Keš je věnována některým ptákům našich polí a mezí. Měla by sloužit jako nenáročná malá procházka ven z města. Za příznivého počasí může být cesta ke krabičce okořeněná pěknými výhledy po okolí, zapadajícím sluncem nad Jeseníky, nebo třeba odlovem dalších zajímavých krabiček okolo. Když budete mít štěstí, přes cestu Vám přeběhne zajíc, vyleká Vás hejno koroptví, nebo odněkud z dálky uslyšíte typický skřehotavý "zpěv" bažantů..
A teď trocha teorie:
0
POLE:
V zemědělství výraz pole nebo polnost (archaicky také role) označuje část půdy určenou k pěstování jednoho typu rostliny – v mírném podnebném pásu nejčastěji obilovin, olejnin, okopanin, přadných rostlin.
V zemědělské krajině jsou od sebe jednotlivá pole často oddělena mezemi (úzký pás neobdělávané země mezi poli), případně jsou v polích i křovinaté ostrůvky s několika stromky, tzv. remízky.
V českých zemích byla tradiční úzká pole rozdělená mezemi, v době kolektivizace v raném komunismu byli zemědělci nuceni vstupovat do zemědělských družstev kolchozního typu – JZD, jednotlivá pole byla rozoráváním mezí spojována do velkých lánů (lán byl původně plošnou jednotkou). V Polsku, kde k takové míře kolektivizace nedošlo, se zachovala drobná políčka i přes dobu komunismu.
1
MEZE:
Mez je neobdělávaný pás terénu oddělující dvě pole. Meze vytvářeli zemědělci přirozeně zejména ve svažitém terénu; díky nim se totiž snižuje náklon obdělávaných ploch, což usnadňuje zemědělské práce. Kromě zemědělské funkce jsou meze i důležitým prvkem ochrany přírody: omezují erozi půdy stékající dešťovou vodou. Kromě toho zvyšují bioDiverzitu, neboť mohou být útočištěm různých druhů rostlin a živočichů, pro které by obdělávaná půda nebyla vhodným prostředím.
Důležitou roli hrála mez též v starém soukromém právu, kde meze sloužily jako hranice mezi pozemky a byly ustanovovány pomocí úředních osob za přítomnosti sousedů a svědků, i mezní pře a pozemkové převody se konaly jinak než jiné typy soukromoprávní pře, přímo na místě mezí.
V Československu proběhlo v rámci kolektivizace v 50. letech 20. století rozorávání mezí, jehož cílem bylo jednak sloučit menší plochy zkonfiskovaných polí do větších (ty pak obdělávala zejména jednotná zemědělská družstva), jednak ideově zdůraznit myšlenku znárodnění polí a ukončení soukromého vlastnictví. Teprve počátkem 21. století se v rámci programů obnovy krajiny sporadicky meze znovu obnovují.
A teď něco z ptactva:
7
VRABEC POLNÍ
Vrabec polní (Passer montanus) je malý pták z čeledi vrabcovitých.
Popis:
délka těla: 12,5–14 cm
rozpětí křídel: 21 cm
hmotnost: 20–24 g
O něco menší než vrabec domácí, s kterým bývá často zaměňován. Podobá se hnědým, černě proužkovaným hřbetem, šedavou spodinou těla, černým podbradkem, uzdičkou a zobákem a bílou páskou v křídlech, ale liší se následujícími znaky: celým vínově rudohnědým temenem, čistě bílými stranami hlavy s výraznou černou skvrnou na tvářích, menším černým podbradkem nepřecházejícím ve velkou černou skvrnu na hrudi a úzkým bílým obojkem. Pohlaví jsou stejná, mladí ptáci jsou zbarveni matněji.
Rozšíření:
Žije ve většině Evropy a Asie (kromě nejsevernějších končin), zavlečen byl
I do Severní Ameriky a Austrálie. Převážně stálý druh, ptáci ze střední a severní Evropy však mohou táhnout až do Středomoří. Vyhledává otevřenou krajinu se sady, křovinami a lesíky. Pokud hnízdí v obcích či městech, najdeme ho spíše na jejich okraji nebo v zahradách.
Potrava:
Potrava je převážně rostlinná, méně je zastoupena i živočišná složka. V porovnání s vrabcem domácím konzumuje více semen plevelů než kulturních rostlin a neoklovává ovoce, škody páchané na zemědělských plodinách jsou tak znatelně nižší než u vrabce domácího.
