Hubertova jízda je v dnešní době synonymem pro sportovně-společenské akce, tradiční podzimní rozloučení se s jezdeckou sezónou. Je zároveň jakousi vzpomínkou a oživením staré tradice v pořádání jízd Huberta (patrona lovců), při které si jezdci zkouší koně a své jezdecké umění v jízdě volnou krajinou po stopě lišky. Tu dnes představuje jezdec s připnutým liščím ocasem na rukávu. Hubertovy lovecké jízdy jsou ve své podstatě vzpomínkou na dávné parforsní hony.
Jak probíhá Hubertova jízda
Hubertova jízda je spíše příjemnou společenskou událostí spojenou se zábavou, pobytem v přírodě a s tradičním ukončením sportovní sezóny, které je často doplněno i s dalším doprovodným programem. Hubertova jízda se v mnoha klubech koná často již v průběhu měsíce září nebo října, přestože svátek patrona jezdců je až 3. listopadu.
Hubertovy jízdy si v moderní době zachovávají ráz rekreačního ježdění, přátelského setkávání a společenské zábavy. Jedná se zpravidla o nenáročné jízdy po okolí s přírodními překážkami, které jsou přístupné pro všechny koně a jezdce bez omezení. Překonávání překážek není na těchto vyjížďkách povinností, přesto je ze strany organizátorů potřeba z důvodu nesourodé společnosti dobře trasu a průběh jízdy naplánovat.
Hubertova jízda je společenskou událostí a bývá často spojena s posledními nenáročnými soutěžemi, volnými a někdy i vtipnými soutěžními disciplínami. V některých oblastech je Hubertova jízda spojena také s posledním honem na lišku, což také vychází z již zmíněné historie Hubertovy jízdy.
Z historie honů
Původ parforsních honů, které Hubertova jízda připomíná, se datuje od 14. století (někdy se uvádí i dříve). Vznikly ve Francii původně jako jezdecká štvanice se smečkami loveckých psů. K těmto událostem se váže také vznik profese pikerů (objezdníků), oděných do zeleného kabátu s červeným či žlutým límcem a manžetami. Dnes pikéři nosí žluté pásky na obou rukávech. Mástr, neboli vedoucí houfu jezdců, je označen zelenou páskou (kokardou) na obou rukávech. Parforsní hony se staly více než potřebou spíše společenskou a slavnostní událostí.
Prožitek z jízdy umocňovaly tradiční lovecké fanfáry oznamující jednotlivé lovecké signály. Pečlivě volená lovecká smečka psů byla vysílána po stopách jelena, divočáka nebo lišky. V Anglii se pak hon na lišku stal šlechtickým národním sportem a svého největšího rozmachu dosáhl v 18. století. Móda parforsních honů spolu s loveckými psy se k nám dostala v 17. století. Z parforsních honů vznikly v průběhu 19. století dostihy typu steeplechase, jako je například Velká pardubická.
