|
Dlouho předlouho Karmazin mudroval, jakým důstojným způsobem ukončit tu „Osmitisícovkovou“ sérii, jak by ten bonus měl vypadat. Bonus toť završení každé tématické keškosérie a vlastně i jakási odměna pro ty vytrvalce, co se úspěšně probojovali přes všechny nástrahy. A pak přišlo „osvícení“ (jen má Karmazin obavy, že ten bonus bude spíš za trest než odměna). Ale co, pokud patříte do té skupiny „vyvolených“, co zdolali všechny (naše) osmitisícovky, posbírali jste si (a nepoztráceli) všechna bonusová čísla a ještě vám zůstalo dost sil, tak to pojďte zkusit a vypravte se na
Všechna ta čísla dosaďte do vzorce:
N 49° 56. H+K+(F=42)+(2xC)+D+G-2
E 13° 44. J+M+/2x(L=39)/+I+(A=21)+E+B+N+2
a směle můžete vyrazit v Karmazinových stopách na malý „Himalájský“ trek se symbolickým názvem
aneb
Sny jsou od toho, aby se plnily. A tak si i Karmazin v roce 2004 ten svůj veliký sen splnil. Ano, Himaláj, a vylézt si aspoň na jeden „kopeček“ (nakonec z toho byly kopečky dva). Osmitisícovka to sice nebyla, ale i 6.500 m n. m. dá slušně zahulit. A aby vzpomínky zůstaly stále živé, vedl si Karmazin „Palubní deník“. A útržky z tohoto deníku budou provázet vaše kroky po celou cestu. Kdo si to i přečte (nojo listingy se přece nečtou, to zdržuje) bude vědět, do čeho se vlastně pouští, co ho na treku bude čekat, kudy se bude motat a možná se dokonce i pobaví.
|
palubní deník -
Tak už to vypuklo, noc před odjezdem Karmazin s částí svého klanu prohýřil s tlupou přátel, kteří ho přišli s dojemnou péčí opít, popřát mu zdar a poplivat pro štěstí. Praha ho vyplivla jako ubrečená matrona, zato Frankfurt Karmazina vítal slunečnou náručí a babím létem. Devět dní v koňském sedle nedokáže tak zdecimovat moje karmazínské pozadí jako devět hodin v byť luxusním autobusu. Měl jsem pocit, jako by mi ten biskup nějak zplechovatěl a potřeboval by pořádnou masáž (nejlépe vojenskou kanadou). Tak už se malebně povalujeme v letištní hale, doháníme spánkový deficit a připravujeme tělo i ducha na očekávané útrapy. Hlavně Tomáš se po včerejší pivní záplavě snaží zahnat chmurné představy o ledových nocích a pokouší se přesvědčit sám sebe, že tam do těch zatracenejch hor jede vlastně zcela dobrovolně, při smyslech a že se těší.
Jonáše spolkla velryba a nás nenasytné břicho DC 10-30, se vším všudy, s bagáží i s myšlenkami. Předcházelo tomu martýrium všech možných i nemožných kontrol, odbavení a rentgenů. Dokonce i z bot jsem byl vyhnán, měly kovové háčky a detektor začal zběsile ječet jak jsem do něho vkráčel. Ale přežili jsme, byli shledáni nezávadnými a vpuštěni do útrob letadla. Pak zaburácely motory, kola chvíli kodrcala po runwayi a šup, nos letounu zamířil k oblakům. Chvíli to s námi ještě porůznu poklepávalo, houpalo, kodrcalo a pohazovalo. Pak pánové v kokpitu usoudili, že už jsme dostatečně vysoko, srovnali letadlo, otáčky a jihovýchodní kurs a hybaj do Dhaky.
