Únor
Podle gregoriánského kalendáře druhý měsíc v roce. Má 28 dní, v přestupném roce má 29 dní. Český název měsíce vysvětlují jazykovědci tím, že se v tuto dobu při tání ledu ponořují ledové kry na řekách (únor = nořiti se). V římském kalendáři byl únor posledním měsícem v roce. Právě proto tento měsíc máproměnlivý počet dnů a právě k němu se přidával v přestupném roce jeden den. Při přechodu z juliánského na gregoriánský kalendář se tento zavedený postup neměnil. Varianty původně římského (respektive latinského) názvu Februarius obsahuje většina evropských jazyků.
17. únor je 48. den v roce podle gregorianského kalendáře. Do konce roku zbývá 317 dní (318 v přestupném roce).
Podle keltského kalendáře je dnes den měsíce jeřábu.
Svátek má dnes:
Miloslava
Pranostika: V únoru sníh a led - v létě nanesou včely med.
Události 17.2. v Česku:
1411 – Václav IV. přebírá v Brně funkci moravského markraběte.
1754 – Marie Terezie nařizuje sčítání lidu. Jedná se první sčítání lidu na našem území.
1956 – Byla vyhlášena Přírodní rezervace Dubno.
2003 - Zprovozněny stanice Můstek a Florenc na Lince B
O keši:
Tato keš je jednou z 366, které vzniknou na Valašsku a blízkém okolí. Jsou určeny všem, kdo ve svém okolí mají odloveny všechny keše a schází jim zaplnit některé políčko v kalendáři. Keše jsou i pro ty, jež by chtěli ve svých statistikách zvýšit počet za sebou jdoucích dní s odlovem.
Alois Jirásek
Narodil se 23. srpna 1851v Hronově a zemřel 12. března 1930 v Praze. Byl český prozaik, dramatik a politik, autor řady historických románů a představitel realismu. Alois Jirásek pracoval jako učitel dějepisu na gymnáziu, poté na gymnáziu v Litomyšli a poté v Praze. Spřátelil se s mnoha vynikajícími osobnostmi českého národa – například s M. Alšem, J. V. Sládkem, K. V. Raisem, J. S. Macharem, Z. Nejedlým. Navštěvoval i umělecký kroužek v Kavárně Union na Národní třídě čp. 524/I, kde se scházeli Mikoláš Aleš, Josef Václav Myslbek, František Ženíšek, Antonín Wiehl a další.Pracoval jako redaktor časopisu Zvon. Byl zastáncem samostatnosti českého a slovenského národa a jako jeden z prvních podepsal Manifest českých spisovatelů.
Životopis
Alois Jirásek se narodil ve východočeském Hronově u Náchoda. Pocházel ze starého selského rodu. Jeho otcem byl Josef Jirásek (1822–1901), původně tkadlec a poté pekař, matkou Vincencie Jirásková, rozená Prouzová (1821–1887). Před Aloisem Jiráskem se jeho rodičům narodily děti: Helena, Josef, Emílie; po něm Rudolf, Žofie, Božena, Adolf a Antonín. Navštěvoval německé benediktinské gymnázium v Broumově (1863–67), české gymnázium v Hradci Králové (1867–71) a na pražské univerzitě vystudoval historii (1871–74). Čtrnáct let žil v Litomyšli a působil tam jako gymnaziální profesor dějepisu a zeměpisu.
Roku 1888 přesídlil do Prahy. Bydlel v Resslově ulici č. 1, na nároží dnešního Jiráskova náměstí, kde je osazena jeho pamětní deska. Od roku 1903 do smrti pokračoval v pedagogické práci i v literární činnosti. Obnovil osobní styky s Mikolášem Alešem, s nímž sdílel obdobné umělecké představy a plány, a se spisovateli lumírovského kruhu (J. V. Sládkem, Jaroslavem Vrchlickým a Josefem Thomayerem), navázal přátelství se Zikmundem Wintrem a K. V. Raisem, trvalé kontakty měl také s mladší generací (J. S. Macharem, Jaroslavem Kvapilem a Zdeňkem Nejedlým). Roku 1901 byl jmenován mimořádným členem Královské české učené společnosti. Od roku 1909 byl v penzi a věnoval se výhradně literatuře. Z Prahy často zajížděl do rodného Hronova, ale též podnikal studijní cesty do míst, kam umisťoval děj svých děl. V roce 1876 poprvé navštívil Chodsko, které pak navštívil ještě několikrát. Dále se podíval do Drážďan (1885), jižních Čech (1887), Kostnice a Itálie (1890), na Slovensko (1897), do Bledu (1900) a do Uher (1897). V Resslově ulici č. 8 bylo na jeho počest nazváno Jiráskovo gymnasium, v němž však Jirásek nikdy neučil. V době První republiky se často setkával i s prezidentem Masarykem, který se rovněž účastnil Jiráskova státního pohřbu v Pantheonu Národního muzea v Praze.