5
KOROPTEV POLNÍ
Koroptev polní (Perdix perdix) je malý druh hrabavého ptáka z čeledi bažantovitých.
Popis:
Délka těla: 29–31 cm
Rozpětí křídel: 45–48 cm
Hmotnost: 350–450 g
O něco větší než holub, zavalitá, s krátkým ocasem a nohama. Tváře a hrdlo jsou oranžovohnědé, hruď jemně vlnkovaně popelavě šedá, břicho bělavé s nápadnou podkovovitou černavě hnědavou skvrnou. Pohlaví jsou podobná, samec se liší sytějším zbarvením s výraznější kresbou a větší skvrnou na břiše. Mladý pták je celý žlutohnědý a šedohnědý bez skvrny na břiše.
Rozšíření:
Má evropsko-turkestánský typ rozšíření, s izolovanými populacemi na jihu
Evropy a v Malé Asii. Úspěšně introdukována byla také do Severní Ameriky. Stálý pták.
V ČR hnízdí na většině území, nejpočetněji v nížinách a teplejších pahorkatinách, ale místy i vysoko v horách. V průběhu 20. století došlo na našem území k rapidnímu snížení početnosti. Příčinami jsou zejména změny v zemědělském hospodaření, zahrnující scelování pozemků, mechanizaci a chemizaci (hlavně používání pesticidů). V posledních desetiletích se stavy opět pomalu navyšují.
Vyhledává otevřenou zemědělskou krajinu s remízky a jinými úkryty, hlavně na nebo v blízkosti obdělávaných polích.
Potrava:
Převážně rostlinná, na jaře a v létě s doplňkem živočišné složky. Rostlinnou potravu tvoří semena, zrna obilovin a vegetační části rostlin, živočišnou téměř výhradně hmyz, nejvíce mravenci a jejich kukly, nosatci a sarančata. Potrava mláďat je první 3 týdny z 90 % tvořena živočišnou potravou, později její podíl postupně klesá ve prospěch rostlinné potravy a po 8. týdnu života dosahuje pouze 10–15 %.
1
STRNAD OBECNÝ
Strnad obecný (Emberiza citrinella) je malý druh pěvce z čeledi strnadovitých.
Popis:
Dorůstá délky 15,5–17 cm, váží 20-35 g. Je mírně zavalitý se silným zašpičatělým zobákem typickým pro všechny strnadovité. Hřbet a pláštík jsou olivově hnědé, černě čárkované, kostřec rudohnědý. Na ocase jsou za letu dobře patrné bílé lemy vnějších per. Samec má v létě sytě žlutou hlavu a spodinu těla s olivově zeleným a červenohnědým zbarvením na hrudi a červenohnědým čárkováním na bocích. Samice je méně výrazně, šedavozeleně zbarvená, s čárkovaným temenem a šedozeleným (nikoliv žlutým) zbarvením po stranách hlavy. Má také světleji žlutou spodinu s šedočerným čárkováním na hrudi a bocích. Na podzim a v zimě se samec podobá samici.
Rozšíření:
Hnízdí v Evropě a Asii, od Norska a severního Španělska na západě po Bajkal na východě. (Hnízdí jistě i ve
Francii) Během 19. století byl z Velké Británie introdukován na Nový Zéland, kde se úspěšně rozšířil a v současnosti zde dosahuje přibližně třikrát vyšších hnízdních hustot než ve Velké Británii. Na většině areálu stálý, v severních a východnějších oblastech s kontinentálním typem zimy částečně tažný druh, se zimovišti v jižní části hnízdního areálu nebo o něco jižněji.
V České republice se jedná o běžný, ačkoli ubývajícího druh otevřené krajiny, hnízdící na celém území od nížin až po alpínské pásmo hor (nejvýše v Krkonoších a Jeseníkách v 1450 m n. m.).
Vyhledává zemědělskou krajinu, křovinaté porosty, okraje lesů, pastviny, mýtiny, vřesoviště a pobřežní louky.
Potrava:
Na jaře a v létě v potravě převažují bezobratlí, hlavně hmyz, dále pavouci, žížalovití a drobní měkkýši. Na podzim a v zimě vyhledává převážně semena, nejčastěji trav a obilovin, ale i stromů, keřů a dalších rostlin.
3
KŘEPELKA POLNÍ
Křepelka obecná (Coturnix coturnix) je nejmenší evropský zástupce řádu hrabavých a čeledi bažantovitých. Zároveň je jediným vysloveně stěhovavým hrabavým ptákem v Evropě.
