Jak lze už z názvu tušit, tato multi/mystery cache vás provede po jednotlivých částech dělostřelecké tvrze Smolkov. Jak už to tak bývá, tak na úvodních souřadnicích keš není, ale je to optimální místo pro zaparkování vozidel. Odtud vás pak čeká příjemná procházka, která podle zdatnosti daného cachera zabere 1-2 hodiny.
POZOR! Do terénu nemá smysl chodit, než rozluštíte šifru na konci listingu. Dostali byste se sice k finálce, ale neotevřeli byste ji.
Trocha historie
Dělostřelecká tvrz Smolkov byla součástí čs. opevnění, které vznikalo v reakci na vojenské ohrožení ze strany nacistického Německa v polovině 30. let 20. století. Úkolem budované pevnostní obrany bylo vykompenzovat zbrojní a početní převahu německé armády a odrazit či alespoň zdržet případný útok nepřítele. Na kopci nad obcí Smolkov byla mezi lety 1936 až 1938 vybudována jedna z pěti, v Československu dokončených, dělostřeleckých tvrzí. Rozsáhlý komplex pevnostních staveb tvoří pět samostatných objektů, které jsou propojeny podzemními chodbami. Stavba, byla v říjnu roku 1938 zcela dokončena a byla zde instalována většina vnitřního zařízení. V tvrzi měla působit osádka 394 mužů, která by se dokázala nezávisle bránit po dobu několikatýdenních bojů. Podzemí objektů v současnosti využívá Armáda České republiky [1].
Celková koncepce Smolkova vycházela z úkolů, které měla tvrz plnit v sestavě objektů Ostravského úseku. Pěchotní sruby tvořily čelní záštitu tvrze, ve směru předpokládaného útoku, v součinnosti s předsunutými objekty hlavní linie chránily srdce pevnosti – dělostřelecké objekty věže a dělostřeleckého srubu. Všechny objekty tvrze byly spojeny podzemními chodbami. Vchodový objekt byl umístěn co nejhlouběji týlu pevnosti – kolmo na linii opevnění z něj vedla hlavní podzemní galerie, po několika desítkách metrů opatřená minovacím zařízením, které umožňovalo zatarasit mohutným výbuchem vstup do pevnosti, pokud nepřítel dobyl vchodový objekt. V takovém případě zbyly posádce jen nouzové výstupy – jeden v diamantovém příkopu dělostřeleckého srubu, druhý tajný, využívající pracovní šachtu. Tento nouzový východ byl vtipně zabezpečen proti nechtěnému vstupu – 40 m šachta opatřená stupačkami vedoucími k povrchu byla zdola opatřena silným poklopem se vzpěrami a zasypána drobným štěrkem. Ten by se v případě nutnosti po podtržení vzpěr poklopu vysypal během několika sekund do vyhloubené protišachty v podloží galerie a cesta vzhůru by byla volná. Naopak, odtěžit shora drobný kačírek v hluboké šachtě bylo pro protivníka v boji téměř nemožné [1].
Za prostorem minovacích komor byly vlevo vyraženy sály postupně pro filtrovnu a ventilační zařízení, 2 sály pro elektrárnu délky 30 m a menší místnost pro sklad pohonných hmot, všechny v profilu 4x4m. Dalšími prostorami, vyraženými kolmo na hlavní galerii, byly dva hlavní muniční sklady určené pro uskladnění munice 10 cm houfnic, a další sklad pro munici 4 cm protitankového kanónu, pěchotního střeliva a ručních granátů. Až k muničním skladům měla hlavní galerie širší profil, pro vedení dvojkolejné úzkorozchodná dráha od vchodového objektu. Dále do nitra tvrze byla štola galerie užší, s jedinou kolejí. Půdorys podzemí připomíná písmeno „Y“, v místě dělení ramen byla vybudována podzemní kasárna s celkem pěti velkými sály, cihlovými příčkami rozdělenými na ubikace důstojníků i mužstva, sociální zařízení, kanceláře, kuchyně a sklady potravin a výstroje [1].
