V tachovské myslivně byl svého času hajným – více z přízně a blahovůle vrchnosti než pro svou píli a bedlivost – mladý veselý člověk. Lidé jej měli rádi. Ochotně přimhouřil oko nad nějakou tou souškou nebo polenem ze sáhu dříví, rád poseděl a pobesedoval s vesnickými sousedy. Krčmáři v celém okolí hajného znali jako dobrého hosta, který nikoho nezarmoutil, nezkazil žádnou taškařici a často sám pobavil celou hospodu. Ne vždy se to snášelo s jeho hájenskou službou. Nejednou dospával probdělou noc někde „za pařezem“ tak tvrdě, že by zloději a pytláci, kdyby to bylo možné mohli ukrást celý panský les i s tachovským kopcem.
Zvláště známá byla jeho záliba v tanci. Nevynechal jedinou tancovačku na míli od Tachova, roztáčel děvčata i vdané ženské, až jim pod vzdouvajícími se sukněmi bylo vidět lýtka a tváře jim jen hořely. Dovedl v kole dupnout tak, až o sebe s cinkotem narážely sklenice na šenktyši a baby na lavicích si z úleku odplivly. Své tanečnic rád pohostil pivem i páleným, koupil jim marcipán nebo hrst voňavých certliček. S žádnou si však nezadal, tu „pravou“ stále jen hledal.
Po jednom večerním vyražení – hajný tvrdil, že po únavné noční obchůzce revíru – se octl, aniž věděl jak, na kraji lesního palouku pod bezdězským vrchem. Bylo to v čase sv. Jana Křtitele, kdy jsou noci nejkratší, ale zato nejkrásnější, plné kouzel, a tak mu v lese bylo pěkně. Usedl pod starý strom, chvíli se díval na rej svatojánských světélek v louce, pak jej přemohla dřímota. Netrvala dlouho. Probudil jej náhlý jas a zvonivý dívčí smích. S údivem poznal, že se kolem něj za zvuku mámivé hudby točí hlouček tak krásných panen, jaké dosud neviděl ani ve snu. Pohybovaly se v divokém víření rychleji, jejich kruh se stále více svíral kolem hajného, až do tance vtáhly i jeho. Proletěly se svým zajatcem přes palouk do lesa, vlekly jej šíleným tanečním krokem mezi stromy a houštinami. Nešťastník ztratil klobouk, potrhal si kamizolu, haluze mu drásaly ruce a obličej, ale víly jej nepustily. Točily hajným tak dlouho, až dosel dech, nohy vypověděly službu, přestal vnímat a nakonec ztratil vědomí.
Když procitl – zdálo se mu, že to bylo po celé věčnosti – neoslňovala jej již žádná zář, bylo obyčejné denní světlo. Neslyšel kouzelnou hudbu, ale jen důvěrně známé zvuky probouzející se vesnice. Ze dvorů a chalup se ozývaly lidské hlasy, nedaleko hrkotala kola vozů. Místo panen na lesním palouku se mu přímo u hlavy kolébalo a popásalo hejno hus. Protřel si oči a poznal, že leží na nosálovské návsi. I když nevěděl, jak se mohl dostat z bezdězského kopce až do Nosálova, myslil, že co zažil, bylo jen živým snem. Když však marně hledal klobouk, pohlédl na rozdrásané ruce a nasahal škrábance na tváři, poznal opak. Ale to už se k němu sbíhali lidé a chtě nechtě musil vyprávět. Jedni, těch bylo méně, mu uvěřili. Jiné nepřesvědčil ani ztracený klobouk a zkrvavený obličej, naznačovali posunky za zády smutného hrdiny, že včera notně přebral nebo mu náhle přeskočilo.
Hajný sám o pravdivosti svého podivuhodného zážitku nepochyboval. Tanec se mu navždy zprotivil a z obavy, aby jej lesní panny znovu nepopadly, se raději konečně oženil.
Zpracováno dle „Pověsti z Podbezdězí, Zdeněk Hoffmann“