Monotonní hukot motorů a mrákotný stav suplující spánek byl dvakrát mile přerušen podáváním krmě. Po deseti hodinách letu se ten stařičký pekáč DC-10 začal propadat, kabina se rozblikala výhružnými nápisy a obrázky, které nám přikazovaly se přivázat, přestat kouřit a plivat na zem, vrtět se a zmateně pobíhat. Zkrátka jdeme na přistání. BIMAN BANGLADESH AIRWAYS s námi i letadlem flákli o beton a už jsme rolovali k letištní budově. Bezpečný pocit z přistání trochu narušoval výhled do bažin, v kterých byla přistávací dráha usazena. Ale dopadlo to dobře, na dráhu jsme se strefili, beton to vydržel, zabrzdili jsme dřív než se čenich letounu zabořil do okolních barabizen a Bin Ladin měl jiné starosti. Teplo, dusno, mokro a šest hodin čekání v ušmudlaném tranzitu. Libý spánek byl ale co chvíli přerušován pokřikem letištního personálu oznamujícího odlet do Bangoku, Singapuru, Kuala Lumpuru a dalších exotik. Vytrvalé spáče pokaždé probudili individualním oznámením. Tak jsem si klidný spánek zajistil jednoduchou fintou: Označil jsem se jak balík cedulí s místem určení - KATHMANDU - a vida v klidu dospal.
Další série celních, vízových a jiných odbavení. Chvilka nervozity, ááá hurá, támhle jede můj bágl, všechno jak má být, nic nechybí, nic urvaného. Zkrátka přežili jsme cestu sem. KATHMANDU - pro tohle město má čeština jeden velmi výstižný výraz - BORDEL NA KOLEČKÁCH. Všechno v naprostém chaosu, auta troubí, lidi ječí, všechno se na tebe vrhá a chce bakšiš. Tak snad už abychom zmizli do "pekel horoucích".
|
Pro autentičnost zážitku si můžete před startem taky zopakovat rozlučkový rituál, nebo ho z úsporných důvodů můžete vynechat, ale hlavně se musíte dostat do KATHMANDU na doporučené P1 a tam svého plechového miláčka odvrnout a vyrazit do Lukly na úvodní souřadnice.
|
palubní deník -
Ráno, raníčko, probojovali jsme se do čehosi, co vzdáleně připomínalo letadlo. Za příšerného řevu se to odlepilo od země a neslo nás to kamsi. Údolí plné mlhy a deště, letadlo rachotilo jak v posledním tažení, houpalo se, propadalo, sténalo a vibrovalo. Pak najednou prudký obrat doleva, druhý doprava, před nosem letadla se objevilo 180 m asfaltu a drc. Zachránil nás kopec, na kterém je dráha položená. Letadlo se v něm povedlo zabrzdit. LUKLA - vyházet bágly do deště, rychlý přesun do nejbližší lodžie, sehnat dohromady nosiče, přerovnat bágly a jěště odpoledne vyrážíme.
|
Tak už jste si dopočítali souřadnice podle vzorce? To je dobře, protože na nich je vaše LUKLA . Jaký dopravní prostředek si pro cestu zvolíte, či které letecké společnosti svěříte svůj život, je zcela na vás. V Lukle nosiče nemusíte hledat, tam si najděte ploché plastové pouzdro s navigačními údaji pro další cestu do NAMCHE BAZAR a potřebným hintem.
|
palubní deník -
Kouzelné údolí, kouzelná řeka, kouzelná "panoramata", několik visutých mostů k obveselení turistů, procesí různě opentlených yaků, dokonce to vypadalo, že i monzun se už na to vyprdnul a sluníčko do nás peklo co to šlo. Národní park Sagarmatha nás vítá. U brány hlídá několik maličkých Nepálců v maskáčích a veliké samopaly v rukou jim dělají společnost. Kontrola pasů (který Karmazin pochopitelně neměl, neb si ho pro jistotu uschoval v Kathmandu v hotelovém sejfu – zachránilo to 10 dolarů navíc) a výběr vstupného. A pak už jen závěrečný bonbonek - strmé stoupání do Namche Bazar. 50 metrů popolezt, 30 vteřin vydýchat, 50 metrů popolezt, 30 vteřin vydýchat.......no a konečně je tady. NAMCHE BAZAR.
