Křižovatka U sloupu na staré vojenské mapě. Zdroj: kontaminace.cenia.cz
Na východ od křižovatky vede železnice, dnes je tu 4. železniční koridor. Dříve procházela křižovatkou ze severu k jihu evropská silnice E55 ze Švédska přes Dánsko, Německo, Česko, Rakousko a Itálii do Řecka. V roce 2013 byl východně od železnice a křižovatky uveden do provozu jeden z úseků dálnice D3, po kterém silnice E55 nyní vede. Křižovatka se výrazně změnila po postavení nadjezdu nad železničním koridorem.
Historie silniční dopravy
Do 15. století jezdily po silnicích dvoukolové vozy; teprve vynález otáčivé přední osy umožňující rejdovat umožnil stavbu vozů čtyřkolových. Na rozhraní 15. a 16. století se už zaváděly lehké a poměrně rychlé vozy, zvané kočí (nebo kotčí). Roku 1820 začal stavět Angličan Robert G. Gurney velké silniční parní vozy, používané v osobní dopravě jako předchůdci automobilů.
VŮZ:
1- přední kolo 2- osa (náprava) 3- pružina 4- váhy (rozpory) 5- oj 6- podnožka u kozlíku 7- stoupátko 8- obrtlík (svorník) 9- opěra na nohy 10- okrápka 11- kozlík 12- bičové pouzdro 13- ruční brzda 14- rukojeť brzy 15- lampa 16- dveře 17- kryt (střecha) 18- držák pružiny 19- blatník 20- zadní kolo 21- bič
Zdroj:
Nový orbis pictus (1937)
Do nedávné minulosti bylo však cestování vozem nebo i kočárem nejen pomalé, ale též nepohodlné, protože silnice v dnešním smyslu slova neexistovaly. Až v r. 1815 přišel McAdam na nápad zpevňovat cesty štěrkem. To umožnilo zvýšit podstatně cestovní rychlost (Např. 13.7.1888 jel čtyřspřežní kočár z Londýna do Brightonu, tj. 174 km průměrnou rychlostí 22km/h). V roce 1849 se ve Francii začínaly stavět nové druhy vozovek z asfaltu, v r. 1866 bylo poprve použito k válcování silnic parního válce a r. 1925 se začala stavět první dálnice - z Milána ka alpsým jezerům.
Výstavba komunikací na českém území v 18. a 19. století umožnila rozvoj silniční dopravy. Ještě dnes můžeme vidět silnic kamenné i zděné rozcestníky, milníky a brzdné kameny, na nichž byly upevněny železné čuby.
Obrázek --> -->
Rozcestník u Ostřetic, rozcestník u Havlíčkova Brodu, milník u Arneštovic na Pelhřimovsku, brzdový kámen v Petrovicích u Humpolce, brzdový kámen u Nažidel
Rozcestníky ukazovaly směry na křižovatkách. Sloup u této křižovatky je právě starý rozcestník. Kromě tohoto rozcestníku v Řípci, existují další v Táboře, v Prasetíně (křižovatka Chýnov - Pacov - Pelhřimov, dochováno torzo - základ a patka), v Otíně u J. Hradce (rozcestí silnic Jindřichův Hradec - Dačice), na Mariánském náměstí v Českých Budějovicích, v Ločenicích, tři v Trhových Svinách a jeden ve Strážkovicích.
Brzdový kámen, zvaný též výstražník, je druh historické silniční značky, upozorňující na začátek strmého klesání. V takovém místě bylo nutno zastavit a na zadní kolo povozu nasadit smykovou brzdu (zarážku, „čubu“), aby byl při sjezdu dostatečně brzděn a nenajel do potahu. V Jižních Čechách jsou brzdové kameny dochované v Nažidlech, Kaplici, Netřebicích a Rožmberku n.V. na Českokrumlovsku, ve Starém Sedle na Písecku a v Radčicích na Strakonicku, v Petřovicích na Pelhřimovsku. Kačer mpik mi poslal zprávu, že: "U Netřebic už brzdový kámen není. Je pořád památkově chráněn, ale leží přeražený někde na Ředitelsví silnic. Možná ho někdy opraví a dají nazpět.Ale vím o dalším, který ani není evidovaný. U Veselky, mezi Strážkovicemi a T.Sviny, u staré silnice, blízko bunkru Veselka."
Milník je patník nebo sloup, který označuje vzdálenost od výchozího místa v mílích. Dnes se používá kilometrovník (dopravní značka). Milníky používali už staří Římané. Tisíc dvojkroků (lat. mille passuum) byla jedna míle, čili 1,609 km. V těchto vzdálenostech byly na římských silnicích osazeny kamenné milníky. Milníky se dochovaly v Pelhřimově, Košeticích a Arnoštovicích, v Pořežanech u ČB a Chlumečku, v Jindř. Hradci, Dolní Lhotě a Pernárci u JH, a v Netonicích u Strakonic a na mnoha dalších místech v ČR. Ve Zlukově u Veselí n./L. je památkově chráněný milník, ale prý nelze najít.