Tvrz Smolkov je tvořena pěti objekty: pěchotním srubem MO-S 40 „Nad silnicí“, dělostřeleckým srubem MO-S 39 „U trigonometru“, objektem pro dělostřeleckou otočnou a výsuvnou věž MO-S 38 „V lese“, dělostřeleckou pozorovatelnou MO-S 42 „Nad Hájem“ a vchodovým objektem MO-S 41 „Nad Valchou“ [2].
Jako u okolních objektu došlo za okupace k vytržení pancéřových prvků (střílny hlavních zbraní, kopule a zvony). Během druhé světové války testovala německá armáda na tvrzi ocelové sítě na ochranu před bombardováním a na sklonku války byly ostřelovány Rudou armádou (MO-S 39). V současnosti tvrz využívá Armáda České republiky a vnitřní prostory slouží jako skladiště. Přístup do nitra tvrze není povolen. Návštěvník si může prohlédnout exteriéry jednotlivých objektů, kromě objektu vchodového, který je obklopen plotem a je veřejnosti nepřístupný. Povrchem tvrze prochází značená turistická stezka [2].
Schematické zobrazení dělostřelecké tvrze Smolkov [1].
Výstavba objektů
Tvrz Smolkov byla projektována jako první z celého čs. opevnění, byla tedy jakýmsi prototypem. Vlastnímu zahájení projekčních a stavebních prací předcházely průzkumné práce, ověřující stavební geologii staveniště pomocí mělkých a alespoň jedné hluboké kopané sondy. Poté následovala výstavba komunikací, odstranění porostů, příprava ubytovacích objektů a zařízení staveniště. V té době už probíhal na základě dohotovené dokumentace výběr firem. V době zahájení prací v r. 1936 bylo u nás málo firem se zkušenostmi s tak rozsáhlými stavebními zakázkami v podzemních a betonových stavbách, zvláště při vysokých požadavcích na kvalitu a tak krátkých požadovaných termínech (dělostřelecká tvrz velikosti Smolkova se měla stavět 20 měsíců). Dodavatelem stavby se stala stavební společnost Ing. Alois Beneš a spol. z Přerova [1].
Výstavba opevnění pochopitelně neunikla pozornosti nacistické vojenské zpravodajské služby (Abwehr), která se snažila získávat informace za pomocí agentů z řad místního obyvatelstva hlásícího se zejména k německé národnosti. Stavební práce velkého rozsahu nebylo možné zcela utajit. Celý prostor kolem stavby byl důkladně střežen hlídkami V. hraničářského praporu a jednotlivé objekty obklopovala vysoká dřevěná ohrada. Firmy musely zaměstnávat na citlivé práce (montáž střílen, zbraní, dokončovací práce uvnitř objektů a v podzemí tvrzí) pouze tzv. státně prověřené zaměstnance. Ostatní, tzn. osoby německé národnosti, ale také komunisté, alkoholici či trestaní, mohli pracovat pouze při pomocných pracech, u míchaček a při dopravě. Členové Henleinovy Sudetodeutche Partei nesměli na stavbě opevnění pracovat vůbec. Pro nacistickou zpravodajskou službu operovalo na Hlučínsku mnoho agentů. Několik z nich bylo odhaleno a čekaly je vysoké tresty, jak o tom vypovídají dobové záznamy. Přesto se nepodařilo plně utajit opevňovací program a nacistické zpravodajské službě se dostaly do rukou cenné poznatky o stavu pohraničního opevnění [1].
