jede z Prahy za ním a v tomto místě ho předjíždí na sousední koleji. Dnes se ale všechno má odehrát jinak, protože Osud začíná rozdávat karty z toho nejčernějšího balíčku.

Odpojení příslušných vagónů je v Sudoměřicích brzy hotové. Nákladní vlak může pokračovat dál. Rychlík tu ale ještě není a výpravčí se dozvídá, že bude mít dokonce i deset minut zpoždění. Nad Českou Sibiří prší a fouká silný vítr. Výpravčí tedy nabízí nákladní vlak kolegovi dále po trase, v Chotovinách. Výpravčí v Chotovinách souhlasí a ustanovuje, že nákladní vlak bude v jeho stanici postaven na kolej č.2 a tam počká, než ho na koleji č.1 předjede rychlík z Prahy. Sudoměřický výpravčí vydává osádce vlaku písemný příkaz k další jízdě a sděluje jim podrobnosti. Vlak vyjíždí. Už je po půlnoci, je 1.srpna, 0.34 hodin.

Vypravčí v Chotovinách ihned informuje oba výhybkáře, že vše bude jinak. Volá na obě stavědla (jsou to ty hodně vzdálené domečky na obou koncích stanice, odkud se ovládají výhybky), ale telefon mu zvedá jen výhybkář na stavědle St.2 směrem na Sudoměřice, tedy na vjezdu do stanice. Výpravčímu to v tu chvíli stačí, protože toho na druhém konci zatím nepotřebuje. Informuje tedy výhybkáře "na příjezdu", že od Sudoměřic přijíždí nákladní vlak, který tu vyjímečně počká na zpožděný rychlík a to na druhé koleji. Na tuto kolej je ihned postavena vlaková cesta (výhybky se nastaví tak, aby vlak na tuto kolej dojel). Pak ale udělá výpravčí osudovou chybu: zapomíná na výhybkáře na stavědle směrem na Tábor a odchází po své práci. Od půlnoci totiž probíhá přeceňování jízdenek a je s tím spojena spousta papírování.
Výhybkář na stavědle St.1 tedy o ničem neví. Navíc je jeho pracoviště od nádraží tak daleko a k tomu ještě v zatáčce, že do prostoru stanice ani nevidí. O tom, co se tam za chvíli bude odehrávat, nebude mít ani ponětí.

Chvíli na to, v 0.43 hodin, už přijíždí do Chotovin zmiňovaný nákladní vlak. Zastavuje na druhé holeji a výhybkář ze St.2 opět vrací výhybky tak, aby byla průjezdná první kolej. Mezitím přijíždí do Sudoměřic zpožděný rychlík č.18 a po šesti minutách bez problémů projíždí i Chotovinami a mizí v dálce.

Jakmile dostává potvrzení o průjezdu rychlíku od hradlaře (vzdálené pracoviště na trati na Tábor), postaví výpravčí na staničním hradlovém přístroji (zřejmě jde o jakousi signalizaci na obě stavědla) vlakovou cestu i pro odjezd nákladního vlaku. Dělá ovšem zásadní chybu. Staví ji automaticky z koleje č.1, i když vlak stojí na "dvojce". Prostě si to v tom shonu neuvědomí.
Výhybkář na stavědle číslo jedna dostává pokyn nastavit výhybky tak, aby vlak z první koleje mohl odjet. Ty jsou v podstatě už nastaveny, protože po nich projel rychlík. Výhybkář vůbec netuší, že nákladní vlak na koleji č.1 nestojí. Neví, že vlak byl v Chotovinách dřív než rychlík a že teprve zde došlo k jeho předjetí rychlíkem. Neví, že celou tu dobu čekal na koleji č.2 a že tedy bude vyjíždět ze "dvojky".
Staví tedy jako obvykle cestu podle pokynu výpravčího. Návěstidlo dává do polohy "volno". Výpravčí nákladní vlak "pouští" dál na Tábor.

Vlak se rozjíždí a jede směrem na Tábor po koleji č.2. Když vyjíždí z oblouku zatáčky, spatřuje ho výhybkář na St.1. S úlekem si uvědomuje, že vlak jede po jiné koleji, než čekal a než bylo mu sděleno. A také si uvědomuje to, že na kolej č.1 není výhybka ze "dvojky" nastavena. Rychle bere služební svítilnu a vybíhá proti vlaku s tím, že svítilnou bude signalizovat znamení "stůj". Ve dveřích ale zavadí ramenem o futro a lampa mu spadne a zhasne. Utíká dál proti vlaku a svítilnou se nezdržuje. Přenastavit návěstidlo do polohy "stůj" ho v tu chvíli vůbec nenapadá. Možná by to pomohlo, vlak je celkem daleko a jeho rychlost je něco pod 30km/hod.

