VELKÁ VOLAVKA
Přírodní památka Velká Volavka byla zřízena okresním úřadem Most v roce 2000 na výměře 0,6 ha k ochraně význačného stanoviště halofytní květeny. Nadmořská výška se pohybuje mezi 262 – 278 m.
Geologické a půdní poměry
Geologické podloží chráněného území tvoří slínovce svrchní křídy při úpatí neovulkanického kopce. Tyto horniny poskytují málo propustné těžké půdy, které jsou na území přírodní památky místy ovlivněny podzemní vodou a převládajícím výparným režimem v letním období (důsledkem výrazně teplého a suchého podnebí v oblasti). Tato kombinace specifického hydrického režimu a minerálního podloží se zvýšeným obsahem rozptýlené sulfidické síry způsobuje zasolení svrchních půdních horizontů, kde dochází hlavně v letním období k významnému zvyšování koncentrace rozpustných solí s převahou síranu hořečnatého (epsomitu).
Slaniska a zasolené (subhalofilní) louky se v Čechách vždy vyskytovaly především na křídových sedimentech v teplé oblasti srážkového stínu Krušných hor (výhradně na Chomutovsku, Žatecku, Mostecku, Slánsku a Libochovické tabuli), kde byly poměrně hojně rozšířeny ještě v 19. století. V průběhu 19. a 20. století padly vesměs za oběť přeměně na ornou půdu nebo těžbě nerostných surovin. V současné době se jedná o jedny z nejvzácnějších biotopů hostících zcela specifickou vegetaci s řadou vzácných a ustupujících druhů rostlin a bezobratlých živočichů. Jsou pro ně charakteristické rovněž vzácné a mizející typy půd. Přírodní památka Velká Volavka představuje poslední reprezentativní fragment slaniska na Mostecku – v oblasti, pro niž byl ještě počátkem 20. století výskyt těchto biotopů charakteristický.
Květena a přírodní památky
Přírodní památka Velká Volavka představuje útočiště jednoho z posledních reprezentativních zbytku slanomilné vegetace v severozápadních Čechách. Zasolené půdy jsou stanovištěm, na němž většina běžných druhů nemůže dlouhodobě přežívat a umožňují proto existenci zvláštních společenstev slanomilných rostlin (halofytů), které by v normální vegetaci rychle podlehly konkurenci (halofyty fakultativní), anebo vyšší obsah solí přímo vyžadují k normálnímu vývoji (halofyty obligátní). Lokalita na březích malého rybníčku na úpatí Velké Volavky (Volevčického vrchu) byla známa významnému českému botanikovi prof. Karlu Dominovi již v roce 1904.
Mezi obligátní halofyty zde patří především kriticky ohrožený jitrocel přímořský (Plantago maritima), jehož výskyt je v současné době posledním na Mostecku a jedním z mála v Čechách. Ten je doprovázen řadou dalších slanomilných druhů, například zeměžlučí spanilou (Centaurium pulchellum), komonicí zubatou (Melilotus dentatus), ostřicí žitnou (Carex secalina), kamyšníkem polním (Bolboschoenus koshewnikowii), bahničkou jednoplevou (Eleocharis uniglumis), skřípincem dvoublizným (Schoenoplectus tabernaemontani), sítinou Gerardovou (Juncus guardii), zblochancem oddáleným (Puccinellia distans), ledencem přímořským (Tetragonolobus maritimus) nebo štírovníkem tenkolistým (Lotus tenis).
Samotný vrch Velká Volavka hostí na svých úbočích (již za hranicí chráněného území) bohatou stepní vegetaci s větším počtem chráněných druhů rostlin.
(Krajský úřad Ústeckého kraje, 2006)