KOŇSKÉ NÁKLADNÍ POVOZY: 1- kára 2- valník 3- kárový vůz 4- žebřinový vůz 5- vůz s plachtou 6- nábytkový vůz 7- obytný vůz 8- vůz na hnojůvku 9- pohřební vůz 10- věncový vůz. Zdroj: Nový orbis pictus (1937)
Formanství bylo i ve feudálním období svobodnou a dokonce dědičnou živností, se všemi k tomu patřícími výsadami. Formani měli své cechy, jejichž regule přesně vymezovaly práva i povinnosti a předepisovaly trasy jednotlivých formanů. Jejich stanice (štace) bývaly v každém hrazeném městě při cestě; zde se vykládalo a nakládalo zboží, bylo tu též doplňováno krmivo pro koně, opravovaly se závady na voze a postrojích.
Na cestách sloužily formanům zájezdní hostince, jejichž majitelé jim poskytovali pod kopci také přípřež; poblíž formanek bývyli i řemeslníci - kováři, podkováři, postrojáři, koláři.
KOŇSKÉ OSOBNÍ POVOZY: 1- dogcart 2- anglický buggy 3- tilbury 4- cab 5- tandem 6- hansom 7- brék 8- americký buggy 9- faéton 10- koleska 11- visavis 12- lovecký vůz 13- polokrytý kočár 14- landaur 15- zavřený vůz 16- drožka 17- chaisa. Zdroj: Nový orbis pictus (1937)
Jenomže formanství nebylo bez problémů a nebezpečí. Na štacích i ve formankách se také zdržovali různí lidé, kteří na formanech vvyzvídali a získané informace předávali loupeživým lapkům, kteří pak v hlubokých lesích nebo na odlehlých místech vozy přepadávali. Bývali sice na takových nebezpeečných místech strážci - hajduci k ochraně, ale hlavní ochrana přepravoivaného tovaru přece jen zůstávala na formanovi. Proto také na žádném formanském voze nechyběla mušketa, pytlík se střelným prachem, šavle a další zbraně. Formani se také shlukovali, aby si v případě nouze mohli pomoci, a to nejen pro případ loupežného přepadení, ale i při přejezdu říčními brody. Cesty mezi různými městy habsburské monarchie mohly trvat i několik měsíců.
KOŇSKÉ OSOBNÍ POVOZY:
18- trojka (troika)
19- berlinka
20- omnibus (vůz pro společnost)
21- dostavník (omnibus)
22- poštovní povoz
23- mailcoach (melkóč).
Zdroj:
Nový orbis pictus (1937)
Historie jízdních kol
V historii jízdního kola je zajímavé to, že existovalo v zobrazení už dávno: nejstarší dochovaný obraz je v kostelním okně v anglickém Stoke Pages, pocházející od neznámého malíře ze školy Leonarda da Vinci. Je na něm vyobrazen anděl sedící rozkročmo na vyřezávané lavici se dvěma koly - předním menším, zadním větším; jeho levá noha je nakročena dopředu, jako by se odrážel.
Počátkem roku 1690 předváděl v pařížské aleji před Královským palácem hrabě Méde de Sivrac "zvířata na kolech." Jezdec se rozběhl, skočil do sedla a ujel až 10m. Roku 1801 předváděl v Moskvě J.M. Artamov "samochod" s pohonem na přední kolo. Dne 12. 6. 1817 absolvoval Karl Friedrich Drais na svém dřevěném a kovářsky okovaném "běhacím stroji" první veřejnou jízdu z Mannheimu do Schweitzingenu. Jeho vynález měl na rozdíl od předchůdců několi základních prvků dnešního jízdního kola: řiditelnost a stejně velké přední i zadní kolo, okuté ocelovou obručí a spojené mezi sebou tyčí; kolo bylo 2,5m dlouhé a dosahovalo rychlosti 15km/h.
Od r. 1861 pracovali Francouzi Ernest a Pierre Michaux na myšlence, že kolo (poháněné pevnými šlapátky) dociluje tím větší rychlosti, čím větší má obvod; postavili jízdní kolo s větším předním a předváděli ho v r. 1867 na světovvé výstavě v Paříži jako senzaci; prostředek nazvali velociped (velox=rychlý, pedes=nohy). Dva roky na to se konaly první bicyklové závody z Paříže do Rouenu na trati 126km dlouhé; vítěz dosáhl průměrné rychlosti 12 km/h.
Později se přední kolo ještě zvětšilo a zadní zmenšilo, takže hlavně pomáhalo udržovat rovnováhu při nasedání a jízdě z kopce. Tyto velocypedy byly již ze železných a ocelových pásků a tyčí , velmi robustní, s hmotností okolo 50kg. Silnice v dnešním slova smyslu neexistovaly a tak jízda po vozových cestách nebo pěšinácch byla nepohodlná a velmi akrobatická, protože se jezdec při šlapánní musel předklánět.
Vynález řetězového náhonu na zadní kolo (Francouzem Guilmetem r. 1878) a možnost využít při konstrukci ocelové trubky podstatně ovlivnily všechny další konstrukce. Za prvního vynálezce ucellené konstrukce moderního kola je považován Angličan H. Bate, který ho nazval "Létající Holanďan". V roce 1893 vznikl zadní náboj, sloužící současně jako náhon, volnoběh i brzda.