To není letecký pohled na Namche Bazar
|
Pokud jste v Lukle našli potřebné pouzdro s údaji, čeká vás jednoduchá „procházka“ do NAMCHE BAZAR. Tam zase pátrejte po plastovém pouzdru, ať víte kam a kudy na Kalapatthar. Na cestu do NAMCHE si můžete najmout yaky nebo hromadu nosičů a urychlit si tak přesun, nebo ten bágl s nejnutnější výbavou (21 kg), pro urychlení dokonalé aklimatizace, vláčet -jako Karmazin- na vlastním hřbetu (ukázalo se, že to byla nehorázná blbost). A snad vás ten závěrečný výstup moc neznaví. V NAMCHE BAZAR na vás zase čeká plastové pouzdro s navigačními údaji pro cestu do GORAKSHEP.
|
palubní deník -
"Pár minut" pochodu za Namche Bazar. Ano, tady je to místo, tady se poprvé otevřel tolik očekávaný pohled. V dálce několik zasněžených vrcholků, Lhotse, Lhotse Shar, Nupce. A nad nimi se vypíná ještě jeden, Kamsi do oblak tam trčí mohutná pyramida ledu a kamení, snů i zklamání, radosti i utrpení, hora uctívaná i zatracovaná, Bohyně Matka, Sagarmatha, Everest. Majestátnost nemajestátnost, bágly dolů, foťáky ven a už spouště cvakají jak o život. Málokdo si teď uvědomuje, že za pár dnů budeme stát u něj jak se říká "tváří v tvář". A tak honem ještě jeden snímek, co kdyby se těch předchozích dvacet nepovedlo. Konečně nabaženi velebnosti chvíle, rance zase na hřbet a mašírovat dál. Pomalu nabíráme výšku a ztrácíme elán. Nějak je tu toho vzduchu čím dál míň. A tak funíc, supíc, úpíc pomalu posunujeme tělo i bagáž přes TENGBOCHE, PERICHE až do LOBUCHE a za ním GORAKSHEP. Everest nablízku a zítra by měl skončit aklimatizační pochod výstupem na Kala Patthar. GORAKSHEP, kamenná barabizna s honosným označením "nejvýše položený hotel světa". V ní veliká cimra s třípatrovými palandami.. Karmazin si v rámci aklimatizace vybral lože ve třetím patře. Nemoudré rozhodnutí protože všechny smrady stoupají vzhůru i v těchto nadmořských výškách.
|
GORAKSHEP – až sem vás dovede modře značená cesta. Pokud si tu zase najdete pouzdro s novými navigačními údaji pro další cestu, můžete pokračovat na Kala Patthar. A taky ho budete muset hledat ve třetím patře. Budiž vám útěchou, že tady je čerstvý a libý vzduch.
|
palubní deník -
KALA PATTHAR, na České poměry docela úctyhodný kopec. Ale tam? Obklopen Pumori, Everestem, Lhotse a Nuptse trapnej krtinec. Vyrážíme ráno ještě za tmy, mírné stoupání, procesí světlušek (těmhle ale svítí hlavy a ne zadečky) se pomalu sune a komíhá vpřed. Nohy klopýtají o kamení, bágl (i když skoro prázdný) nějak podezřele těžkne, obloha začíná blednout a najednou je tady sluníčko a úpatí Kalapattharu. Půlhodinku odpočinku, trochu čaje a jakousi podivnou nepálskou placku, která tady nahrazuje chleba a jsme po snídani. Na vrchol jednoduchý výstup, dá se říct přímo pochoďák, a tak se to procesí bláznů z celého světa, kteří se tu dnes s kuropěním sešli, dává do pohybu, aby byli nebi blíž a shlédli majestát Everestu z co největší blízkosti. Jeden krok, druhý krok, sípění, chroptění, sténání, oči vytřeštěné, pařáty zaťaté do hůlek, těla zhroucená, ale vytrvale se ten "had" sune vzhůru. Spíš to připomíná průvod Zombie's a ne výstup horalů v plné síle. Jo, jo, aklimatizace je svinstvo.