Ve shodě s charakterem svého celoživotního díla jako jeden z prvních podepsal v květnu 1917 Manifest českých spisovatelů, významné prohlášení podporující politické úsilí o státní samostatnost českého národa. S Izidorem Zahradníkem (pozdějším ministrem železnic) se účastnil čtení deklarace vyhlášení Československé samostatnosti v 11 hod. pod sochou sv. Václava 28. října 1918 a v sobotu 21. prosince 1918 vítal po jedné hodině odpolední projevem prezidenta Masaryka na Wilsonově nádraží v Praze, při jeho triumfálním návratu do vlasti.
V nově vzniklé Československé republice se stal poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé. V parlamentních volbách v roce 1920 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. Senátorem byl do roku 1925. V parlamentu zasedal za Československou národní demokracii. V politice setrval až do své nemoci, která mu také znemožnila psát. V letech 1918, 1919, 1921 a 1930 byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu.
Zemřel v Praze 12. 3. 1930, ale pohřben byl v rodném Hronově. Státního pohřbu v Praze z Pantheonu Národního muzea se zúčastnil prezident T.G. Masaryk.
Jirásek patří k našim nejvýznamnějším spisovatelům. Dovedl mistrovsky využít příznačných historických detailů k podrobnému prokreslení doby. Jeho postavy jsou zároveň nositeli i tvůrci historie. Výrazným znakem Jiráskova mistrovství je soulad mezi individuálním a obecným významem jeho postav. Jiráskovi vždy šlo především o obraz společenského dění, proto jedinec je u něho volen tak, aby zároveň reprezentoval svou dobu, její tendence a myšlenky.
Díla
Literární dráhu Jirásek zahájil veršovanou tvorbou v národním a vlasteneckém duchu. Svoje prózy pak zaměřoval na realitu soudobého venkova. Začínal v 70. letech 19. století, přímo za časů ruchovců, literárně činný byl však ještě ve 20. letech 20. století.
Jeho prvním větším literárním pokusem byla rozsáhlejší historická povídka Skaláci (1875). Posledním dílem se stal nedokončený román Husitský král.
Více než 50 let psal povídky (Povídka z hor 1878, Z bouřlivých dob 1879, Rozmanitá próza). Jeho prvotinou byla povídka Poklad (1873).
Rozpětí Jiráskova historického záběru je obdivuhodně široké. Zahrnuje období bájné, předdějinné (Staré pověsti české 1894, které pro svou veršovanost úspěšně vstoupily do četby pro děti a mládež). Podobně šťastný osud měly méně rozsáhlé balady, idyly a romance, vyhledávané dodavateli, ilustrátory a potom i filmovými tvůrci (Filosofská historie 1888, Maryla 1885, Zahořanský hon 1889, Balada z rokoka 1905).
První cyklus doby pobělohorské v jednosvazkových příběhů komponovaných v duchu novel (Skaláci 1875, Skály 1886, Poklad 1881, Na dvoře vévodském 1877). Napsal dobrodružný román V cizích službách (1885) a povahopisný obraz Psohlavci (1884). Hlavní postavy reprezentují časové myšlenky, postavy epizodické utvářejí místní prostředí v jeho všednodennosti.
Druhý cyklus obrazů z českých dějin má ráz románových epopejí a kronik. Obsáhly proměny Čech od počátků husitství po jeho konec (v rozsáhlých románech Mezi proudy I–III 1887–1890, Proti všem 1893, Bratrstvo I–III 1900–1909), tlak rekatolizace (Temno 1913), vzestup Čech od sklonku 18. století po 1848 (F. L. Věk I–V 1888–1906, U nás I–IV 1896–1903). Husitský král I–II (1920–1930) o panování Jiřího z Poděbrad zůstal nedokončen.
