GC6B6ZT Osvobozeni [PDL-1] (Traditional Cache) in Jihočeský kraj, Czechia created by J.J. & Nelah

GC6B6ZT ▼

A cache by J.J. & Nelah Message this owner

Hidden : 3/15/2016

Difficulty:

Terrain:

Size: Size: micro (micro)

Join now to view geocache location details. It's free!

Watch

How Geocaching Works

Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions in our disclaimer.

Geocache Description:

Před odlovem celé série je dobré si přečíst jak listing keše Po Demarkační linii - bonus, tak i listing této keše - bude se vám to hodit. Keš otevírejte s citem, prosím. Přineste si vlastní tužku pro případ, že by v keši chyběla, děkujeme. Přejeme vám hodně štěstí při odlovu.

Osvobození

Podívejme se společně na poslední týdny druhé světové války z pohledu mikroregionu, na který je tato kešová série založena, a to na obec Vrábče a Městys Křemže. A právě na pomezí těchto dvou obcí se nacházela demarkační čára.

Dovolím si nyní citovat z historické kroniky obce Vrábče: „Dne 23. a 24. března byl proveden na České Budějovice letecký útok. Při prvním náletu byl zabit Jan Zimandl z Vrábče. Byl převezen z Českých Budějovic do Vrábče a pohřben n obecním hřbitově. Dne 8. dubna přijel do obce vojenský oddíl německého letectva v počtu 130 mužů. Ubytovali se v hostinci, ve škole a po všech ostatních budovách, kde je lidé vítali s nechutí. Soužití s nepřátelskými vojáky však nebylo nejhorší. Vojáci cítili vlastní porážku a blížící se konec války. Většina příslušníků tohoto útvaru byla rakouského původu, kteří už jen čekali, aby byl konec války a oni mohli jet domů. Zůstali v obci jeden měsíc a 8. května ve dnech Pražské revoluce odjeli. Dne 6. května vypuklo v Praze povstání a nepokoje trvaly až do 10. května, kdy byla Praha osvobozena Rudou armádou. Lidé z obce napjatě sledovali situaci v Praze a zbabělý ústup německých armád. Kolem obecních silnic se válel vojenský materiál, který němečtí vojáci při rychlém ústupu odhazovali. Největší událost obce se stala dne 12. května. Na obou stranách katastru obce se objevily spojenecké osvobozující armády. Rusové se utábořili „ U Jezírka“ a Američané rozbalili tábor „V zahrádkách“. Vrábče zůstalo neutrální a navštěvovaly ho obě armády. Na počest osvobozujících armád byl za obcí Vrábče zasazen pomník.“

Pomník na demarakční linii u odbočky na obec Slavče

Mělo by se ještě podotknout, že během války nebyl snad jediný dům ve Vrábči, kde by lidé tajně neposlouchali zahraniční rádio. Během okupace se také někteří „Češi“ ve zdejší obci přihlásili k německé organizaci a proto po revoluci byl jejich majetek zabaven. Jedním z nich byl i František Kříž, který se k Němcům přihlásil ze ziskuchtivosti. Není se však čemu divit. Jeho jediný syn, byl usmrcen v Českých Budějovicích na pile. Bylo mu přislíbeno, že mu bude vyplácená stálá podpora, když se dá k Němcům. Proto se nechal zlákat. Sám ještě na konci okupace zemřel a zůstala jen jeho manželka, která když měla být nasazena do zemědělství jakožto německé příslušnice, tak se raději oběsila.

