V době, kdy se stal tento příběh, bývalo všechno jinak. Pravda je, že slunce tenkrát obíhalo zeměkouli po stejné dráze jako dnes, ale lidé v té době ještě netušili, že zeměkoule je koule a není zeměplacka nebo zeměněcojiného. A možná jim to všechno bylo úplně šumafuk. Bylo to v době, kdy se z prvních Domažlic jezdilo do Staré Plzně klidně dva dny, ale protože neznali hodinky, bylo jim to šumafuk hned dvakrát. Bylo to v době, kdy cesty byly tak úzké, že se na nich vozka nemohl ani pořádně bičem rozmáchnout. V době, kdy byl kolem cest les tak hustý, že se poutníkům ukázalo slunce vždy jen v pravé poledne, to když jej měli přímo nad hlavou. Bylo to v době, kdy v místě, kde je dneska Holýšov, byl jen brod a neproniknutelná křoviska přerušená sem tam ostrůvkem dubového lesa. V době, kdy se všechny cesty z těchto neproniknutelných lesů zkřížily na široko daleko jediné křižovatce, která se nacházela v Hradci. A ať vás ani nenapadne mě opravovat nějakým Hradcem u Stodu. V té době totiž nebyl ani Stod.
Opevněné hradiště v Hradci bylo vyhlášené. Leželo tak napůl cesty mezi Starou Plzní a Tugoští, tak se jmenovaly první Domažlice. A aby vozka nebo poutník ze Staré Plzně nebo Tugoště do Hradce dorazil ještě před setměním, musel vyrazit pěkně svižně a hned brzo zrána a celou cestu ještě práskat volkům nebo koníkům nad hlavou bičem, aby před setměním zahlédl na kopci nad Radbuzou zubaté hradby hradiště v Hradci. A běda tomu, komu by se to nezdařilo. Nocovat v lese znamenalo připravit se téměř jistě na noční návštěvu bandy zarostlých pobudů a vyvrhelů, kteří to měli na rozdíl od slušných lidí s denním režimem zcela obrácené. Lotrům, lapkům, pobudům a darmožroutům nastávala pracovní směna právě za stmívání a až do svítání nedělali nic jiného, než že čmuchali podél opuštěných cest, kde by co ukradli, urvali, zabavili nebo štípli. A chudák ten, kdo se jim dostal do spárů. Již tehdy platilo, že nejlepší svědek je mrtvý svědek, protože mrtvý, jak víme, už nekouká a hlavně nemluví a dobře uklizený někde v bažině už ani žádný svědek není. Na tuhle smečku platili jen vojáci s dlouhým mečem a ostrým kopím, kteří přes den cesty projížděli na koních a s večerem jste mohli vidět jejich siluety na osvícených hradbách bezpečného hradiště.
Hradiště v Hradci bylo mohutné zvenku i zevnitř. Leželo, jak jsme již řekli, na oblém temeni kopce nad řekou Radbuzou. Kolem dokola bylo obehnáno pevným valem složeným z hlíny a kamenů vdusaných do dřevěných roštů. Nad tímhle valem se tyčila hradba z hlazených kmenů, to aby se případný útočník neměl při dobývání o co opřít nohama nebo zachytit rukou a všechny kmeny byly na vrchu do špice otesané. Kolem dokola této hradby byl zevnitř zabudovaný ochoz, po kterém ve dne i v noci kroužilo několik ozbrojenců. Dnes večer byly hradby ozbrojenými muži zcela obložené. Uvnitř se dělilo hradiště na dvě části. Té menší a vyvýšené se říkalo akropole. Stál zde jediný dům z tesaných klád, teď v podvečer na všech rozích osvícený neustále udržovaným ohněm. Uvnitř domu bychom však zbytečně hledali kus nějakého nábytku nebo majitele. Mezi další dvojicí ohňů tu byla vsazena jen neumělá ze dřeva tesaná socha s velkýma utopenýma očima, hranatým nosem a pevně sevřenými rty. Dřevěná postava neurčitého pohlaví a věku zírala očima bez života tupě na každého, kdo do místnosti vstoupil. V nohou sochy bylo rozloženo hned několik hliněných misek s dary. V odlesku plamenů bychom rozpoznali různé druhy obilí, matnou hladinu tmavého medu nebo lesklou hladinu průzračného oleje. Z dalších misek voněly natrhané byliny, kořínky nebo plátky sušeného masa. Nepřehlédnutelné v téhle špajzce byly velké krystaly soli, které nasvícené ohněm zářily jako démanty. Netečnost sochy k takovému množství darů prozrazovalo jen jedno. Že jsme právě navštívili budovu svatyně.
Od vchodu do svatyně se rozbíhaly cestičky do všech stran. Ty mířily do další, dnes večer velmi živé části hradiště, kterou tvořily obytné domy. Obytný dům je až nadnesený výraz pro jámu vykopanou v zemi, zakrytou střechou ve tvaru stanu složenou z tyčoviny a pokrytou drny nebo snopy vytlučené slámy. V každé takové budově dnes večer hořel oheň. Nikdo však jeho tepla neužíval. Černé stíny postav přebíhaly poplašeně od domu k domu a vystrašeně na sebe pokřikovaly. Kolem osvícených vchodů do obydlí byly hromady pevně svázaných vaků z kravských kůží a leckde stál před domem povoz se zapřaženým volkem nebo koněm, na který se již tyto vaky nakládaly. Zapřažená zvířata a i zvířata zavřená v ohradách za domy vnímala ten neobvyklý chaos a názory na to, co se děje, si sdělovala svým jazykem.