Popis:
Křepelka má zavalité tělo s malou hlavou, krátkýma nohama i ocasem a zakulacenými, poměrně dlouhými křídly. Na hlavě má výrazné, i když poměrně malé oči a silný, lehce zahnutý zobák. Dosahuje délky těla 18–22 cm a hmotnosti 91–130 g. Je nenápadně zbarvená – světlehnědá se světlejším břichem. Peří na hřbetě je pokryté tmavohnědými skvrnami, na bocích má bělavé proužky, na hlavě bývá vyvinuta tmavá „čepička“. Samci mají černý pruh uprostřed hrdla.
Rozšíření:
Křepelka hnízdí v otevřené zemědělské krajině s pastvinami a obilnými poli, případně v lesostepích. V České republice hnízdí po celém území především v nižších polohách, byla však zaznamenána i na hřebeni Krkonoš a Hrubého Jeseníku. Křepelka polní hnízdí roztroušeně v celé Evropě od jižní části
Britských ostrovů po Řecko a Ural, vyhýbá se vysokým horám (Alpy, Karpaty, Kavkaz) a souvislým lesním porostům. Na východ zasahuje do Asie, kde žije v Turecku, Íránu, Afghánistánu a severní Indii, ale také v Kazachstánu, Mongolsku a na jižní Sibiři, východní hranici jejího rozšíření tvoří Bajkal. Vyhýbá se vysokým horám a pouštím.
Potrava:
Potravu mláďat tvoří především měkký hmyz a pavouci, u dospělých postupně podíl hmyzu v potravě klesá ve prospěch rostlinné složky, jíž tvoří především semena trav a jiných rostlin, případně listy a květy.
5
PĚNKAVA OBECNÁ
Pěnkava obecná(Fringilla coelebs) je malý pěvec z čeledi pěnkavovitých.
Popis:
Pěnkava obecná je velká asi jako vrabec domácí, dorůstá délky 14 – 16 cm, v rozpětí křídel měří 24,5 - 28,5 cm a váží 18 - 29 g. Má poměrně štíhlé tělo, dlouhý ocas a krátký silný zobák typický pro semenožravé ptáky.
Samec je díky svému charakteristickému zbarvení naprosto nezaměnitelný. Ve svatebním šatě má jasně hnědočervený hřbet, růžovou spodinu těla, modrošedé temeno, šíji a zobák a olivově zelený kostřec. V letu i v klidu jsou u obou pohlaví patrné také dva výrazné bílé pruhy na křídle a ocase. V prostém šatě je samec o něco méně výrazný a má poněkud bledší opeření, stále je však velmi charakteristicky zbarven.
Samice jsou po celý rok nepříliš výrazné, svrchu zelenošedé a spodinu těla mají šedou s růžovým nádechem. Mladí ptáci jsou samicím velmi podobní, na rozdíl od nich však nemají zelenavý ocas.Pěnkava obecná létá ve vlnovkách, na zemi poskakuje nebo pobíhá
Rozšíření:
Pěnkava je nejhojnější evropský pták, odhaduje se, že V Evropě žije snad 10 až 20 miliónů pěnkav. Pěnkava obecná není vybíravá a náročná. Vyskytuje se v celé Evropě, na Azorských ostrovech, na Madeiře, na Kanárských ostrovech. Dále je známá z Asie a Severní
Afriky. Obecně ji stačí jakýkoliv strom nebo skupina stromů, ale má nejraději hustší vegetaci.
Potrava:
Patří mezi zrnožravé ptáky, tzn., že značnou část potravy u ní zabírají semena, u tohoto druhu konkrétně až tři čtvrtiny,] převážně přitom semena plevelná a obilná, zbylou jednu čtvrtinu z celkové potravy tvoří bobule, pupeny a malí bezobratlí živočichové (hmyz, pavouci, housenky), kteří hrají významnou roli hlavně u mláďat. Přes zimu, kdy je potravy nedostatek, se stálí ptáci stahují více do parků a zahrad a proto bývá často k vidění i na krmítkách, kde preferuje zejména slunečnicová semena.
2
BAŽANT OBECNÝ
Bažant obecný (Phasianus colchicus) je velký, pestře zbarvený pták z řádu hrabavých. Ze svého původního areálu v Asii byl člověkem uměle vysazen do Evropy, Ameriky i Austrálie. Člověkem je využíván jako okrasný pták a lovná zvěř.
