Jizerské hory
Jizerské hory jsou, kromě styku s vyššími Krkonošemi na východě, obklopeny zřetelně nižším povrchem sousedních jednotek kotlinného, pahorkatinného a vrchovinného rázu. Proto je hranice pohoří většinou morfograficky výrazná a tvoří ji zpravidla úpatnice okrajových svahů často zlomového původu, jejichž vznik souvisí s diferencovaným výzdvihem regionu v neotektonickém období.
Jizerské hory představují vyhraněný geomorfologický celek, základní jednotku v taxonomickém systému regionálního členění reliéfu zemského povrchu v středoevropském prostoru. Zaujímají centrální polohu v Krkonošské oblasti na severozápadě subprovincie (soustavy) nesoucí jméno Krkonošsko-jesenická. Tato subprovincie vytváří severní a severovýchodní hornatinou obrubu provincie České vysočiny, představující základní morfostrukturní jednotku vyššího řádu, odpovídající v geologické regionalizační terminologii Českému masivu. Je to tektonicky stabilní platformní blok kerné (hrásťové) stavby, který prodělal poslední vrásnění ve variském (hercynském) období v mladších prvohorách (karbonu a permu). Po variské tektogenezi se Český masiv stal na konci prvohor součástí západoevropské platformy, která byla postižena již jen slabou deformační (neoidní) tektonikou, tj. kernými až prohybovými (vlnitými) pohyby v neotektonickém (saxonském) období ve svrchní křídě a zejména v třetihorách. Tak vznikla složitá mozaika horopisného uspořádání, s extrémními projevy pohybů zemské kůry v okrajových hrásťových pohořích a vnitřních tektonických pánvích a kotlinách. Česká vysočina je tudíž součástí nejvyšších orograficko-strukturních jednotek - subsystému Hercynská pohoří v Hercynském systému. Vnitřní regionální členění reliéfu Jizerských hor, založené v prvé řadě na morfologických a morfostrukturních poměrech (geologické stavbě), umožnilo vymezit dvě základní jednotky (podcelky) - převážně rulovou a svorovou Smrčskou hornatinu a převážně žulovou Jizerskou hornatinu, jejichž jména byla odvozena od názvů nejvyšších hor. Podcelky se dále dělí na nižší jednotky, označované od nejvyšších jako okrsky, podokrsky a části (vyšších jednotek, většinou podcelků). Kromě vzácných výjimek platí logická zásada, že směrem k nižším jednotkám vzrůstá homogenita reliéfu, tj. morfografického, morfosrukturního a morfogenetickému typu souboru povrchových tvarů. Výjimečné postavení může zaujímat část některé vyšší jednotky, která představuje cizorodý typ reliéfu (např. kotlinný nebo vrchovinný v rámci hornatiny ap.). V případě Jizerské hornatiny jsou to například obě přírodovědecky výjimečné sníženiny - Velká Jizerská kotlina a Malá Jizerská kotlina - a rovněž neovulkanický Bukovec. Zvláštností systematiky regionálního členění je skutečnost, že úplný systém individuální regionalizace reliéfu nemusí být zastoupen u všech vyšších jednotek (podcelků nebo okrsků), což odpovídá rázu (pestrosti) povrchových tvarů regionů.
Jizerská hornatina
Základní region (podcelek) Jizerských hor odpovídá rozšíření žul (granitů) krkonošsko-jizerského masivu. Na našem území zaujímá plochu 396 km², střední výška povrchu je 696 m, střední sklon 9° 07'. Na území Polska zasahuje do velké Jizerské kotliny včetně přilehlého žulového reliéfu při úpatí Vysokého Jizerského hřbetu a zejména vyplňuje trojúhelníkovité území mezi Jizerou a Milnicí s Mumlavou, které tvoří hranici proti Krkonoším. Plošná rozloha Jizerské hornatiny zde dosahuje přibližně 30 km². K tomu nutno připojit ještě severní svahy Albrechtické vrchoviny v okolí Bogatyně (asi 10 km²). Celková plocha Jizerské hornatiny je cca 436 km². Morfografické poměry, zejména výšková poloha jako výsledek různě silných pohybů zemské kůry, umožnily vyčlenit celkem devět odlišných regionálních jednotek (okrsků). Jsou to: Smědavská hornatina, Soušská hornatina, Polednická hornatina, Bedřichovská vrchovina, Tanvaldská vrchovina, Oldřichovská vrchovina, Černostudnická hornatina, Maršovická vrchovina a Albrechtická vrchovina. Jejich prostorové rozmístění odpovídá vedle zmíněných diferencovaných zdvihů i vnitřní obloukovité stavbě žulového masivu. Nejvyšší okrsek (Smědavská hornatina) odpovídá nejvýše vyzdviženému území, k němuž jsou stupňovitě přičleněny další okrsky.
