Ludmila Hořká - Marie Holubková

* 26. 4. 1892 Dvořisko             
+ 6. 10. 1966 pochována na Štítině

Spisovatelka – básnířka a prozaička, sběratelka lidové slovesnosti, zakladatelka souboru lidové tvořivosti.

O keši: Tuto keš (naši první) bychom rádi věnovali ženě, která je bezesporu významnou osobnosti této malé obce Štítina. Jedná se jednoduchou kešulku takřka drive-in. 4.10.2015 - Keš byla z důvodů odcizení přesunta na jiné místo, nachází se v blízkostí dráhy, za žádnou cenu nevstupujte do kolejiště, i kdyby Vám GPS tento směr navrhovala.

A nyní životní příběh ženy, které věnuji tuto keš:

Narodila se v rodině chalupníka Benjamína Holubka (* 17. 12. 1863) a jeho manželky Johany (* 24. 6. 1865). Na rakousko-pruském pomezí chodila jejich dcera Marie do německé školy v Kravařích později do české ve Štítině. Není bez zajímavosti, že její otec se snažil mít mužského potomka za každou cenu. Třikrát se jeho manželce Johaně narodil syn (1890, 1893, 1896), vždy jej pojmenovali po otci na jeho výslovné přání Benjamínem, a vždy krátce po narození zemřel. A když její matka zemřela na tuberkulózu, měla budoucí spisovatelka 11 let.  Musela se starat o domácnost i o pohostinství, které vlastnili, neboť i otec, jenž se stačil ještě podruhé oženit, taktéž brzy poté zemřel na souchotiny. I přes velmi neutěšené dětství plné starostí a bolesti patřila k horlivým čtenářkám a hospůdka, kterou vedla, jí byla velkým divadlem, kde naslouchala lidovým písním, vyprávěním místních pověstí. Vše si pečlivě zapisovala, ale její zápisy spálila  nevraživá macecha.

Později se Marie vdala, ale v první světové válce ovdověla. Po válce se znovu provdala za zedníka, který byl velmi často bez práce, proto musela sama živit celou rodinu, kterou tvořilo 11 dětí. Už v této době píše do českých novin, ovšem německé obyvatelstvo ji za to nenávidí. Snad i pro tento trpký životní osud si v literárním světě zvolila pseudonym „Ludmila Hořká“.
 Má silného národního ducha, kterého bohužel nesdílí její rodáci, kteří sympatizují s Německem. To dříve patřilo k Prusku, poté k Československu a po roce 1938 opět k Německu. Právě tuto problematiku Ludmila Hořká popisuje ve svých dílech, protože část Hlučíňanů se považovala za Čechy , kdežto druhá půlka za Němce.Poté odchází do Kostelce na Hané. Zákládá zde národopisný soubor Hanácká beseda. Jejich představení byla vždy beznadějně vyprodána. V Kostelci setrvává po dobu 10 měsíců. (Soubor existuje a vystupuje dodnes). V souvislosti se svou předválečnou činností byla vězněna a mnohokrát vyslýchána v Opavě.

Po vzniku ČSR psala články do časopisů Moravec, Náš domov, Naše Slezsko, Moravská orlice a Radostná země. V literární tvorbě se inspirovala Hlučínskem, k němu se vztahuje románová trilogie s autobiografickými prvky: „Doma“ (1943), „Řeka“(1946) a „Dolina“(1962). K této románové kronice se přimyká taktéž baladicky laděný příběh ženy „Bejatka“ (1959) a trpký životní úděl prostých žen „Mezivodky“ (1962).

Po ovládnutí Československa komunismem přestává publikovat. Znovu začíná až v roce 1959, kdy vychází její nejznámější vrcholná díla.