Popis:
Bažant obecný patří mezi středně velké druhy bažantů. Má výrazně vyvinutý pohlavní dimorfismus ve velikosti i zbarvení. Kohout dorůstá délky 75-90 cm, z toho však připadá až 40 cm na ocas, slepice měří 55-70 cm a ocas má daleko kratší, asi 25 cm. Hmotnost dosahuje 1,2-1,9 kg, kohouti jsou těžší než slípky. Rozdíly jsou patrné zvláště ve zbarvení. Peří slípky má nenápadnou, béžovou nebo světle hnědou barvu s tmavšími skvrnami ve středu jednotlivých per. Břicho je světlejší, na ocase jsou naznačeny nevýrazné proužky. Naproti tomu kohout je zbarven velmi pestře. Jeho peří má bronzový lesk, na hrudi až dočervena, proužky na ocase jsou tmavě hnědé a mnohem výraznější než u samice. Zvláště nápadné je zbarvení hlavy a krku, které je tmavě modré až černé se zeleným nebo fialovým leskem. U některých poddruhů (např. bažant tádžický a bělokřídlý) toto zbarvení přechází na hruď a břicho. Na temeni má samec vyztyčitelné péřové růžky a na tvářích masité, jasně červené laloky. Na nohách má vyvinuté ostruhy. U některých poddruhů je tmavý krk od zbytku těla oddělen bílým obojkem. Bílé znaky mohou být i na ramenou a křídlech. Podruhy se liší také zbarvení kostřece, který může být hnědý, purpurový, šedomodrý či zelený.
Rozšíření:
Původní areál bažanta obecného zahrnoval větší část Asie od Gruzie a severovýchodního Turecka přes centrální Asii až do Číny, Vietnamu, Korey a na jižní Sibiř, kde představuje hranici rozšíření řeka Amur. Vyskytuje se také na ostrovech Taiwan, Hainan a Japonsko. Již v 5. stol. př. n. l. byl z tehdejší Kolchidy dovezen do Řecka a v 1. stol. př. n. l. také do Itálie. v průběhu středověku se bažant šířil Evropou na sever, v Českých zemích je doložen poprvé roku 1330, kdy nechal císař Ludvík
Bavor dovést do Mnichova bažanty z Čech. Původně byli bažanti v Českých zemích chováni pouze v bažantnicích, od 19. století taky ve volných honitbách. Populační trend v Česku je stabilní. Bažant představuje naši nejvýznamnější pernatou lovnou zvěř.
V Evropě jsou jeho životním prostředím především pole, houštiny na polních mezích a malé remízky. Žije také ve světlých lesích, na pasekách a v okolí vodních ploch.
Potrava:
Potrava bažanta obecného je smíšená. Mláďata se živí zejména hmyzem, pavouky a dešťovkami, dospělí jsou však spíše býložraví. Živí se plody, semeny i zelenými částmi rostlin. Polykají poměrně velká sousta - do velikosti žaludu. I dospělí bažanti ale chytají hmyz, dešťovky, ale také měkkýše, ještěrky a mláďata hlodavců. K rozmělňování potravy ve svalnatém žaludku napomáhají drobné kamínky (gastrolity), které polyká.
Zdroj - wikipedie
KE KEŠI SAMOTNÉ:
Krabičku na úvodních souřadnicíh rozhodně nehledejte. Nachází se někde úplně jinde..
K tomu aby jste krabičku našli, potřebujete z textu vyluštit souřadnice.
Aby jste je získali, stačí umět napočítat do deseti, postupovat pěkně chronologicky, od začátku do konce, od shora dolů a vynechat diakritiku či spřežky.
Není to tak těžké, jak se na první pohled může někomu zdát..
N - červená je dobrá..
E - modrá je dobrá..
Nalézt samotnou keš určitě nebude problém.
To ale není vše.
Uvnitř keše na Vás bude čekat menší hlavolam, který je třeba zdolat, pro získání logbooku, který je uvnitř.
V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEPOUŽÍVEJTE SÍLU ANI ŽÁDNÉ NÁSTROJE!
Keš jde otevřít lehce.
Nejdřív používejte zrak, pak až konejte.
Pokud hlavolam i tak nerozlousknete,
POUŽIJTE NÁPOVĚDU!
FOTKY HLAVOLAMU A KEŠKY SAMOTNÉ PROSÍM NEZVEŘEJŇUJTE