Malý pomníček na málo používané cestě za Rejštejnem připomíná místní smutný dílek tragické mozaiky pochodů smrti, úmrtí 11 židovských vězeňkyň.
Na konci roku 1944 se začala válečná fronta přibližovat k pracovním, zajateckým, koncentračním a vyhlazovacím táborům. Velitelé těchto táborů dostali rozkaz vězně a zajatce před spojeneckými vojsky evakuovat. Spíše než o evakuaci však šlo o nelidskou likvidaci nepohodlných svědků zločinných poměrů v táborech a možná i o pokus, jak dokončit zrůdné konečné řešení židovské otázky. Stovky či tisíce podvyživených, nemocných, vyčerpaným vězňů a zajatců nechali nacisté jít pěšky den za dnem i desítky kilometrů. V zimním či časně jarním období, bez ohledu na aktuální podobu počasí, v zoufale nevyhovujícím oblečení a obuvi, často i bez ní, bez odpovídají stravy a pití. Účastníci těchto evakuačních transportů je sami pojmenovali – pochody smrti.
Vyvoleny k utrpení
Baráky v táboře v Helmbrechts
Příběh děsivého pochodu smrti, který prošel Šumavou, začal v lednu 1945 daleko, daleko od Šumavy. V okolí města Glogau (dnes polský Głogów, česky Hlohov), přibližně 120 km severovýchodně od Liberce, byly vězněny Židovky z Maďarska, které prošly výběrem v Osvětimi. Kopaly tu protitankové jámy, které měly zbrzdit či zastavit postupující Rudou armádu. Na konci ledna byly odtud evakuovány přes Schlesiersee (polsky Slawa) do tábora v Grünbergu (dnes polská Zielona Góra, česky Zelená Hora), přičemž ušly přibližně 80 km.
Tábor Grünberg byl jedním z téměř stovky pobočných táborů koncentračního tábora Gross-Rosen a byly v něm soustředěny německy mluvící židovky z okolí Katovic. Bezprostředně po příchodu trasnsportu z Glogau byl tento tábor evakuován také. Všechny vězeňkyně jsou 20. ledna rozděleny do dvou skupin. První míří do Bergen-Belsenu, severně od Hannoveru, druhá skupina přibližně 1000 žen se vydává na pochod do bavorského koncentračního tábora Helmbrechts, pobočky koncentračního tábora Flossenbürg.
Těla vězeňkyň exhumovaná z masového hrobu u koncentračního tábora Helmbrechts, 17. duben 1945.
Tábor Helmbrechts ležel 35 km západně od Aše, což je vzdušnou čarou 325 km od Grünbergu! Pochod však putoval po trase dlouhé 400 km, která vedla Liegnitz (Lehnici), Görlitz (Zhořelec), Bautzen (Budyšín), Drážďany, Chemnitz, Zwickau (Cvikov), Plauen a Oelsnitz. Většinu cesty šly ženy pěšky, některé části překonaly vlakem či auty. Některým šťastným se podařilo uprchnout, jak např. vzpomíná Herta Goldman, ale násobně více jich umřelo vyčerpáním či zastřelením při cestě zasněženou krajinou. Ostatně si představte jít po sněhu mnoho kilometrů den za dnem, některé ženy musely jít bosé, či nocovat venku na sněhu bez přikrývky či podložky. Po každém přenocování zůstávalo ráno na zemi mnoho mrtvých žen.
Když pochod došel 6. března do Helmbrechtsu, zůstalo vězeňkyň jen 621. Mnoho z nich trpělo úplavicí, omrzlinami na nohou či nomou, děsivým sněťovým onemocněním tváří. Došlé vězeňkyně byly přidány k 700 stávajícím vězeňkyním, což byly ženy ve věku 18 až 30 let z celé Evropy. Ty dosud nepřetržitě pracovaly ve dvousměnném provozu pro německý zbrojní průmysl. Několikatýdenní pobyt v táboře však nebyl úlevou, ale spíše peklem.