I v Křemži místní pamětníci vzpomínali na poslední okamžiky války ve své obci. Jejich vzpomínky si dovolím odcitovat z Křemežského zpravodaje (10/2010): „Vojenská situace Německa na jaře r. 1945 byla už zcela beznadějná. Rudá armáda bojovala v Polsku a západní spojenci vstoupili do Německa. V sobotu 5. května vypuklo Pražské povstání a po volání rozhlasu se na rohu pošty ve Křemži seběhli čeští lidé s vlajkou. Před budovou školy, obsazené tehdy příslušníky Todtovy organizace, zalehli chlapíci s kulometem. Právě jsem šel s maminkou od holiče Šafaříka, který měl krámek u Schneiderů (dnešní lékárna) domů do č. 18 u Červáků (Fidralů) a s obavami jsme proklouzli za jejich zády těsně kolem školy. Ve Křemži v té době bylo asi 50 německých vojáků, dohlížejících na těžbu niklové rudy. Důstojník v záloze, učitel Ochozka a místní četníci Šašek, Tesař, Čížek a Krátký přiměli německé důstojníky k odevzdání zbraní, které pak byly uloženy ve škole. Následující den však obsadila naši obec skupina SS-manů. Pamatuji, jak jsme sledovali hlídky rozestavěné na náměstí z Fidralových oken. Přinutili starostu Šimečka zbraně vydat a odjeli s ním jako rukojmím až na hranice obce. Jen díky zásahu slušného Němce Ing. Lackenschweigera nedošlo k nejhoršímu. V dalších dnech - 7. a 8. května - se Křemže zaplnila auty, transportéry, motocykly a koňskými povozy, všichni mířili na západ k Američanům, někteří i na kolech nebo pěšky. Obcí projely i tanky, Tiger, na chlumský dřevěný most se 70-ti tunové stroje neodvážily a jely přes Chlumeček na Brloh. Jeden skončil u potoka, když chtěl odbočit na Rojšín, druhý za Brlohem. Barikády postavené z klád pod čsl. kostelem hladce překonaly. To už bylo náměstí plné Křemežšťáků, kteří s uspokojením sledovali úprk nenáviděných Němců. My kluci jsme to pozorovali u klandru, dodnes se divím, že nás rodiče vůbec pustili z domu. Táta zatím doma šil složité spojenecké prapory. Ve středu 9. května přijel první průzkumný džíp do Chlumu v 17 hodin a odjel přes Kleť do Chvalšin. Druhý den 10. května opět dorazil džíp do Chlumu. Zastavil u Bednářů, naskákali do něho kluci a holky a vjeli poprvé do Křemže, vzadu na rezervě seděl 13-ti letý Honzík Zimmermann. Po krátké zastávce se vrátili a vzápětí přijeli Američané na pěti nákladních autech. Na faře proběhlo slavnostní uvítání s pohoštěním a hudebním vystoupením Libuše Cílkové a Ládi Havla. Tlumočil Zdeněk Mašek a Lída Čermáková. Nepřipomíná to trochu současný televizní film „Vůně vanilky“? Hned první den nás vojáci trochu povozili po křemežském okolí. Poprvé jsme ochutnali čokoládu, pomeranče a žvýkačky. Pro nás kluky nastaly zlaté časy, na vojácích, jejich vozidlech a výzbroji jsme mohli oči nechat. Toulali jsme se kolem jídelny u Soukupů, kde se pro nás vždy našlo něco dobrého. Horší bylo, když se do nádoby, v níž jsme shromažďovali „koukou“, dostalo „tý“. Snad všichni jsme sbírali „číka“, hlavně při nástupech, kdy je vojáci elegantně prsty vystřelovali mezi nás nebo v kině po zemi mezi židlemi. Pečlivě jsme oddělovali ohořelou část a ze získaného tabáku si pak moji strýcové, žijící v zóně Rudé armády, balili pravé ameriky. V pátek 11. května následovalo oficiální přivítání na zcela zaplněném náměstí před školou. Mluvil čsl. farář Novotný. Dle amerických údajů „na 3000 lidí, děvčata v národních krojích, vystrojené jako v opeře“ – podle seržanta Mc Millana v dobových novinách Grapevine. S vojáky přišlo k nám mnoho novinek – jazyk, způsob života, jídlo, hudba, sporty. Třeba swingová hudba, vojáci pořádali tancovačky ve středu a v sobotu v Sokolovně, nebo rozbalili koncert na náměstí či na hřišti u Sokolovny. Vzpomínám si i na velké sportovní hry na loukách u rybníka – běhy na vybudované škvárové dráze, skoky, střelba apod. Chuť rozdávaného kakaa a nadýchaných koblížků mám stále na jazyku. Jednou jsem se zranil na noze, odvezli mne džípem do své ordinace v domě u Mašků, ošetřili a vybavili velkým pytlem s dobrotami. Podobnou zkušenost okusili časem i moji kamarádi. Amíci byli většinou sympaťáci, zvláště ta první frontová garnitura a nás děti měli rádi. Větší náklonnost u nich vzbuzovaly pochopitelně jen dospělé slečny. Když jsme se někdy pokusili nějaký párek sledovat, voják poučený od partnerky nám říkal „iči domu spat“ V polovině listopadu armáda odjela domů do USA. Za čas je následovalo několik místních děvčat, co si pamatuji, tak slečny Čermáková, Bumbová a Krátká (z jejich dopisů rodičům jsem později dostával poštovní známky). Ještě dlouho po válce mnozí nosili americké vojenské oblečení, jedli výborné konzervy a kouřili Camelky. Pro nás děti tu po nich zůstaly bílé míče, které jsme neuměly ani neměly čím nafouknout. Byl jsem tehdy šestiletý kluk, snad jsem jen těžko chápal všechny souvislosti, ale zážitky z té doby jsou natolik silné, že si je pamatuji dodnes. Mnoha cennými podněty a vzpomínkami přispěli moji o dva roky starší kamarádi Pavel Krigar a Eduard Novák a ještě o rok starší Zdeněk Cába. Eda byl s vojáky tři dny v Norimberku a Zdeňka si chtěli vzít do USA a psali mu až do roku 1948. Vojáci u nás byli součástí 26. Infantry Divize zvané „Yankee“ jako 104. Infantry 2. Batalion. Prošli si frontou od vylodění v Normandii přes Severní Francii, údolí Rýna, Ardeny až k nám. V srpnu byli vyměněni za 94. okupační divizi."