Nyní k vlastní technologii výstavby. Podzemní prostory tvrze (štoly, galerie a sály) se vystrojovaly speciálním způsobem za použití drenážního potrubí a dalších hydroizolačních opatření. Betonáž stěn byla prováděna do bednění, tloušťka stěn byla standardně 20 cm plus 10 cm izolační betonové vrstvy. Zvenčí se hotová stěna obkládala fošnami nebo betonovými deskami tl. 5 cm, pak se prostor za stěnou pečlivě vyskládal kamenem. Na závěr se profil ostění dokončil betonáží klenby, bedněné jen zdola, shora se klenba vytvarovala do stříšky, zaizolovala a prostor nad klenbou se pečlivě zaplnil lomovým kamenem. Posledním krokem byla betonáž podlahy, položení kolejí a jejich zalití kvalitním potěrem pochůzí vrstvy se žlábky pro svádění vody. Nakonec se galerie a štoly vystrojily světly, rozvody vody a elektřiny. Takový postup byl posléze uplatněn i na ostatních tvrzích čs. opevnění. O kvalitě řešení svědčí to, že takto zajištěné podzemní prostory jsou často využívány dodnes (viz tvrze Smolkov, Adam, Hůrka, Dobrošov, Bouda) [1].
O kvalitě betonu, použitého k stavbě čs. opevnění, dodnes kolují různé zkazky a dohady, zdá se ovšem, že hlavním tajemstvím bylo pečlivé dodržování receptury (stanovené odborníky z VUT Praha), používání kvalitních surovin a důsledná kontrola ze strany Ředitelství opevňovacích prací. Bohužel, právě objekty tvrze Smolkov se žádnou špičkovou pevností vyrobeného betonu nevyznačují, což je zaznamenáno v řadě stížností vojenského dozoru na adresu firmy Ing. Beneše. Postupem času však přece jen zkušenost pracovníků rostla a u posledního betonovaného objektu S 38 v roce 1938 už pevnost zkušebních kostek překračovala vojenskou normu [1].
Příprava na betonáž začínala postavením provizorních stříšek nad bedněním (aby se čerstvá betonová směs chránila před deštěm – betonáž trvala až 11 dní). Dále byly vystaveny pracovní plošiny pro vodorovnou dopravu betonu dvojkolovými japonkami na nejvyšší kótě bednění (až 9 m nad terénem). Nahoru na pracovní plošinu dopravovaly beton šikmé výtahy od každé z míchaček, tam se beton přesypal do japonky. Míchačky byly poháněné elektrickým nebo benzínovým motorem s bubny s obsahem 250 až 600 l. Nutné bylo užívání příložných vibrátorů a pěchů pro hutnění velmi hustého betonu. Na stavbě musela být přítomna dostatečná zásoba cementu, vody a kameniva. Po zahájení betonáže musely práce probíhat nepřetržitě, což u největšího objektu, dělostřeleckého srubu S 39, znamenalo 7 dní u prvního a 11 dní u druhého dilatačního úseku [1].
Betonová směs se míchala z 250 l štěrku zrnitosti 20-40 mm, 500 l hrubšího štěrku zrnitosti 40-60 mm, 325 l písku, 400 kg speciálního „vojenského“ cementu a takového množství vody, aby vznikla pouze tzv. zavlhlá směs. To spolu s kvalitou cementu a kameniva i malým množstvím písku mělo pozitivní vliv na pevnost výsledného betonu. Kamenivo pro stavby Ostravského úseku se používalo místní, kopané (snad ze štěrkovny v Hlučíně). Cement se dovážel v jutových pytlích z cementárny Štramberk [1].
Písek a štěrk se do bubnu míchačky odměřoval v dřevěných kolečkách, voda se dávkovala z cisterny nad míchačkou. Po namíchání se obsah bubnu vysypal do koše výtahu, ten beton dopravil na úroveň pracovní plošiny, po které ho dělníci japonkami dováželi k jednotlivým sypákům. To byly plechové roury průměru 250-300 mm, délkou sahající z úrovně pracovní plošiny až k právě betonované vrstvě, směs padající sypákem nenarážela na armaturu a zůstávala homogenní. U ústí sypáku dole pracovali betonáři, rozhrnovali beton po ploše a pěchovali ho pěchy. Potřebu dalšího betonu signalizovali betonáři nahoru na plošinu jednoduchým plechovým „semaforem“ – dělník s japonkou uviděl znamení a vysypal do sypáku dávku betonu. Celkově jedna míchačka, výtah, dělníci s japonkami a několik sypáků tvořilo linku. Míchaček pracovalo např. při betonáži S 41 (vstupní objekt) až 8 najednou. I tak probíhala betonáž tohoto objektu dlouhých 13 dní, což však znamená průměrné tempo betonáže 15 m3 za hodinu. To by byl i dnes velmi dobrý výkon. Po odbednění se povrch betonu opatřil cementovou omítkou, kterou můžeme na srubech vidět dodnes [1].