Evakuace tábora Helmbrechts
Alois Dörr
13. dubna 1945, necelý měsíc před koncem války, se rozhodl SS-Kommandoführer Alois Dörr, velitel pracovního komanda odpovědný za ostrahu i práci vězňů, na vlastní odpovědnost tábor Helmbrechts evakuovat. Vězeňkyně měly být rozděleny do tří skupin doprovázených dozorci a dozorkyněmi. Všechny skupiny měly mít stejný cíl, ten ale překvapivě nebyl dozorcům sdělen. Pochod ve výsledku směřoval na Prachatice, podle zkušeností s pochody smrti v Bavorsku lze předpokládat cíl v koncentračním táboru Mauthausen. Veliter Dörr nařídil také rozdat zbylé zásoby oblečení a potravin, ale jen nežidovským vězeňkyním. Těžce nemocné vězeňkyně, okolo 60 osob, měly být vezeny na vozech, namačkané jak sardinky.
Nedochovalo se žádné svědectví vypovídající o pokynech či rozkazech, jak mělo být nakládáno s vězeňkyněmi neschopnými dalšího pochodu. V této souvislosti je zmiňován rozkaz Heinricha Himmlera, že se žádný Žid nesmí dostat do rukou Spojenců. Němečtí dozorci, kteří pochod doprovázeli, byli vybaveni puškami a mimořádným přídělem munice, dozorkyně byly vybaveny jen holemi. Podle přeživších šel na konci pochodu vojín Walter Kowaliv, který měl jediný úkol: ženy, které nebyly schopny dalšího pochodu, zastřelit.
Exhumované ostatky žen, které zemřely v noci z 19. na 20. dubna 1945 u Čisté.
Celkem 1170 dívek a žen z celé Evropy, 580 židovských a 590 nežidovských vězeňkyň, se vydalo na dlouhý pochod. Jen dva dny poté vstoupila do tábora Helmbrechts americká armáda, což vysvětluje nervozitu ze zanedbatelného náskoku, se kterým se Němci vydali bez přesných instrukcí na cestu. Zajímavé je, že 17. dubna se s pochodem setkal kurýr, který Dörrovi tlumočil rozkaz říšského velení SS, že další popravy vězňů jsou nežádoucí, neboť již probíhají jednání s Američany, a vězni mají být propuštěni, jakmile se objeví Američané. Dörr však zpochybnil důvěryhodnost kurýra a příkaz ignoroval.
Transport odpoledne 4. května 1945 u Zbytin (Oberhaid).
Během pochodu dozorci opakovaně bránili vězeňkyním získat jídlo nad mizerné příděly, též neumožnili obyvatelům procházených vesnic a měst jídlo trpícím ženám dát. Na zacházení se ženami v transportu si vzpomíná i Marie Malá, která konec války prožila ve Svojších: "Zavedli je do hasičárny a tam je zamkli. Babička ve válce přišla o dva syny, chtěla ženám něco přinést. Měla nad nimi lítost, plakaly. Bohužel se tam nedostala." Opakovalo se spaní pod širým nebem, byť by nebyl problém ubytovat je ve stodolách.
Pila Otty Pinskera
Trasa vedla přes Rehau, Aš, Františkovy Lázně a Svatavu. Ve Svatavě se pochod krátce zastavil. Nežidovské ženy byly z pochodu odděleny a ve Svatavě zůstaly, naopak desítky Židovek z okolí bylo k pochodu připojeno. Pochod dále pokračoval přes dnešní Sokolov, již neexistující Čistou a Prameny, Mariánské Lázně, Chodovou Planou, Stráž, Poběžovice, Domažlice, Všeruby, Nýrsko, Javornou, Dobrou Vodu, Hartmanice a Annín. Přes Rejštejn, Svojše, Kvildu, Borovou Ladu, Horní Vltavici, Lenoru do Volar, Prachatic a Husince. Lemována je hroby žen, které zrůdný pochod nepřežily.
Pochod smrti skončil pro část žen ve Volarech, kam se 4. května pochod vrátil zřejmě kvůli dozorkyním zraněným při hloubkovém náletu Američanů. Vězeňkyně nocovaly ve skladu na pozemku továrny Oskara Knäbla a na pile Otty Pinskera. Ráno bylo přibližně 118 vyčerpaných či umírajících žen ponecháno ve Volarech, kde jim pomáhalo německého obyvatelstvo a následně americká armáda.
Nadzi Rypsztajn, 17 let, přežila samotný pochod. Na fotce z 8. 5. 1945 je ošetřovaná, ale bohužel 13. 5. 1945 na následky pochodu zemřela.
Dalších 190 žen pokračovalo přes Cudrovice směrem na Prachatice, nemohoucí na povozech. Následujícího dne byl pochod opuštěn dozorci, některé vězeňkyně se dostaly do Prachatic, část do okolí Husince.