Everest z Kalapattharu
|
Tak jak dopadla aklimatizace? Svinstvo, co? Hlavně si tady na vrcholku KALA PATTHARU nezapomeňte najít další pouzdro s údaji o cestě do Base campu pod Island Peak. Nojo, přituhuje, tady už žádní yaci ani tlupa nosičů nebude. Pěkně po svých. A za šipkou.
|
palubní deník -
Kdo nevypustil duši na Kalapattharu, má šanci, že mu v těle zůstane i nadále. Teď už se pořád budeme motat ve výškách nad 5.000 m. Dvoudenní přesun do CHUKHUNGU a odtud do Base campu pod ISLAND PEAK. Trasa s minimálním převýšením, taková ufuněná pohodovka, byla završena závěrečným šplháním na plošinu BASE CAMPU. Konečně si Karmazin ochutnal co je lezení v Himaláji. Hodnocení? ÁÁÁ SAKRA.
|
Z Kalapattharu vás čeká jednoduchý přesun (už jste přece aklimatizovaní a navíc se budete sypat z kopce). Tak hybaj rychle do toho BASE CAMPU POD ISLAND PEAK (jen to není hned „za humny“, ale dva dny to nepůjdete). Zato si taky vychutnáte závěrečné šplhání. A že si tu máte zase někde vyhrabat navigační údaje další cesty není snad už nutné připomínat.
|
palubní deník -
Kdo chce na vrchol Island Peaku (6.189 m), musí se napřed vydrápat z Base campu ještě výš do High campu. Ó jak honosný název pro pár kamenných plošinek v příkrém svahu, kde se v podvečer objeví pár různobarevných hadrových kupolí. Tak rychle něco uklohnit k večeři, nalít do sebe tolik potřebné tekutiny a uložit se k "spánku". Ráno se vyráží brzo.
|
Taky jste se vydrápali do HIGH CAMPU POD ISLAND PEAK? Skvělé, už jste se dohrabali na půl cesty. Ale nezapomeňte v té eufórii taky vypátrat navigační údaje pro cestu na vrchol.
|
palubní deník -
Budíček ve 3.00 hodiny. Donutit útroby, aby v sobě snesly trochu čehosi, co vzdáleně připomíná jídlo a hlavně pít, pít, pít. 4.00 hodiny a vyrážíme. Tma jak v jeskyni, mráz štípe do nosu a vůbec všude. Úzký paprsek čelovky osvětluje jen kousek skalní stěny, která končí kdesi tam nahoře ve tmě. A tak opatrně, jedna noha, pak ruka, přesunout druhou nohu, nový chyt pro ruku a pomalu pomaličku šplhat kamsi vzhůru. Buď se čas zastavil nebo se nedá vnímat. Několik maličkých bludiček se pomalu pomaličku posouvá vzhůru v různých vzdálenostech od sebe. Někdo leze rychleji, někdo pomaleji, ale lezou všichni. Tady jseš najednou strašlivě sám. Konečně nadešel ten každodenní zázrak - svítání. Na černočerném nebi se objeví ještě černější obrysy okolních vrcholů. Čerň nebe se postupně zbarvuje do tmavě fialové, fialové, temně modré, až se náhle na protějším vrcholu objeví zlato. Musíš se posadit a jen tiše žasnout. Zlata přibývá a pomalu sestupuje k tobě, tak dělej, dělej zatraceně než tu umrznu. Konečně se tě dotkne první paprsek. Ještě nehřeje, ale přesto máš pocit, že někdo právě teď zatopil v kamnech.
svítání cestou na vrchol Island Peak
Donutit ztuhlé tělo k pohybu a znovu pokračovat výš. Holá skála končí a dostáváš se na sníh nočním mrazem zmrzlý na kost. Nazout mačky, cepín do ruky a pomalu pokračovat. Příkrý svah vystřídalo mírné plato, ale závěrečný stoupák teprve čeká. Na něm občas vysí kusy fixních lan, co tu zůstaly po předchozích výstupech (to kdyby bylo ouvej).
