Pozor! v oblasti keše se provádí stavba, a tím pádem může být přístup k ní omezen!
Kdykoliv zastavíš kroky své tam, kde se sbíhá dvé cest a kde náš lid u Sloupu říká, vždy se ti otevře výhled do širého kraje, jež svojí krásou nadlouho upoutá tvoje zraky. V neveliké vzdálenosti před tebou, na mírném svahu klesajícím povlovně až k řece Sázavě, zříš známé osady Chabeřice, Holšice a dále na jihozápad osadu Čížov, kteréžto osady spolu s Brandýskem vpravo ležícím, tvoří jednu politickou obec. Z dávných letopisů budiž tu zaznamenáno:
Chabeřice
První písemná zmínka o obci Chabeřice pochází z roku 1092, a to v darovací listině knížete Konráda I., brněnského, který obec daroval Klášteru u Davle.
Základem obce byla patrně tvrz nazývaná Jedlina. O její existenci svědčí řada písemných zmínek. Zároveň však je pravděpodobné, že této tvrzi se mezi lidmi říkalo Kostelík, z latinského castel, což byl název pro malou opevněnou tvrz. Kostelík měl stávat spolu se hřbitovem na menší vyvýšenině jižně od obce. Z tohoto hřbitova měla prý být rozvážena na okolní pole úrodná černá hlína. A až sem měly podle lidového podání zasahovat domy, takže Chabeřice byly patrně vsí velmi rozsáhlou.
Severně od obce leží kopec zvaný Jordán (476 m.n.m.), kde pramení stejnojmenný potok, který protéká vsí a původně napájel tři rybníky. Do řeky Sázavy ústí jižně od obce. Podle pověstí dostal jméno v době husitské, kdy se stal jedním z mnoha poutních míst, která v té době vznikala. Na těchto místech se pod širým nebem setkávali místní obyvatelé s „potulnými“ kazateli, kteří v té době kázali o opravě církve, o odstranění rozdílu mezi kněžími a lidem, mezi církevní šlechtou a lidem, prosazovali přijímání podobojí, což by umožnilo prostému lidu po zpovědi a rozhřešení přijímat chléb i víno. Podle tehdejších zvyklostí dostávala tato poutní místa biblická jména. Tak vzniklo pojmenování Jordán, podle řeky, v které byl pokřtěn Ježíš Kristus.
Na potoce Jordán byl na Mlýnském rybníku i mlýn. Jmenoval se Jedlinkovský (dnešní Kovářák). Největšího rozkvětu získal za mlynáře Šimona, syna Václava z Kněže, zpustl zároveň se zánikem tvrze Jedlina (Kostelík).
K Chabeřicím patřil i mlýn na Sázavě, zvaný Suchotovský.
Podle pověstí sídlili u obou mlýnů hastrmani, kteří si navzájem vyváděli různé taškařice. Suchotovský měl dlouhé vlasy, zelený fráček a červené kalhoty, Jedlinovský měl zelenomodrý fráček a bílé kalhoty, na hlavě měl z vlasů malou kudrnatou chocholku a jmenoval se Chocholka. Patřil mu Mlýnský rybník, potok Jordán a Sázava včetně brodu do Hulic až k soutoku s Želivkou, zatímco Suchotovskému patřila Sázava od ostrova na Hulické straně až nad mlýn, do Pardidubu.
Vodník Chocholka nejraději sedával na vykotlané vrbě u rybníka, a po lukách kolem přehlížel hnízdiště čejky chocholaté. Pokud stály oba mlýny, lákal mleče k panu otci, aby měl dostatek práce. Mleče z Chabeřic a Řendějova přesvědčoval, že mletí provádí posvátná voda z Jordánu. Mohou se tam umýt a očistit se od hříchů, jak je psáno v Bibli. Chudým, kteří si nesli jen trochu obilí na zádech, pomáhal jak jen mohl, takže neměli žádné výmelné. Jedlinovský mlýn zanikl před tak zvanou dlouhou válkou, zůstal jen mlýnský rybník. Avšak vodník Chocholka zde byl ještě dlouhá staletí. Při svitu měsíce sedával na břehu rybníka a poslouchal žabí koncertování a vzpomínal na dávno zaniklý starý mlýn, kde voda padala na kulatý kámen z nedalekých Žernovek a který mlel mouku. Chocholka se nyní staral jen o své povodí. Jeho nejmilejší zábavou bylo proměnit se v černého krásného koně a pást se u Hulického brodu na levém břehu Sázavy. Byl mírný a nechal se chytit. Kdo si však na něj sedl, odnesl ho až k soutoku Sázavy se Želivkou a tam na mělčinách řeky se proměnil ve vodníčka Chocholku. Pak seděl na ostrohu obou řek , smál se svému žertu, když vykoupaný jezdec musel zpátky pěšky na hulickou cestu.
Hastrman ze Suchotovského mlýna se u Hulickéhu brodu přeměňoval zase v bílého koně. Kdo si na něho sedl, odvezl ho na mlýnský jez a na hluboké vodě se proměnil ve vodníka a běda tomu, kdo neuměl plavat, utopil se.