Délka trasy z Helmbrechtsu dosahovala délky 310 km. O náročnosti a nelidských podmínkách pochodu kromě svědectví vypovídá i průměrná hmotnost vězeňkyň 38 kg, která je za hranou lidského života. Např. Růžena Dindová vzpomínala, jak měla na konci pochodu necelých 28 kg! Když major Aaron S. Cahan, lékař americké armády, prvně vstoupil do místnosti se zachráněnými ženami, myslel si, že přišel k mužům a odhadoval jejich věk na padesát až šedesát let. Když se od jedné z žen dozvěděl, že je jí 17, byl šokován. Představu o fyzickém stavu zemřelých žen si je možné udělat z videa americké armády zachycující exhumaci společného hrobu žen ve Volarech. Mimochodem, na hřbitově ve Volarech jsou hroby 94 obětí pochodu smrti.
52 zachráněných mladých Židovek na společné fotografii se čtyřmi českými sestrami na dvoře školní nemocnice ve Vodňanech před propuštěním z léčení.
Chcete-li vědět více o tomto konkrétním pochodu smrti, můžete si prohlédnout krátký leták v PDF. Naleznete v něm popis všech etap pochodu včetně mapy trasy a především vzpomínky přeživších. Leták připravilo Židovské muzeum v Praze v partnerství s Institutem Terezínské iniciativy v rámci projektu Naši nebo cizí? Můžete si také poslechnout vzpomínky Herty Goldman a Bronie Landau, dalších přeživších (video má anglické titulky). V angličtině a němčině jsou zdařile připravené stránky The Death March to Volary od Yad Vashem obsahující popis pochodu i konkrétní vzpomínky.
Zastávka v Rejštejně
Jednou ze zmíněných zastávek pochodu smrti bylo město Rejštejn. Pochod se zhruba 600 ženami a 35 dozorci se do Rejštejna dostal 22. dubna. Šumava ukázala svoji horskou tvář, když i na konci dubna odpoledne sněžilo. Po příchodu dostal starosta Lukáš Heppler příkaz zajistit v místních hostincích uvaření polévky. Její příprava se však protahovala a když nebyla hotova ani pozdě večer, tak velitel rozhodl, že se bude podávat až ráno. Místním sice zakázali nosit ženám v transportu jídlo, ale ti jej nosili i přes zákaz. Údajně bylo slíbeno ubytování žen ve sklárně, ale nacističtí důstojníci zakázali přečkat noc pod střechou. Ženy tedy nocovaly pod širým nebem na louce pod lesem za vsí nedaleko kostela sv. Bartoloměje. V noci opět sněžilo, foukal studený vítr a od blízké říčky Losenice se jistě šířil citelný chlad.
Louka nad pomníkem, nouzové pohřebiště
Noc nepřežilo 11 žen. Když doprovod pochodu nepovolil jejich pohřbení v obci, natož na hřbitově, vykázal je starosta Hepplet na mrchoviště. Zde se verze o průběhu pohřbení rozcházejí: podle jedné měly vězeňkyně vykopat pod dozorem hrobníka Voldřicha společný hrob, do kterého byly zemřelé uloženy velmi těsně vedle sebe. Podle zápisu v kronice Rejštejna však zemřelé pohřbívala skupina místních občanů včetně starosty či obchodníků. Obě verze se shodují na to, že pohřeb proběhl do velmi mělkého hrobu a nebožky ležely nanejvýše do 30 cm pod zemí, možná i pouhých 15 cm. Pochod tentýž den pokračoval přes Kozí Hřbety na Svojše.
Poznámka: Pomník a různé prameny věnované jen epizodě v Rejštejně datují zastávku na dny 22. a 23. dubna. Při soudním procesu s Adolfem Dörrem, který proběhl v roce 1969 a od nějž odešel s doživotním trestem (bohužel byl propuštěn po 10 letech), byla trasa pochodu detailně probírána včetně zastávek a dat. Podle těchto soudních záznamů pochod došel do Rejštejna 30. dubna a na 1. máje pokračoval dále.
Zachráněné
Major Frank Ankner ze zdravotnického praporu 5. polní divize US Army měří puls přeživší ženě. 8. 5. 1945
Přeživší vězeňkyně vzpomínaly, ostatně na videu s Lilli Silbiger si můžete vzpomínku poslechnout sami, jak před nimi byly zastřeleny ženy, kterým se z pochodu podařilo utéct, ale byly dopadeny. Útěk z pochodu na území s německým obyvatelstvem je v podstatě ruská ruleta, některé si právě útěkem život zachránily. U Annína utekla skupina vězeňkyň, sedm z nich nalezlo úkryt do konce války v Dlouhé Vsi u paní Marie Hauptman a paní Theresie Schmidt.