Strojvedoucí vlaku, nic netuše, najíždí na výhybku a s údivem zjišťuje, že lokomotiva neodbočuje na kolej č.1, ale pokračuje rovně na slepou kolej. Ihned dává brzdařům píšťalkou signál "utáhněte brzdy" ale je pozdě. Slepá kolej má jen 43 metrů a souprava má 150 tun. Rozjetý vlak smete odstavený drážní vozík, proráží zarážedlo (po železničářsku šturc) a nezastaví ho ani hliněný kužel za ním. Lokomotiva padá do dvoumetrového příkopu a boří se do země. Zásobník na uhlí se převrací a služební vůz za ním je rozdrcen kinetickou energií ostatních vagónů, z nichž dva vykolejí. Je 1.05 hodin.

Strojvůdce, jako zázrakem nezraněn, vyskakuje z lokomotivy a na zemi zakopne o topiče, který je celý mokrý. Je opařen unikající párou. Odtáhne ho dál od vlaku a volá na pomoc průvodčího. Pak se vrací na lokomotivu a dělá "mrtvá" opatření - zháší oheň a uvolňuje páru, aby nedošlo k výbuchu. Výhybkář z St.1 ihned telefonuje výpravčímu, který bere lékárničku a běží k místu nehody. Cestou se potkává s manipulantem nákladního vlaku, který na něj křičí „Co jste dělali, že jste nás pustili na šturc, vždyť jsme celí pomlácení“. Po příchodu k troskám a raněným se výpravčí psychicky hroutí a odchází zpět ke své kanceláři, kde ho však již později nenajdou. Službu musí nastoupit přivolaný přednosta stanice.
Tou dobou již běží záchranná činnost. Topič je těžce opařen uniklou párou a průvodčí služebního vozu, který byl rozdrcen dalším vagónem, má zlomeniny rukou a nohy. Pomocí lokomotivy a služebního vozu vypravených ze sousedních Sudoměřic jsou ranění převezeni do Tábora, kde topič na následky poranění umírá.
Přijíždějí příslušné orgány a začíná vyšetřování. Nachází celou řadu nedostatků a opomenutí a viníků je nakonec několik. Výpravčí, výhybkář (to opomenuté návěští, které mohlo vlak zastavit), strojvůdce (nesledoval osvětlení nastavení výhybky), těžce zraněný průvodčí nákladního vlaku (neměl v rozdrceném vagónu v tu chvíli co dělat) a další. Včetně špatně podaného hlášení podřízeného nadřízenému.

Ve své kanceláři, kam se po nehodě vypravil a kde ho ještě v noci i hledali, nebyl. Byl nalezel výhybkářem až po rozednění v nedalekém ovesném poli. Byl uškrcen. Podle výsledků vyšetřovaní spáchal pomocí šle sebevraždu a to dost hrozným způsobem a navíc až na druhý pokus. Okolí bylo celé rozryto v děsivém předsmrtném zápase člověka sama ze sebou. Zanechal po sobě vzkaz "Jsem nevinen".

Emanuel Hejda, zesnulý výpravčí, měl 4.srpna 1926 v Táboře velkolepý a slavný pohřeb (fotečky jsou dole v příloze), kterého se zúčastnili jeho kolegové z širokého okolí, funkcionáři drah až z Prahy, Sokolové a táborská veřejnost. Průvod prošel celým městem, okolo nádraží, a pod Černými mosty se s výpravčím rozloučila svým zoufalým pískáním lokomotiva. Vše bylo na hřbitově zakončeno státní hymnou. Čest jeho památce. Bylo mu šestadvacet let a doma měl děvítiměsíční dcerku.

A nyní něco k samotné keši:

Krabičku nešlo umístit přímo na místo tragédie. Stala se před 90 lety a dnes to tam vypadá úplně jinak. Je postaven moderní koridor, trať má více kolejí, pešuňk je širší, všude fůra betonu, protihlukové stěny, mraky stožárů a moderní budova železničářů... prostě romantika je pryč.
Po delším šmejdění po okolí jsem ale přišel na kompromis. Ve svahu nad místem tragédie je celkem pěkná alej, kterou kdysi vedla červená turistická stezka. Tam se mi líbilo. Je tam pěkně a uvidíte nejen do kraje na Jistebnicko, ale i na místo neštěstí. Kde přesně ovšem lokomotiva vylétla z kolejí, netuším. Typuji, že to bylo někde vpravo od konce protihlukové stěny směrem k nádraží. Budova St.1 prý naopak stávala více doleva před tím novým komplexem budov. To uvidíte až na místě po odlovení keše.

Vozidlo můžete zaparkovat na začátku aleje na parkingu PK. Místo pro jedno auto se tam najde. Možná pro dvě. Svatba se tam ale nevejde. Ovšem Chotoviny jsou velké :-).
Odtud můžete vyrazit ke škatulce.

Upřesnění místa St.1 proběhlo díky pracovníkovi ČD, kterého jsem přepadl v kanceláři :-) a svou troškou do mlýna přispěl i zmijovkář svými odkazy na stránky, z nichž jsem vytáhl další podrobnosti.
Nemohu opomenout i naprosto úžasný archív Šechtl & Voseček, odkud fotečky pocházejí.
Zásluhu na přímém založení keše má i kolega 4LF, který jeji existenci předpověděl, aniž by tušil, že ji v plánu vůbec nemám. Musel jsem ji tedy založit :-) Takže Vám všem dík :-)