JÍZDNÍ KOLA: 1- dřevěné jízdní kolo bez mechanického pohonu 2- vysoké kolo 3- pánské kolo 4- dámské kolo a- chránítko na šaty 5- závodní kolo 6- tandemové kolo 7- kolo pro bicyklball.
Zdroj:
Nový orbis pictus (1937)
Prvních obručí (předchůdkyň pneumatik) se začalo používat přibližně r. 1830; byly vyřezávány z nevulkanizovaných kaučukových desek; mrazem ovšem tvrdly a teplem naopak příliš měkly. Edinburský obchodník Thompson si dal o 15 let později patentovat jako obruče nafouklá střeva, která pak nahradil kůží obalenou kaučukovou hadicí. Roku 1888 si dal irský zvěrolékař John Dunlop patentovat pneumatiku.
Historie automobilů
Za první popis automobilu můžeme považovat knihu jezuitského kněze Ferdinanda Verbiesta (žil v polovině 17.stol.) Astronomia Europae, v níž popsal model dopravního prostředku jím sestrojeného. Byl inspirován buď parní turbínou popsanou r. 1629 Giovannim Brancou nebo čínskými spisy.
MOTOROVÁ VOZIDLA:
1- kolo s výpomocným motorkem
2- motocykl (motorové kolo)
3- motocykl s přívěsným vozíkem (sidecar)
4- tříkolový automobil
5- sportovní roadster
6- otevřené auto (faeton)
7- krytý sportovní automobil
8- kabriolet
9- krytý automobil (limusina) a-zasouvací střecha
10- Pullmannova limusina
Roku 1769 sestrojil v Paříži Nicolas J. Cugnot mechanicky poháněné vozidlo, požívané jako vojenský parní traktor, pohybující se rychlostí asi 3km/h. Jeho další větší traktor, postavení r. 1771 je v pařížském muzeu. V r.1804 sestrojil Olivier Evans v USA obojživelný parní vůz, který se mohl pohybovat po zemi i ve vodě. R. 1807 zkonstruoval Švýcar Isaac de Rivaz první automobil s primitivním vodíkovým plynovým motorem. Neví se přesně, zda tento vůz byl schopen pohybu, ale obdržel na něj patent.
Výbušný motor na svítiplyn sestrojil r. 1823 Samuel Brown a r. 1828 získal konstruktér D. Pecquer patent na diferenciál použitelný u parních automobilů. První benzinový motor zkonstruoval Rakušan Siegfried Marcus a zkoušel po Vídni jízdy se svým automobilem. R. 1875 svůj motor zdokonalil, ale stále to nebylo to správné řešení. Mezitím r. 1873 Amédée Bolée stavěl parní automobily a trať z Le Mans do Paříže (230km) ujel za 18 hodin (průměrná rychlost 13km/h).
MOTOROVÁ VOZIDLA:
11- proudnicová limusina
12- šestikolový auttomobil
13- autobus
14- otevřený (vyhlídkový) autobus
a- průvodce cizinců
15- obytný automobil
16- závodní auto
a- závodník
b- výfuková trouba
17- závodní auto s raketovým pohonem
18- vozík pro nemocné s motorkem
19- pohřební automobil
Zdroj:
Nový orbis pictus (1937)
Myšlenka spalovacího motoru však nezapadla. V r. 1876 vynalezl Nikolas August Otto čtyřtaktní spalovací motor, jehož principu se používá dodnes. Za pouhých 10let se jich vyrobilo 30 000.Po r.1880 se objevily v provozu první elektrické akumulátorové automobily. Myšlenka benzínového motoru se však stále vracela a tak v r. 1886 Gottlieb Daimler zkonstruoval první rychloběžný spalovací benzínový motor a konal pokusy s jeho použitím v dopravě.
Téměř současně r. 1885 sestrojil Carl Friedrich Benz pomalu běžící benzínový motor a koncem téhož roku s ním jezdil v Mannheimu. Jeho motorová tříkolka dosahovala rychlosti až 16km/h; měla hmotnost 250kg. V r. 1901 zkonstruoval Daimler první vůz Mercedes (původně se značkou Daimler).
Použitá Literatuta:
Text o historii silniční dopravy, jízdních kol a automobilů:
Mojmír Maršák: Putování za technickými zajímavostmi ČSR
Text o milnících, rozcestnících a brzdových kamenech:
Wikipedie: cs.wikipedia.org
Existující milníky, brzdové kameny a rozcestníky a v jižních Čechách:
http://monumnet.npu.cz/
Obrázky historických dopravních prostředků s popisky:
Nový orbis pictus (česko-německá obrazová encyklopedie z r. 1937)
Obázek: "Velocipédy z roku 1887"
„Velocipedes“ od F. A. Brockhaus – Downloaded 2009-01-17 from F.A. Brockhaus, Ed. (1887) Brockhaus' Conversations-Lexikon, 13th Ed., Vol.16, F.A. Brockhaus, Leipzig, Germany, facing p.142 from Google Books. Licencováno pod Volné dílo via Wikimedia Co