Vnitřní vybavení objektů tvrze
Jednalo se o zařízení potřebná nejen k vlastnímu vedení bojové činnosti tvrze, ale i k zabezpečení potřeb posádky – vytápění, hygienické potřeby, vaření apod. Spolu s mužstvem podpůrných jednotek, bránících polní opevnění a překážky v okolí, zajišťovala tvrz potřeby 450 mužů. Většina vybavení se soustřeďovala v tzv. sálech – strojovny, elektrárny, kasárny a muniční sklady. Hlavních sálů kasáren bylo 5, měly profil 5x4 m a byly stejně jako sruby rozděleny cihlovými příčkami na jednotlivé místnosti – ubytovací, kancelářské, spojovací, skladové, kuchyňské, koupelny a toalety. Zajímavostí je, že u srubů poslední vrstvu cihel u stropu nahrazoval korek, lepený asfaltem, aby se otřesy při dělostřelbě nepřenášely na příčky. Stěny srubů byly opatřovány plechovým obkladem, který měl zachycovat odštěpky betonu při dopadu těžkých granátů, aby nepoškozovaly zbraně a nezraňovaly osádku. Po dokončení stavebních prací byly interiéry objektů opatřeny bílou vápennou výmalbou, pak mohlo být zahájeno vystrojování objektů zařízením [1].
Problémem Smolkova byla voda. Její potřeba pro posádku, chlazení zbraní a dieselagregátů elektrárny byla stanovena na 35 600 litrů denně, přitom na jednoho muže připadaly pouze 63 litry vody denně (3 l k pití, 25 l pro umývání, 30 l na WC a pouze 5 l na sprchování). K zajištění takového množství vody bylo nutné najít dostatečně kapacitní zdroj. Po hledání různých řešení se nakonec přistoupilo k hloubení studně profilu 190x190 cm, hloubky 40m, při levé stěně hlavní galerie. Studna byla v dolní části rozšířena do zásobní nádrže, nad hladinou byla na plošině instalována čerpací stanice a vodovodem byla voda rozváděna po tvrzi [1].
Důležitým úkolem tvrzové infrastruktury bylo skladování a doprava množství střeliva k plnění palebných úkolů. Smolkov, jako malá tvrz, měl plánovanou spotřebu munice o hmotnosti 100 tun na dva dny maximální bojové činnosti. Toto množství, převážně dělostřeleckých nábojů ráže 100 mm, bylo nutné odvézt do manipulačních skladišť, poté k jednotlivým výtahům a s jejich pomocí munici vyvézt až ke zbraním v bojových patrech. Pro dělovou věž se počítalo s dotací 12 000 ran. Maximální spotřeba věže při rychlopalbě 60 granátů za minutu činila při hmotnosti 14,4 kg na náboj téměř 1 tunu munice za minutu! Tuto kadenci bylo ovšem možno udržovat jen po krátkou dobu [1].
Pro vodorovnou dopravu od vchodového objektu S 41 sloužila kolejová dráha s ručně tlačenými plošinovými vozíky nosnosti 1 500 kg, dvojkolejná k hlavním skladům M1 a dále k skladům M2 jednokolejná. Palety s municí byly obsluhou přímo nakládány na manipulační vozíky o nosnosti 500 kg s gumovými koly a zaváženy do skladů nebo do výtahů srubů. Úzkorozchodná dráha v podzemí Smolkova měla téměř 800 m kolejí, 6 výhybek a disponovala i světelnou signalizací pro řízení provozu na jednokolejných úsecích a nastavování výhybek. Řízení provozu se dělo z dopravní kanceláře, umístěné hned za vchodovým objektem. Všechna tato zařízení byla do září 1938 hotova, chybělo pouze vyzkoušet motorové pohony výtahů a nebyly dodány kolejové ani ruční vozíky [1].