Černostudnická hornatina
Okrsek na jihu Jizerské hornatiny o rozloze 29 km² vytváří mohutný strukturně-tektonický hřbet krušnohorského směru (JZ-SV). Hlavní jihozápadní část - Černostudniční hřbet je asi 8 km dlouhý a 3,5-4 km široký, budovaný odolnější středně zrnitou dvojslídnou žulou tanvaldského typu variského (karbonského) stáří. Jeho hřbetnice, na jihozápadě rozšířená se sníženým třetihorním zarovnaným povrchem v okolí vrcholu (Černá studnice, 869 m), se k severovýchodu postupně snižuje a nabývá tvaru hřebene s četnými tvary mrazového zvětrávání: Pustina (831 m), Muchov (787 m), Terezínka (550 m). Táhlé svahy (většinou kolem 10°, jižní až 15°) jsou často kryty balvanovými a blokovými sutěmi. Relativní výška vrcholové části dosahuje 220 m (severní svah) a 330 m (jižní svah). Při jižním úpatí vznikly na kontaktně přeměněných fylitech výrazné strukturní stupně (u Zbytků v 655-680 m) a zmírnění sklonu svahů. Za průlomovým údolím Kamenice mezi Tanvaldem a Velkými Hamry, hlubokém více než 200 m, pokračuje severovýchodním směrem k úpatí krkonošské Vilémovské hornatiny Příchovický hřbet, dlouhý přibližně 3 km, složený z kontaktně přeměněných fylitů, jehož hřbetnice se zvedá od jihozápadu (Jírův kopec 746 m) k severovýchodu (asi 840 m).
Skalní útvary Jizerských hor
Žuly krkonošsko-jizerského plutonu mají výrazně vyvinuté primární i sekundární puklinové systémy, které rozhodujícím způsobem ovlivňují nejen odlučnost a rozpad horniny, ale i vývoj a formování skalních tvarů. Primární puklinový systém vznikl již při chladnutí magmatu, které vyvolávalo i jeho smršťování. Vyznačuje se třemi směry puklin, které jsou k sobě přibližně kolmé a podmiňují tak kvádrovou odlučnost a rozpad žuly, což je dobře patrné na mnohých skalních výchozech i v lomech. Popsal ho vratislavský geolog H.Cloos právě na základě poznatků o krkonošsko-jizerských žulách a pojmenoval ho jako systém LQS (podle počátečních písmen v němčině). Jeho znalost patří k základům každé kamenické práce.
Mezi sekundární puklinové systémy patří i exfoliace neboli lavicovitost. Tyto pukliny vznikají s odlehčováním plutonu vlivem odnosu nadložních mas a následně také působením klimatických vlivů. Vytvářejí exfoliační tvary klenbovitého tvaru o různé velikosti a často jsou shodné se sklonem svahů. Obvykle tvoří ukloněné "hladké" skalní plotny v korytech potoků. Za exfoliační klenby považujeme např. Smědavskou horu, Jizeru, Bukovou i menší elevace jako Poledník, Vyhlídku u Smržovky aj.
Exfoliace. Pro žuly jsou charakteristické specifické reliéfové tvary spjaté s tzv. exfoliací (též lavicovitost nebo lavicovatění). Tímto termínem označujeme puklinové systémy vedoucí k odlučování horninových slupek (podobně jako u cibule), které jsou přibližně rovnoběžné (konformní) s povrchem horniny. Příčiny exfoliace jsou pravděpodobně jednak vnitřní (diferencované tlaky při vzniku žulového plutonu), častěji se ale uvádějí vnější, kdy dochází k jejímu vzniku v důsledku odlehčování žulového masivu, který původně utuhl za velkých tlaků v hloubce a teprve později se odnosem nadložních hornin dostal na povrch.
Plátkovité skály
Specifickou formou žulových skalních povrchů jsou plátkovité skály, někdy také lidově označované jako palačinkové skály. Vznikají v místech velmi hustě vodorovně rozpukaných skal, které mají v důsledku toho tence deskovitou (lavicovitou) podobu. Zvětrávání postupuje podél puklin vzdálených od sebe jen 5-30 cm podstatně rychleji do nitra skály a povrch je proto rýhovaný až lištovitý. Vyskytují se poměrně vzácně, ale představují často i objekt estetické hodnoty. Také v tomto případě není známá příčina vzniku. Předpokládá se, že podobně jako u exfoliace vznikají odlehčením skalního masivu, ovšem to nevysvětluje jejich velmi omezený a lokální výskyt.
Kámen Buchta na Černostudničním hřbetu
Mezi Vrchůrou a zbytky skal kolem Pustin stojí u hřebenové Benglerovy cesty, zřízené roku 1913, osamělá skála Buchta. Je příkladem "palačinkové" podoby tanvaldské žuly. Odlišně rozpukané partie také odlišně selektivně zvětrávají, což vede ke vzniku bizarních útvarů. Zde vznikla navíc gravitačním posunem a mrazovým zvětráváním podél svislé pukliny neobvyklá skalní perforace. Mezi mnoha vyškrabanými nápisy (až z roku 1888) svítí červeně natřený křížek, označující bod katastrálního vyměřování mezi Smržovkou a Velkými Hamry. Pozorné oko objeví i vytesané údaje o časové vzdálenosti k Černé studnici a na opačnou stranu k Muchovu.
Pro uznání logu odpovězte správně na tyto otázky přes můj profil:
1) Při cestě po červené trase od Vrchůry směrem na Berany a rozhlednu Černá Studnice se skála nachází na které straně cesty?
levé x pravé ?
2) Odhadněte nebo změřte výšku skály. Jak je vysoká Buchta v nejvyšším bodě?
3 až 4 metry x 4 až 5 metrů ?
3) Má nejužší místo hlavní svislé štěrbiny přibližně uprostřed Buchty méně než osm centimetrů?
ano x ne ?
4) Z jaké horniny je skála Buchta tvořena?
žula x vápenec ?
5) Máte-li možnost fotit, přiložte fotku s Buchtou... stačí s jednou ;)
Zdroj: Publikace - Jizerské hory - o mapách, kamení a vodě, nakladatelství RK Liberec, 2009
Pokud nemáte dobrý odhad vzdálenosti, pro změření výšky skály budete nejspíš potřebovat metr.