Na vrchol Island Peak je to už jen kousek
Chvíle oddechu a pak s pomocí boží. Zaseknout cepín, nakopnout mačku, přitahnout se (panebože). Cepín, mačka, přitáhnout (já jsem vůl). Cepín, mačka, přitáhnout (mám já to zapotřebí). Cepín, mačka, přitáhnout (vždyť já mohl teď být doma v pelechu). Cepín, mačka, přitáhnout (válet se jak kravskej ocas), cepín (místo toho tu lezu jak debil), mačka (dejchat nemůžu), přitahnout (kouřit tu pořádně nejde), cepín (kafe je tu hnusný nebo žádný), mačka (prdel mi mrzne), přitahnout (hlad mám, že bych sežral hřebík). Těch zaseknutí, nakopnutí a přitahnutí bylo moc a obsah závorky se stával stále hutnější a hutnější. Všechno má ale svůj konec. Teď ještě asi dvěstě metrů po mírném hřebeni a pak už by každý další krok směřoval jen dolů. 13.45 hodin. Vrchol. Slunce pěkně připéká a tak všechna teplá výstroj postupně skončila v báglu. Rychle foťák a "hele kámo, vyblejskni mě!". Ještě Vrabčovskou standartu z kapsy, na tváři vyloudit úsměv a dolů, dolů, dolů. Pocity? Moc velebnosti v nich nebylo, spíš úleva, že už to utrpení končí.
Karmazin na vrcholu Island Peak
|
Tak jak se vám lezlo na vrchol? Taky byly po cestě nějaké ty „závorky“? Hlavně že jste se ve zdraví dohrabali až na VRCHOL ISLAND PEAK a nezapoměli si tam najít indicie pro další cestu.
|
palubní deník -
Dalších pár dnů padlo na přesun přes překrásné sedlo AMPHU LAPTSE LA (5.845 m) do Base campu pod druhý vrchol MERA PEAK CENTRAL (6.570 m).
kousek pod sedlem Amphu Laptse La
Base camp pod Mera Peak, podvečerní siesta, hrníček kafe a nezbytný vajgl v pysku
Západ slunce pod Mera Peak, tak pozítří snad
|
Karmazin bude teď na vás vlídný a tak vaše sedlo AMPHU LAPTSE LA (nezapomeň na navigační údaje) a taky i BASE CAMP pod vrcholem MERA PEAK (navigační údaje) usadil do nižších pater.
|
palubní deník -
Výstup na druhý vrchol - MERA PEAK CENTRAL - byl už jednodušší, spíš pochod než lezení, ale těch "pár" metrů výšky navíc bylo sakra znát. I tak dal ten dvoudenní „výšlap“ docela zahulit. Zásoby podkožního tuku, které si dva mladší členové Karmazinského klanu vezli z domova (Karmazin si nevezl nic), se kdesi cestou dokonale vytratily a všichni tři se začali podobat somálským bezdomovcům. Sil ubývalo stejně rychle jak obsah peněženky na Matějské pouti, romantické představy o chrabrých horalech se vytrácely ještě rychleji než zásoby potravin v našich báglech. Humor ale naštěstí naši Karmazinskou trojici neopustil. A tak jsme se s písněmi na rtech a úsměvy na lících dopotáceli do HIGH CAMPU.