Podzemní elektrárna sloužila k zásobování všech zařízení elektrickou energií a zajišťovala tak autonomní provoz tvrze. Tvořily ji 4 generátory (jeden byl záložní) s výkonem po 80 kW, každý poháněný dieselovým motorem s výkonem 145 kW, umístěné spolu s kompresorem dodávajícím hodinově 12 m3 vzduchu s tlakem 200 atm. k startování motorů a plnění tlakových lahví v první štole 30 m dlouhé. Ve druhé štole stejné délky bylo ve dvou nádržích skladováno celkem 40 tisíc litrů nafty a ve třetí nádrži 40 tisíc litrů chladící vody [1].
Filtroventilační zařízení tvořilo důležitou součást vybavení tvrze. Ve 30. letech minulého století byly ještě velmi živé zážitky účastníků 1. světové války, kdy byly jedovaté plyny používány ve velkém množství. Ochrana pevnosti před plynovým útokem a také odvedení zplodin, vznikajících při intenzivní palbě velkého množství zbraní byly naprostou nutností. U tvrzí byly filtry a ventilátory umístěny jednak centrálně, v prvním sálu hned za vchodovým objektem, a taky v každém objektu bylo nezávislé zařízení, s elektrickým a nouzově ručním pohonem. Kolektivní filtry byly schopny zbavit přiváděný čerstvý vzduch všech tehdy známých bojových otravných plynů, vyfiltrovaný vzduch se pak rozváděl potrubím do všech částí pevnosti, čímž vytvářel v jejích prostorách přetlak, jenž bránil vniknutí jedovatých plynů zvenčí přes škvíry ve střílnách apod. [1].
Objekty zapojené do obrany okolí tvrze se standardně nezapočítávají do sestavy tvrze, ale měly pro její obranu klíčový význam. U Smolkova jde především o pěchotní srub MO-S 37 „U cukrovaru“, který měl vedle obrany důležitého mostu přes Opavu svou unikátní otočnou kulometnou věží s dvojčetem těžkých kulometů vz.37 a zbraní L1 a M ve střílnách pod betonem postřelovat i prostor mezi řekou a tvrzí, svah pod dělostřeleckou pozorovatelnou i komunikace v okolí tvrze [1].
1. Stage: Pěchotní srub MO-S 40 "Nad silnicí"
Měl plnit dva taktické úkoly. Chránit blízké okolí tvrze, především dělostřelecký srub a zároveň pro dělostřelce zajišťovat pozorování. Dělostřelecký pozorovací zvon s periskopovým dalekohledem měl většinu průzorů obrácenou k západu, neboť prioritním úkolem pozorovatele v tomto zvonu bylo řízení palby kasematové baterie dělostřeleckého srubu ve směru Opava. Pancéřové kopule pěchotního srubu, vyzbrojené dvěma těžkými kulomety vz. 37 a jedním lehkým kulometem vz. 26, byly schopny postřelovat západní svah kopce Padařov a přístupovou silnici pod kopcem. Konstrukčně se podobal izolovaným pěchotním srubům v linii. Navíc byl osazen speciálním ocelolitinovým ventilačním zvonem ve stropě, kterým bylo zajištěno nasávání čerstvého vzduchu. Čelní stěny srubu, které neměly střílny, byly opatřeny čtyři metry silným obložením z lomového kamene, který tlumil účinky dopadu dělostřeleckých granátů, a napomáhal k maskování objektu. Na stavbu S 40 bylo spotřebováno 2 705 m3 betonu [1].
Dobový snímek pěchotního srubu MO-S 40 "Nad silnicí" [3].
Aktuální snímek pěchotního srubu MO-S 40 "Nad silnicí" [owner].
Na západní straně srubu je červenou barvou nasprejované jedno slovo. Počet písmen tohoto slova = A.