Nejvíce obyvatel hradiště stálo kolem vozu s párem černých volků. Z nitra domu právě vláčeli čtyři statní chlapi masivní dřevěnou truhlici a horko těžko ji zvedali na ložnou plošinu vozu. Masivní tesaná prkna, ze kterých byla truhlice vyrobena, masivní kování a konečně i váha truhlice a nervozita okolo stojících obyvatel hradiště nasvědčovala tomu, že v truhle není běžná výbava nějakého obyvatele hradiště. A taky ne. Truhlice byla po okraj plná zlatých, stříbrných i měděných mincí vybraných od kupců putujících po stezce z Řezna do Starého Plzence, kteří zaplatili na hradišti za ochranu, odpočinek, jídlo a vodu pro sebe i svá zvířata. Truhlice byla společným majetkem všech obyvatel hradiště, a jak se před chvílí společně dohodli, musela opustit hradiště jako první a jako první musela být ukryta před rychle se blížícím nebezpečím.
Tím nebezpečím byly nepřátelské hordy, které již včerejšího večera překročily hraniční hory a teď se blížily k hradišti. Již po celou včerejší noc viděly stráže na hradbách odlesky plamenů na černém nebi z vypalovaných osad a obcí umístěných na úpatí hraničního pohoří. Ráno stoupaly z nekonečných lesů sloupy černého dýmu, které svědčily o dalším plenění. Podle sloupů stoupajícího dýmu šlo zřetelně rozpoznat, že nepřítel překonal pohoří hned v několika proudech a ty se teď valily v mohutné řece po kupecké stezce. Všem obyvatelům hradiště bylo zcela jasné, že jejich hradiště, ke kterému stezka vede, nemohou nepřátelé bez povšimnutí minout. Po celý včerejší den potom směřovaly do hradiště celé proudy uprchlíků a z jejich vyprávění bylo nad slunce jasné, že tentokrát postupuje ke hradišti obrovská ozbrojená síla. Podle zvěstí a prvních zpráv zvědů, kteří se vypravili hordám vstříc, bylo zřejmé, že nepřátelé dosáhnou hradiště v ranních hodinách. Do svítání zbývalo již jen pár hodin. Pár hodin na to sbalit si majetek, zapřáhnout a v nekonečném proudu vyrazit do bezpečnějšího hradiště ve Starém Plzenci. Pro případ, že by ale nepřátelé dostihli unikající kolonu před dosažením pevných hradeb Starého Plzence, rozhodla se společná rada neriskovat ztrátu společného jmění a ukrýt jej na bezpečném místě. Tím místem byl skalnatý a nehostinný vrch nedalekého kopce, kde by nepřítel úkryt takového pokladu nepředpokládal. A tím směrem také vyrazil povoz tažený párem černých volů.
S vrzáním, duněním a funěním vyjel vůz s pokladem z hradiště. Sjel strmou cestou k břehu Radbuzy, překonal most z hrubě tesaných klád a potom již začal stoupat po lukách a polích k siluetě nedalekého kopce. Teď začala čtyřem mužům doprovázejícím potah ta nejtěžší práce. Volkům na strmé cestě na vrchol kopce museli pomáhat při překonávání rýh a brázd vymletých vodou, bludných kamenů a skalnatých prahů. To vše bez světla, které je mohlo prozradit. Vrcholu kopce dosáhl povoz těsně před svítáním. Vůz zastavil na ostrém skalnatém ostrohu a mužům nastala další práce. Najít takové místo, kam by mohli truhlici ukrýt. Takové místo, kde by její přítomnost nikdo nepředpokládal a zároveň i takové místo, aby jej každý z nich dokázal opět najít. Takovým místem byla hluboká štěrbina pod skalním hřebenem, odkud snad v minulosti vytékal pramen. Dlouho neváhali. Sesuli těžkou truhlici z vozu a spustili ji do hlubokého zářezu. Na ni potom snesli kameny ze širokého okolí a úkryt zahrabali zeminou a zamaskovali vrstvou bukového listí. Za plného denního světla zkontrolovali ještě místo úkrytu a potom se vydali na cestu zpět. Když budou mít štěstí, stihnou ještě kolonu opouštějící hradiště a s ní se odeberou do bezpečí.
Hradby hradiště vypadaly nepoškozené. Mohutná vstupní vrata byla stále uzavřena a všude vládl klid. Čtveřice mužů stála s potahem ukrytá za křoviskem u dřevěného mostu a tiše pozorovala hradiště. Vše vypadalo jako by se obyvatelé ještě na cestu do bezpečí nevydali. Na hradbách byly dokonce zřetelné siluety stráží. Nikde nestoupal kouř naznačující skutečnost, že by hradiště bylo vypleněno, nikde neviděli náznaky bitvy či stopy po dobývání. Vydali se bez obav k vratům hradiště. Když vystoupali až k mohutným vratům, počala se vrata sama otvírat. Šťastní a spokojení ze splněného úkolu vjeli s povozem do prostoru hradiště. O tom, že to byla osudová chyba již ani nevěděli. Poslední co stačili zaznamenat, byl svistot vystřelených šípů, které se na povoz snesly ze všech stran. Krev vytékající z mnoha ran odnášela pomalu, ale navždy poslední známky života a s nimi i tajemství místa, kam byl ukryt poklad z hradiště v Hradci.
O keši
Vítáme vás na této adrenalinové keši, která je věnována jedné pověsti, spjaté s vrchem Trný. Pro odlov budete potřebovat znalost horolezecké metodiky, konkrétně smycování a lezecké vybavení (smyce, sedák, helmu, karabiny). Keš je ve výšce 10 metrů a bez tohoto vybavení se o ni prosím nepokoušejte. Raději se domluvte s někým, kdo vybavní má a vypravte se na odlov s ním.
Odlov je na vlastní nebezpečí. Na keš choďte jen ve dvojici.
Zdroj: Webové stránky města Holýšov
