Im Laufe des Sommers 2015 entstand an der Grenze dieser merkwürdige Ort, welcher unsere Nationen symbolisch verbindet. Übrigens ist es auch an der Stele geschrieben: Treffen - Austausch – Nachbarschaft. Die Idee und die Ausfertigung realisierte der österreichische Steinbildhauer Peter Klug, welcher schon ein ähnliches Projekt zwischen den Gemeinden Glanz an der Weinstraße (Österreich) und Kungota (Slowenien) verwirklichte. Es handelt sich um einen Bau, der einen symbolischen Sinn trägt, und zwar die Freundschaft zwischen Österreich und seinen Nachbarn. Es ist auch möglich, dass ihn zu der Auswahl des Ortes zwischen Hnanice und Retzbach ein ungewöhnliches Ereignis inspirierte, welches „Das längste Frühstück“ genannt wurde. Das Frühstück fand am 1. Mai 2004 statt. Gerade hier auf der Straße aus Hnanice zu Mitterretzbach.
Der Grenztisch ist zugleich auch geographisch ein merkwürdiger Ort. Es handelt sich anscheinend um den einzigen Punkt, durch den die tschechische Staatsgrenze außer Verkehrsbau geht.
Das längste Frühstück – wir sitzen bei einem Tisch
Im Jahre 2004 wurden viele Tische an der Grenze errichtet, auf welchen nicht nur Fleischgerichte, sondern auch Nachspeisen und köstliche Weine serviert wurden. Es gab eine Menge Spaß und dazu spielte noch die Musik. Es war ein sehr freundliches und lustiges Treffen von tschechischen und österreichischen Bürgern, denn der Grund war sehr klar: EU - Beitritt Tschechiens.
Stůl na hranici / Der Grenztisch
Owner: TORMANN-JARA, JSKRDLA TEAM, JARWEIN
Během léta 2015 vzniklo toto zajímavé místo na hranicích, které symbolicky spojuje naše národy. Nakonec je to výstižně napsané i na stéle: setkání – výměna – sousedství. Nápad a provedení realizoval rakouský kamenosochař Peter Klug, který podobný projekt realizoval již mezi obcemi Glanz an der Weinstraße (Rakousko) a Kungota (Slovinsko). Jde o stavbu symbolického významu, která má symbolizovat přátelství mezi Rakouskem a jeho sousedy. Možná, že jej k výběru místa mezi Hnánicemi a Retzbachem inspirovala nebývalá akce nazvaná Nejdelší snídaně, která proběhla 1. května 2004 právě zde, na silnici z Hnanic do Mitterretzbachu.
Hraniční stůl je současně zeměpisně zajímavým místem, jde zřejmě o jediný bod, kde česká státní hranice prochází jinou, než dopravní stavbou.
Nejdelší snídaně – sedíme u jednoho stolu
Na úzké neupravené silnici vedoucí k hraničnímu přechodu bylo v roce 2004 na obou stranách hraniční čáry, desítky let dělící naše národy, nebývale rušno. Na české straně tu stály řady obyčejných stolů se zabíjačkovými pochoutkami na talířích a podnosech a s lahvemi vína místních vinařů, hromadami koláčů a kdoví jakých ještě dalších pochoutek. Tlačily a tísnily se tu stovky lidí, ochutnávali nejen sladkosti či masné speciality, ale stále častě a hlučněji výtečná vína. Bylo tu veselo, vyhrávala hudba. Prostě taková až bouřlivá, lidová veselice. Na druhé straně v Rakousku to bylo podstatně decentnější, dlouhé stoly byly vyrovnané, pečlivě pokryté ubrusy s perfektním prostíráním s příjemnou obsluhou dobrovolníků v krojích či uniformách z různých místních spolků a organizací. Všichni tu seděli, většinou manželské páry, na lavicích za bohatě prostřenými stoly a našinci, kteří zpočátku postávali kolem, nesměle přisedali a ochutnávali klasické dobroty, jež se k neobvyklé snídani na silnici ve velkém množství podávaly. Po dvou hodinách se situace mění a pánové z rakouské strany nenápadně odcházeli na českou, vesele a znalecky ochutnávali víno, zatímco na druhé straně zůstaly jejich protějšky tak trochu osamocené, ale ne nadlouho. Postupně přicházeli lidé od nás a počáteční nesmělost roztávala i zde. I jazyková bariéra se pomalu překonávala a vzájemný ostych se rozplýval. Hudba na hraničním přechodu zdatně vyhrávala, mezi stovkami účastníků se proplétala kolona starých automobilových veteránů. Takové množství lidí a nebývalý ruch za celou historii hraničního přechodu zde asi nikdy nebyl.
Toto originální přátelské setkání a neobvyklá slavnost zde byla při příležitosti našeho oficiálního vstupu do Evropské unie. Po oficiálním zahájení a proslovech se davy lidí přesouvaly naprosto nekontrolovatelně přes hranici sem a tam. Nikdo nepotřeboval žádný průkaz nebo pas. Policisté z obou stran hranice se jen usmívali a ochutnávali s ostatními přichystané dobroty a dokonce i popíjeli víno. Vzpomněl jsem si dnes s úsměvem, na dávná slova bývalého komunistického prezidenta Husáka, jak před léty na začátku normalizace rozhořčeně v televizi křičel:
“na hranicích žádné korzo nebude!“
Bohužel nebylo, a nastalo dlouhé normalizační temno. To už je naštěstí dávno za námi…..