Stříbrný poklad v Jordánu
Ještě v devatenáctém století se nacházelo v Labi i v tehdy ještě neupravené mokřině „Na Přelově“, jakož i v potoce Jordánu množství různých chutných ryb a raků. Kdo dal Jordánu jméno, to nám dnes už nikdo neřekne. Bude zřejmě ale hodně staré, je to přece jméno biblické řeky.
Od pradávna si Jordán hloubí mělké údolíčko od mlýna Skořípky nedaleko Neznášova, kol Prašivky a Chloumku až po černožický rybník, aby pak po jeho naplnění běžel loukou k Holohlavům a dál ke Smiřicím.
Od pradávna k jeho největším obdivovatelům patřili v každé době kluci. Kolikrát jen se vraceli domů zmáchaní, zablácení od hlavy až k patě, ale šťastní. Kolikrát jen tichounce seděli na jeho březích a dychtivě sledovali báječné rytířské souboje jakoby neohrabaných raků říčních.
Ano, i těm se Jordán líbil. Dával jim totiž nejen křišťálově čistou vodu, ale i klidná proteplená zákoutí pro líhnutí a svlékání krunýře. Rakům přišlo vhod i písčité, místy kamenité dno a hlavně se jim líbily nádherně křivolaké břehy s bohatými porosty a nesčetnými kořennými skrýšemi. Tady se dokázali – podobni pradávným obludám – klidnými, pomalými pohyby celý den potulovat po dně při hledání potravy, malých žabek, drobných rybek, ale i kořínků a výhonků rostlin. Není divu, že i Jordán měl někde daleko ve své minulosti ukrytu pověst o pokladu.
Až takřka do výstavby železniční tratě se v místech, kudy dnes kolem Holohlav vede její násep a kde Jordán opouští černožický rybník, nacházela rozlehlá bažantnice bohatá zvěří.
A právě zde, v bažantnici, měl prý kdysi v dobách těsně po bělohorské tragédii zakopat hrnec s poctivými stříbrňáky tajný holohlavský evangelík. A to den před svým odchodem do exilu. Zakopal ho prý nehluboko mezi kořeny mohutného dubu na břehu Jordánu. Jako mnoho jemu podobných věřil, že se z nedobrovolného vyhnanství brzy vrátí.
Nevrátil se nikdy.
Více než dvě staletí se obyvatelé Holohlav dohadovali, zda tahle skazka má pravdivé jádro či ne. Kde byl ale za tu dobu konec bažantnici i obrovitému dubu? A tak se pomalu zapomínalo.
Pak ale ve čtyřicátých letech devatenáctého století vyoral čeledín na Andrejskově poli pod jejich stodolou hromadu zlatých mincí. Poctivě je odevzdal hospodáři a odměnou od něho prý obdržel starší obnošený kabát. A tahle příhoda opět oživila mezi lidmi starý vypravování. Ale jen vypravování. Jinak se nedělo nic.
Jednoho krásného dubnového dne někdy počátkem sedmdesátých let devatenáctého století se holohlavští kluci bavili – jako ostatně každého jara – chytáním ryb a raků. Chytali je v Jordánu v místech, kde potok opouští rybník a plyne do míst zvaných „Na Sádkách“. Rozdělili se do skupinek a rukama počali opatrně prohmatávat břehy. Halasu a legrácek u toho užili dost a dost.
Nejčilejší byli – nejenom dnes – bratři Béďa a Eda Bartoškovi, synové tehdejšího nájemce holohlavského hostince. Na vybírání raků byli i dnes nejšikovnější. Ze všech kluků jich měli nejvíce.
Jak tak šátrali v břehu, hlasitě zajásali, neboť nahmátli pojednou řádně velkého klepetáče. Vzápětí však zmlkli. Spíše oněměli.
Hned po vytaženém rakovi se totiž tichounce počaly z otvoru v břehu snášet na písčité, sluncem prozářené dno drobné, větší i menší kotoučky. Některé tmavé, jiné stříbřitě světlé. A stále jich přibývalo. Bratři chvíli jakoby nevěřili svým očím. Strnuli bez hnutí. To aby nezkalili vodu.
Vzpamatovali se však takřka okamžitě. A rychle počali cpát stříbrňáky do kapes kalhot a kabátů. Pracovali rychle a tiše. Jen aby nevzbudili pozornost ostatních. Jenže právě ticho je prozradilo.
Ostatním bylo nápadné, cože bratři tak najednou zmlkli. Co to tam jen mohou mít za zvláštnost? Jenže přišli již, jak se říká s křížkem po funuse. Největší díl stříbrného pokladu z Jordánu si odnesli domů Béďa a Eda. Na ostatní zbyla jen a jen paběrka.
Víme, že poklad se dá zužitkovat různě. Můžete ho projíst či propít, prohýřit na zábavách nebo ho zašít do polštáře.
Můžete ho ale i patřičně pěstovat, aby vám rostl.
A právě tenhle poslední způsob si vybrali Eda a Béďa Bartoškovi. Možná by bez tohoto stříbrného nálezu nikdy nevznikl před první světovou válkou tolik oblíbený klempířský závod Bartoškových ve Smiřicích.