Bylo po dlouhé válce, kdy zde loupila různá vojska. Ve zbídačené zemi šel život dál. Svobodný mládenec zvaný Matěj Karlů z Vončovce chodil okolo Nesměřic na brod Sázavy naproti Mlýnskému rybníku až do Houšic za jednou dívkou. Při velké vodě se nemohl Matěj do Houšic dostat. Chocholka viděl, jak se Matěj trápí a toužebně se dívá od Hulické strany na druhý břeh Sázavy. Chocholka se proměnil v krásného černého koně a přiklusal k Matějovi a povídá: „Sedni si na mne, dovezu tě do Houšic.“ Přeplavali Sázavu, jeli kolem Mlýnského rybníka, rybníka u Žernovek a do Houšic k rybníčku na potůčku Vrbí. Martin přišel na schůzku včas. Poděkoval vodníčkovi Chocholkovi. Chocholka řekl: „Matěji, až půjdeš zpátky, u mého rybníka zavolej, přenesu tě zpátky“. Od té doby Matěje vodníček přenášel přes řeku, až do Matějovy svatby. Matěj mu přinesl svatební koláč.
Chocholka nikdy nikomu neublížil. Měl rád svůj rybník a Sázavu za závodiště. S vodníkem ze Suchotovského mlýna závodili v podobě koně nebo ryb. Chocholka nechával horního vodníka vyhrávat, aby se s ním nehádal, měl rád klid a pohodu. Oblíbenou zábavou Chocholky bylo obracet vrše rybářům vchodem po proudu.
V polovině 19. století byla hráz rybníka prokopána a rybník zrušen. Tehdy prý Chocholka zmizel a zůstaly jen čejky chocholaté.
Západně od Jordánu leží další vyvýšenina – kopec zvaný Sloup (467 m.n.m.) Jeho význam je ponejvíce geografický. Byl zde postaven hraniční sloup a sbíhaly se zde hranice tří území. Severně to bylo území Samechova , přímo na jih vedla hranice k Žernovkám , která oddělovala na západ Holšice a na východ Chabeřice. Jméno Žernovky vzniklo podle názvu mlecího kamene pro mlýn. Mlecímu kamenu se kdysi říkalo žernov .
Kolem Sloupu vedla také cesta pro formanské vozy z Chabeřic do Kácova. Z Chabeřic vedla za Křížkem (U Ovčína), přes Zápotočtí kolem lesa stoupala ke Sloupu. Potom vedla severně od Brandýska na rozhrání pole a lesa jižně od Klenku až do Zlivi. Dodnes se té cestě říká V Álejích. Nyní jsou původní pole osázena lesy. Tato cesta nyní slouží jako lesní silnička pro svážení dříví Řendějov – Kácov, je též využívána i jako turistická stezka Kácov – Chabeřice – Zruč nad Sázavou.
Cesta do Kácova pro pěší vedla za Křížkem u ovčína vlevo podle Žernovek přes Holšice, kolem kapličky za Holšicemi k Obrázku a kolem Zlivi do Kácova.
Silnice do Kácova byla zbudována až v roce 1890. Propojení do Zruče nad Sázavou bylo provedeno v roce 1950.
Domy v Chabeřicích byly seskupeny kolem prostranné návsi, kde býval rybník. Stojí tu také kamenná zvonička. Její zvon z roku 1737 byl za první světové války zabaven pro válečné účely. Ve dvacátých letech minulého století byl nahrazen novým.
4. července 1929 byly při bouři spojené s větrnou vichřicí na návsi vyvráceny vzrostlé lípy. Následující léta byly kolem kapličky na návsi vysázeny nové. Památné lípy jsou na křižovatce U Ovčína a u Kapličky Nejsvětější Trojice, směrem do Zruče nad Sázavou. Tato kaplička pochází z přelomu 18. a 19.století.
Podle prvního sčítání lidu v roce 1651 (zaznamenáno v Zemských deskách) žilo v Chabeřicích 49 osob a v roce 1816 zde bylo 32 popisných čísel. I občané Chabeřic měli předepsanou robotu a tak není bez zajímavosti, že v letech 1812 – 1816 muselo 15 robotníků odpracovat 320 dní v roce a 3 sedláci s koňským dvojspřežím 3 dny v týdnu zdarma na Chabeřickém dvoře. Chabeřský panský dvůr měl dle katastrální mapy z roku 1838 název Mayerhof. Obhospodařoval 157 ha polí a 11 ha luk.
Roku 1910 bylo v Chabeřicích 46 domů a 269 obyvatel, v roce 1930 52 domů a 255 obyvatel a v roce 1938 62 domů.
V Rule Čáslavské z roku 1653 je obec zapsána do panství Kácova. Toto panství je až do roku 1918 soukromým majetkem císařské rodiny Habsburků. Až od roku 1920 je toto území převedeno na stát.
Vše výše uvedené je převzato z oficiálních stránek obce Chabeřice http://www.chaberice.cz .
Informace o kešce
Keš je chráněna proti dešti.V případě jakéhokoliv problému s keškou (chybějící papir na logy, rozbitá keš, chybějící tužka apod.) hlašte prosím formou Need Maintenance nebo formou zprávy přes mail, keš po posouzení disabluji a do 14 dní hodím do původního stavu, děkuji.