2. Stage: Dělostřelecký srub MO-S 39 „U trigonometru“
Největší objekt dělostřelecké tvrze Smolkov. Při kubatuře 5500 m3 betonu je čtvrtou největší stavbou československého opevnění. 50 metrů dlouhý a 16 metrů široký srub měl pomocí tří kasematních houfnic ráže 10 cm vzor 38 krýt svou palbou izolované pěchotní sruby pevnostní linie až po Opavu. Dělostřeleckou výzbroj se do srubu již nepodařilo dodat. V září 1938 byla před srubem nouzově umístěna baterie 7,5 cm horských kanónů v dřevěných boudách jako slabá náhražka plánovaného tvrzového dělostřelectva. Blízkou ochranu objektu zajišťovaly dva pancéřové zvony s těžkými kulomety a jeden lehký kulomet umístěný tzv. pod betonem. Za války byl objekt poničen německými bombardovacími pokusy a zejména vytrháváním střílen. Raritou je nouzový východ umístěný až v samém koutě diamantového příkopu, který měl velikost normálního vchodu pěchotního srubu. Nejspíše se počítalo s výpady pěchoty nebo výstupem ženistů do prostoru tvrze [1].
Dobový snímek dělostřeleckého srubu MO-S 39 „U trigonometru“ [4].
Dobový snímek dělostřeleckého srubu MO-S 39 „U trigonometru“ [5].
Aktuální snímek dělostřeleckého srubu MO-S 39 „U trigonometru“ [owner].
Nad západním koncem diamantového příkopu je černou barvou nasprejované trojmístné číslo = B.
3. Stage: Vchodový objekt MO-S 41 „Nad valchou"
Objekt je dodnes ve službách Armády České republiky a stejně jako podzemí tvrze je veřejnosti nepřístupný a nachází se v oploceném areálu a není vidět. Samotný objekt je cca 70 metrů jižně od místa, kde stojíte.
MO-S 41 „Nad valchou" je hlavním vstupem, či spíše vjezdem, do podzemí dělostřelecké tvrze Smolkov. Je umístěn na odvrácené straně svahu směrem do vnitrozemí. Byl tak lépe uchráněn před přímou nepřátelskou palbou. Dle kubatury, 4 715 m3 betonu, jde o druhý největší objekt tvrze. Viditelná je pouze přední část s vjezdem do podzemí, vchodem pro posádku, střílnami a dvěma pancéřovými zvony. Obranu vstupního objektu zajišťovaly dva lehké kulomety vz. 26 v kopulích a dva kasematní kanóny ráže 4,7 cm vz. 36 pod betonem, které chránily bezprostřední okolí vchodu a kontrolovaly přístupovou komunikaci Háj - Hrabyně. Vše ostatní je skryto v podzemí. Vstup do nitra tvrze zabezpečovala čtyři metry široká mřížová vrata, dále vysouvací pancéřová vrata a druhá vrata plynotěsná. Za vraty se nachází prostor pro dva nákladní automobily, kde se střelivo a proviant překládalo na manipulační vozíky úzkorozchodné železnice a rozváželo se do podzemních skladišť. Byl zde také nasáván čerstvý vzduch pro centrální filtrovnu zajišťující větrání hlubin celé tvrze [1].
Dobový snímek vchodového objektu MO-S 41 „Nad valchou" [1].
Dobový snímek vchodového objektu MO-S 41 „Nad valchou" [6].
Tam někde je ten vchodový objekt [owner].
Před vámi je plot, který ohraničuje vojenský prostor, ve kterém se nachází Vchodový objekt MO-S 41 „Nad valchou". Plot je tvořen betonovými sloupy, zeleným pletivem a několika řadami ostnatého drátu. Počet drátů = C.