Nad výškovým táborem Mera Peak začíná svítat, mrzne jen praští, tak rychle za sluncem.
za chvíli se už do nás sluníčko opře a prohřeje zmrzlej zadek a rampouch u nosu.
|
Taky jste vašeho HIGH CAMPU dosáhli s písní na rtech? Tak si tu ještě najděte poslední navigační údaje pro cestu k vrcholu a vyražte do finále.
|
palubní deník -
Pro výstup na vrchol ten Nepálský pánbůh zařídil počasí přímo luxusní a tak skoro celou dobu panovalo slunečné bezvětří. Noční mrazy kolem -20°C, přes den mírně nad nulou - na sluníčku (ve stínu -5°C, někde i víc). Jedinou noční můrou se Karmazínovi (a asi všem) stalo ve výškách nad 5.000m večerní ukládání těla k spánku. Nasoukat se do všech teplých oděvů ještě nebyl takový problém, ale dostat tělo do spacáku, to byl boj o holý život. Nejprve v tom miniprostoru, který poskytoval stan, nasoukat nohy do spacáku, pak padnout na záda , usilovně lapat po dechu a různými housenkovitými pohyby dostat do toho žoku celé tělo a urovnat faldy a různé záhyby pod sebou. Vydýchat, mohutný nádech a posadit se (okamžitě i to minimum kyslíku z plic kamsi zmizelo), pokusit se dosahnout na konec zipu a alespoň 10 cm zapnout. Padnout na krovky, zoufale lapat po dechu a znovu mohutný nádech, sednout a urvat dalších 10 cm zipu. Tento zápas trval poctivých deset minut. Když se to konečně podaří, přestaneš lapat po dechu, můžeš klidně ležet a srdce už zběsile nemlátí, zjistíš, že musíš jít na záchod, že to neudržíš ani pět minut ačkoliv se ti před tím ale vůbec nechtělo a veškeré pokusy "vyčurat se do foroty" skončily fiaskem. Tak zatnout zuby, ven ze stanu a pak prožít další boj se spacákem.
High camp jsme opustili s kuropěním a jen „na lehko“ vyrazili k vrcholu. Aklimatizace asi už fungovala a tak se nám v 6.500 metrech dejchalo stejně blbě jak astmatickým stařečkům při maratonu. V 11.00 jsme slavně stanuli na vrcholu.
Na vrcholu Mera Peak, rozhled i z obyčejné šestitisícovky stojí za to. Pak zamrzly cederomy a bylo po focení.
|
Tak to máte za sebou, vrchol MERA PEAK CENTRAL (6.570 m n.m.) - finálka. Hezky se tu zalogujte, odpočiňte si a můžete se pomalu sunout zpět do LUKLY. Jestlipak jste si taky vedli „palubní deník“. Že ne. A podle čeho budete psát svůj log?
|
palubní deník -
Kalapatthar, Island Peak, sedlo Amphu Laptse La, Mera Peak. Všechno šťastně za námi (hlava plná vzpomínek a zážitků). Posledních pár dnů zbývá na přesun zpátky do Lukly. Sestupujeme a pomalu ztácíme výšku až do 3.900 m. Ovšem poslední den to je prostě bonbonek. Jediná cesta do Lukly vede přes sedlo ZETRA LA (5.010 m). Když se tam Karmazín dohrabal zcela oprávněně toto sedlo přejmenoval na sedlo "ZASRALA", což všichni účastníci schválili jako velmi výstižné. Pochod ze sedla Zasrala dolů do Lukly (2.800 m) se dá velmi dobře vyjádřit matematickým symbolem ležaté osmičky aneb nekonečnem.
Lukla to už je začátek civilizace, letadlo, elektřina, telefon a tak Himaláji sbohem nebo nashledanou. Kdokoliv se po návratu Karmazína zeptal, jestli by tam jel trpět znovu, dostal lakonickou odpověď: "Vole, zaplať mi to a jedu hned!"
|
Zpáteční cestu do LUKLY si už najděte sami. Určitě nějaké to sedlo "ZASRALA" na vás někde bude čekat.
Přejeme vám úspěšný lov.
tohle naše WWW počítadlo spočítalo, že jsi  návštěvník našeho listingu
|