Přeživší účastnice pochodu smrti s vojáky
Před Rejštejnem se povedlo z transport utéct Francouzce Lole Langfusové. Ukryla se v lese a přespala v něm. Když se pochod vydal z Rejštejna na další cestu, přišla do městečka a nahlásila se na četnické stanici. Měla štěstí, protože zdejší strážmistr Otto Freundorfer byl podle ostatních občanů velmi dobrý a poctivý člověk. Jisté je, že ji strážmistr zachránil, existují však dvě verze, jak se mu to povedlo: podle jedné ji poslal do Sušice, kde se jí ujal sklář Eichinger se svou manželkou. U nich zůstala až do osvobození, načež byla na náklady města Sušice oblečena, vybavena na cestu a poslána do Francie. Dle druhé verze ji rejštejnský strážmistr zajistil nocleh, jídlo a následně odvoz do dnešní Borové Lady.
Poválečné události
Pohřbívání v Sušici
Po květnovém osvobození se o průchodu pochodu smrti nemluvilo, dokud nebyla později v létě tato událost a pohřeb na mrchovišti nahlášeny na četnické stanici v Kašperských Horách.
Okresní lékař dr. Balcar ze Sušice nařídíl okamžitou exhumaci pohřbených. Ta proběhla za jeho účasti dne 13. srpna 1945. Podle rejštejnské kroniky museli mrtvoly kopat ti lidé, kteří se účastnili pohřbu. Těla byla již značně zetlelá, ale podle zubů se při ohledání určil věk zemřelých v rozmezí 16 až 20 let. Tak mladé a tak zbytečná a krutá smrt!
Městečko Rejštejn pořídilo na své náklady údajně 10 rakví, do kterých byly vykopané ostatky uloženy. Rakve byly převezeny do Sušice, kde byly důstojně pohřbeny do společného hrobu na novém židovském hřbitově v dnešní Křičkově ulici.
Pomník
Na mnoho desítek let se na tragickou epizodu ze závěru války zapomnělo. V roce 2005 však město Rejštejn nechalo vybudovat malý památník poblíž místa nedůstojného pohřbu zemřelých žen a nedaleko louky, kde ženy přečkávaly noc. Ve svahu nad cestou byl postaven žulový sloup se zapuštěnou deskou z černého leštěného mramoru. Na ní je zlatá Davidova hvězda se stylizovaným nápisem Jude uprostřed, která obkroužena dvojitým ostnatým drátem. Pod hvězdou je nápis tohoto znění:
K uctění památky 11 židovských žen z pochodu smrti, které zemřely ve dnech 22. a 23. dubna 1945 v Rejštejně (Unterreichenstein) na následky vysílení a krutého zacházení, pořídila obec Rejštejn tento pomník. 2005
Pomník byl slavnostně odhalen 28. května 2005 v průběhu pietního aktu pořádaného městem Rejštejn a Správou národního parku Šumava. Kromě projevu starosty Rejštejna a homilie duchovního Vladimíra Valíčka zazněl hlavní projev PhDr. Jana Podlešáka o nacistické genocidě Židů a též o osudech žen z pochodu smrti.
Malý pomník připomínající velký příběh s obrovskou lidskou tragédií.
Národní park Šumava
Keš je umístěna na území Národního parku Šumava, v části volně přístupné veřejnosti. Při svém pobytu buďte k přírodě ohleduplní: chovejte se tiše, odnášejte si své odpadky, zapomeňte na rozdělávání ohně a v lesích vynechte i kouření. Květiny, stromy a veškeré živočichy nechte růst a žít, jsou tu doma a mnoho z nich patří mezi ohrožené. S kolem jezděte jen po cyklostezkách, silnicích a trasách a stezkách vyhrazených návštěvním řádem, kdekoliv jinde sesedněte. Pohybujete-li se mimo značené či zpevněné cesty, jděte tak, aby příroda po vaší návštěvě zůstala stejná i pro další návštěvníky. Respektujte I. zóny národního parku chránící nejcennější a nejstabilnější území s přirozenými ekosystémy a vstupujte do nich jen po vyznačených cestách. Děkujeme!