4. Stage: Dělostřelecká otočná a výsuvná věž MO-S 38 „V lese“
Byla nejvýkonnějším a nejsložitějším zbraňovým systémem dělostřelecké tvrze Smolkov a čs. opevnění celkově. Pevnostní objekt nemá vlastní vchod. Vstup byl pouze z podzemí. Při povrchu měla být osazena pancéřová otočná věž s dvojicí rychlopalných houfnic ráže 10 cm, které byly schopny poskytovat palebnou podporu obranné linii v širokém kruhovém dosahu od Opavy až k Markvartovicím. Hmotnost samotné ocelové věže byla projektována na 440 tun. V případě nepřátelského postřelování se mohla skoro celá věž zasunout do betonu a předpancíře, což snižovalo její zranitelnost. Na stavbu objektu bylo namícháno 2826 m3 pevnostního betonu. Ocelové součástky věže, určené k zabetonování do objektu, byly na stavbu dodány v březnu 1938, samotnou věž se však již vyrobit a dodat do konce září 1938 nepodařilo. Hluboká výtahová šachta pod dělovou věží je dnes opatřena nepůvodní nástavbou s větracími otvory. Na povrchu objektu zůstaly originální ocelolitinové ventilační zvony [1].
Schéma věže MO-S 38 „V lese“ [7].
Dobový snímek dělostřelecké otočné a výsuvné věže MO-S 38 „V lese“ [8].
Aktuální snímek dělostřelecké otočné a výsuvné věže MO-S 38 „V lese“ [owner].
Úkol: Počet ventilačních otvorů =D (nápověda: Je to násobek šesti).
5. Stage: Tvrzová dělostřelecká pozorovatelna MO-S 42 „Nad hájem"
Zajišťovala pozorování předpolí a řízení palby dělostřeleckých zbraní tvrze Smolkov. Pozorovatel ve speciálním zvonu měl k dispozici dělostřelecký periskopický dalekohled o váze 70 kg, který se vysouval otvorem ve vrchlíku. Na svou dobu špičková optika umožňovala vyhledávat cíle a řídit palbu tvrzových děl od Hlučína až po Opavu. Pro pozorování blízkého okolí objektu sloužily 3 průzory ve stěnách zvonu, do pozorovacích vložek bylo možno pro blízkou obranu vložit lehký kulomet. Hlavní obranu pozorovatelně poskytovala palba sousedních objektů, na stropnici byl navíc osazen šestistřílnový zvon s dalším lehkým kulometem. Pozorovatelna neměla žádné střílny pro zbraně pod betonem a tudíž ani diamantové příkopy. Vstup do objektu s kubaturou betonu 1 715 m3 byl možný jen podzemní chodbou z tvrze. Objekt tak dobře splýval s terénem a byl jen obtížně zjistitelný z větší vzdálenosti. Oba zvony byly za války vytrženy. Na místě, kde byl osazen zvon pozorovatele, dnes stojí zděná budka neznámého původu a určení [1].
Dobový snímek tvrzové dělostřelecké pozorovatelny MO-S 42 „Nad hájem" [9].
Aktuální snímek tvrzové dělostřelecké pozorovatelny MO-S 42 „Nad hájem" [owner].
Úkol: Na východní straně zděné budky je vyryto číslo = E.
Tak a teď už máte všechny potřebné údaje pro získání souřadnic uložení keše. Tu najdete zde:
N 49°53.(2*A)(E/91)(ciferace D) E 18°04.(ciferace B + 1)(C+2)(D/14)
Nyní už víte, kde se keš nachází, ale ještě je nutné zjistit tajný kod k jejímu otevření. Ten je zakodován v následujícím textu:
ALPCYUTVBVLQKBWVUTXC
A teď už máte vše potřebné pro vyzvednutí. Jen pro jistotu:
KEŠ SE NACHÁZÍ NA VOLNĚ PŘÍSTUPNÉM MÍSTĚ. NENÍ NUTNÉ VSTUPOVAT NA SOUKROMÉ POZEMKY ANI PORUŠOVAT ŽÁDNÝ ZÁKAZ VSTUPU.
Předměty určené k výměně jsou v krabičce ve spodní části keše.
Z horní části prosím nic neodnášejte, je to vše součást keše!