Úspěšné divadelní hry ze současné vesnice přispívaly k prosazování realismu na jevišti (Vojnarka 1890, Otec 1894). Hry historické (Emigrant 1898, tzv. trilogie tří Janů: Jan Žižka 1903, Jan Roháč 1914 a Jan Hus 1911). Trvalou součástí repertoáru domácích divadel se stala pohádkově laděná hra Lucerna, 1905.
Jirásek se účastnil redigování časopisu Zvon.
Próza
Staré pověsti české (1894) – soubor pověstí od praotce Čecha, přes dobu knížat, husitství až do období po bitvě na Bílé hoře
Mezi proudy (1887–1890) – líčí počátky husitského hnutí, spory krále Václava IV. se šlechtou a duchovenstvem, vystupují zde historické postavy – Hus, Žižka, Václav IV., arcibiskup Jan z Jenštejna
Proti všem (1893) – líčí vrchol husitského hnutí, stavbu Tábora, Zikmundovo tažení do Čech, bitvu na Vítkově
Bratrstvo (1900–1909) – třídílný román o úpadku husitství po bitvě u Lipan a odchod husitských vojsk na Slovensko pod vedením Jana Jiskry z Brandýsa
Husitský král (1920–1930) – hlavní postavou je Jiří z Poděbrad, autor ho ukazuje jako silného panovníka
Z Čech až na konec světa (1888) – diplomatická mise Jiřího z Poděbrad podle cestopisu Václava Šaška z Bířkova
Konec a počátek (1879) – román o počátcích Jednoty bratrské
Zemanka (1885) – povídka
V cizích službách (1883) – román
Maryla (1885) – povídka
Temno (1913–1915) – zobrazena doba největšího útlaku českého národa. Duchovní život ovládla katolická církev – Jezuitský řád; nekatolíci se tajně scházejí při čtení bible a jiných zakázaných knih, za což jsou pronásledováni jezuity. Hlavní dějová linie sleduje osudy příslušníků rodiny myslivce Tomáše Machovce, postižené a rozbité vizitací jezuitských páterů. Za první světové války se Temno stalo nejoblíbenější českou knihou, neboť připomínalo pomíjivost moci, založené na násilí
Psohlavci (1884) – román ze 17. století; Chodové pod vedením Jana Koziny usilují o obnovení chodských výsad, odboj je potlačen a Jan Sladký Kozina popraven, vyzve "Lomikara" na Boží Soud
Skaláci (1875) – o selské vzpouře roku 1775 na Náchodsku
Skály (1886) – z prvního desetiletí třicetileté války. Líčí osudy evangelické rodiny Křineckých z Ronova, vystěhované do oblasti Adršpachu, prolíná se tu i příběh dr. Voborského, potomka roku 1621 popraveného V. Kochana z Prachové; dále útisk poddaného lidu, který vyvrcholí neúspěšným povstáním. To je vedeno čáslavským knězem Matyášem (Matoušem) Ulickým, exkomunikovaným z církve a v Čáslavi popraveným na šibenici
F. L. Věk (1888–1906) – pětidílný román, hlavní hrdina František Ladislav Věk – kupec z Dobrušky, vlastenec; cílem bylo ukázat, jak probíhal proces národního obrození v Praze (proud vědecký) a v Dobrušce (proud lidový); historické postavy: Václav Thám a Václav Matěj Kramerius, (hlavní postava podle skutečné postavy kupce F. L. Heka)
U nás (1896–1903) – čtyřdílná kronika (Úhor, Novina, Osetek, Zeměžluč) odehrávající se na Náchodsku a Hronovsku (Padolí), hlavní hrdina kněz – buditel
Filosofská historie (1878) – o životě studentů v Litomyšli a o bojích v Praze 1848
Divadelní hry
Jan Hus (1911)
Jan Žižka (1903)
Jan Roháč (1914)
Kolébka (1891) – veselohra, odehrává se v době Václava IV.
M. D. Rettigová (1901) – veselohra věnovaná památce vlastenecké autorky a kuchařky
Gero (1904) – tragédie, hledá příčiny záhuby polabských Slovanů
Lucerna (1905) – pohádkové drama spojující svět reálných a pohádkových postav
Vojnarka (1890) – tragédie staré lásky, která zůstala nenaplněna
Otec (1894) – venkovské drama o lidské závisti a chamtivosti
Samota (1908)
Zkouška (1895)
Emigrant (1898)
Zdroj:Wikipedie
Dobrý lov přejí GeoValaši
