Horní Blatná patřila k nejvýznamnějším cínovým ložiskům v Čechách. První zmínky o rýžování cínovce se datují od 14. století. Cínovec (kasiterit) se těžil i na písčitě zvětralých výchozech cínovcových žil. Kromě cínu se dobývalo i stříbro a železo. Rozkvět cínového revíru trval až do konce 16. století. Těžké rány zasadila dolování třicetiletá válka v letech 1618–1648, exodus luteránských horníků do Saska, morové epidemie i opakující se hladomory. V 17. století byla v revíru v provozu jen rýžoviště. Hlavním dolem na Blatenském vrchu byl Wolfgang, kde se dobývala ruda už v roce 1532. Na jeho místě jsou dnes tzv. Vlčí a Ledové jámy, které vznikly kombinací povrchového a hlubinného dobývání greisenových žil Wolfgang a Jiří. Důl Wolfgang podsedla a odvodnila dědičná štola Vavřinec, která byla ražena od roku 1749 jako obecní.
V druhé polovině 17. a počátkem 18. století byla snaha obnovit a rozšířit rýžovací a důlní práce na cínových ložiskách. Roku 1660 bylo v revíru Horní Blatné v provozu 11 dolů s 31 horníky a 11 rýžovišť s 50 dělníky. Od dvacátých let 18. století intenzita důlních prací vzrůstala a počet dolů se zvýšil na 72 podniků s pěti rýžovišti. Nejrozsáhlejšími doly byly Vavřinec (Lorenz) a především Konrád na Blatenském vrchu, hloubený od roku 1719 do hloubky 100 m, v němž pracovalo 125 horníků. Průměrná roční produkce dolu činila v polovině 18. století 10-15 tun cínu. Od r. 1656 do roku 1661, tj. za 6 let, se vyrobilo sice jen asi 687 centů cínu (ročně tedy cca 6,4 tuny), avšak o století později, v letech 1746 až 1755, tj. za deset let, 7 096 centů (ročně tedy cca 40 tun). Za celou tu dobu, od r. 1656 do r. 1755, tj. za 100 let, se získalo asi 18 400 centů cínu (ročně tedy v průměru asi 10,3 tuny).
Rubalo se ručně, špičákem, želízkem a mlátkem, používalo se žárové práce, ale také se užíval střelný prach. Vodu k vodním kolům úpraven a hutí, zčásti i pro rýžoviště, sem přiváděl 20 km dlouhý Blatenský příkop až od Božího Daru. Na dolech Konrád a Vavřinec pracovaly poměrně složité vodotěžné stroje, vedle nich i jednoduché a málo výkonné vodotěžné stroje
Kasiterit - Cínovec
Cín byl jednou z hlavních komodit evropského dálkového obchodu, neboť v celé Evropě byl dostupný pouze anglický Cornwall a česko-německé Krušnohoří bylo ve 12.-16. století významným zdrojem tohoto kovu. Rozvíjející se řemeslná výroba oceňovala zejména jeho snadnou tavitelnost, stříbřitou barvu a odolnost vůči povětrnostním vlivům. Cín se používal ke zhotovování cínového stolního náčiní s rytým či reliéfním dekorem, které se v 16. století stalo evropským módním hitem. Sloužil i pro pocínování železných plechů, uplatnil se při odlévání liter pro knihtisk, při výrobě fólií ke zhotovování zrcadel, při glazurování varného nádobí a emailování kovových výrobků různého druhu, slitina cínu s mědí, bronz, sloužila k výrobě zvonů a kanónů.
Cínová ruda - Kasiterit byl těžen u Horní Blatné z rozsypů a greisenových cínowolframových ložisek již od 15. století. Vedle hlubinné těžby se také rýžoval z rozsypů a potočních usazenin ve všech místních potocích, zvláště v Blatenském, Kozím nebo Podleském potoce a v údolí Černé. Cín je geneticky vázán na skupinu tzv. krušnohorských granitů. K jeho koncentraci docházelo v křemenných žílách a v greisenu, který je hojný v hornoblatenském granitovém tělese. V žilných pásmech Dolů Wolfgang a Vavřinec se kasiterit dobýval až do hloubky
20–85 m. Místy jsou zachovány staré povrchové dobývky a propadliny šachet. Pozoruhodné jsou turisticky atraktivní Vlčí jámy, které tvoří až 120 m dlouhý a 10–14 m široký pás v terénu výrazných stop po povrchovém i hlubinném dolování v greisenizovaném granitu.
V 18. století se pracovalo na dole Vavřinec, který těžil „žílu“ Wolfgang dobývanou až do hloubky 85 m. K severovýchodu (směrem ke druhé žíle Jiří) se mocnost žíly zvětšovala z 0,6 m až na 3m a také kovnatost byla vyšší než průměrná.
Dědičná štola VAVŘINEC
dědičná štola Vavřinec byla součástí stejnojmenného obecního dolu Vavřinec. Ražba štoly byla zahájena v roce 1749 s cílem podsednout a tak odvodnit všechny tehdejší dobývky dolů Wolfgang a Vavřinec na Blatenském vrchu. Štola byla ražena od jejího ústí severozápadním směrem po žíle Mayer a směřovala pod dobývky dolů Wolfgang a Vavřinec (cca 70m pod současným dnem Vlčích jam). Odvodnění dolů na Blatenském vrchu tak umožnilo další těžbu rudních žil. Podle dochovaných pramenů dosahovala délka štoly Vavřinec 1600m a byla osazena velkým vodotěžným strojem, který byl poháněn vodou z nedalekého Blatenského kanálu. Žíla Mayer, podél které byla štola ražena, dosahovala mocnosti 30-45cm – zrudněna byla velmi nepravidelně a vytěžená ruda nebyla příliš kvalitní. Význam štoly byl však zejména vodotěžný .
V dole Vavřinec, pod který patřila i stejně zvaná Štola, bylo těženo celkem 14 rudných žil a z vytěžené rudy vyrobeno 226 tun cínu, ze kterého profitovala zejména obec Horní Blatná.
Počátek úpadku dolování na dole Vavřinec se projevil v roce 1811 a vyvrcholil v roce 1817. Následné pozdější práce měly spíše charakter průzkumných prací, které byly ale v roce 1837 ukončeny.
V roce 1818 důl Vavřinec přebírá stát a těžba v malém objemu pokračuje až do roku 1837. Štola Vavřinec je do tohoto roku přístupná a plní odvodňovací funkci pro hlavní části dolu na Blatenském vrchu.
Ve válečných letech 1938-1945 byla štola i důl Vavřinec uzavřeny.
V roce 1959 existuje zmínka o projektu státního podniku Geologického průzkumu Praha znovu štolu Vavřinec otevřít – projekt však nebyl realizován.
V roce 2015 parta nadšenců ve spolupráci s městem Horní Blatná „obnovuje ústí štoly“ Vavřinec v místech vývěru podzemní vody ze štoly jako první zastávku naučné stezky Hornoblatenského cínového revíru (samotný vstup do štoly je stále zasypán a leží pravděpodobně dále a hlouběji).