Lehké opevnění vzor 37 (dobově lehké opevnění nového typu, lidově řopík) je železobetonová pevnůstka lehkého opevnění budovaného v rámci výstavby československého opevnění.
Lidové označení „řopík“ vzniklo již v druhé polovině třicátých let podle zkratky ŘOP (Ředitelství opevňovacích prací). ŘOP výstavbu řídilo a zadávalo externím stavebním firmám.
Tento typ A-140 postavený 16.9.1938 byl určen pro boční palby dvou kulometů ve střílnách, krytých z pohledu nepřítele charakteristickými uchy. "Uši" měly za úkol znemožnit nepřátelskému vojákovi vyhnout se při přilnutí ke stěně vstupu do palebného vějíře střílny. Osádku mělo tvořit 7 mužů. Jedná se o nejrozšířenější typ lehkého objektu vzor 37 a o základní prvek obranné linie lehkého opevnění. Bylo budováno šest modifikací, lišících se úhlem rozevření os střílen (číslo za pomlčkou vždy udává úhel os střílen ve stupních).
Ve třicátých letech 20. století se na základě změněné politické situace v sousedním Německu tehdejší československá vláda rozhodovala o způsobu případné obrany republiky. V rámci velké modernizace armády bylo přistoupeno i k budování stálého pohraničního opevnění. Objekty o síle posádky v počtu jednotek mužů byly organizačně zahrnuty do tzv. lehkého opevnění. Zpočátku bylo budováno lehké opevnění vzor 36, jehož výstavba byla posléze zastavena a nahrazena dokonalejším lehkým opevněním vzor 37. Zemská vojenská velitelství, která řídila výstavbu objektů vzor 36, nahradil v případě objektů vzor 37 nově ustanovený orgán ŘOP.
Československé předválečné opevnění bylo budováno především u německých, polských, maďarských a posléze i rakouských hranic. Zde buď doplňovalo těžké opevnění nebo bylo stavěno samostatně. Postupně byly budovány i vnitrozemské obranné linie, umožňující v případě nutnosti zpomalení a ztížení postupu nepřátelských sil v případě plánovaného ústupu armády na Slovensko. Mezi ně patří již z velké části dokončená obranná postavení nazývaná liběchovská příčka, pražská a vltavská čára. Plánované byly další dvě ústupové linie, a to přibližně na česko-moravském a moravsko-slovenském pomezí.
Během dvou let výstavby se podařilo dokončit téměř deset tisíc pevnůstek.
Po Mnichovské dohodě v září 1938 větší část vybudovaného opevnění zůstala na území odstoupených Sudet. Zde se většina z nich dochovala. Většina objektů opevnění ve vnitrozemí byla krátce po vzniku Protektorátu na příkaz německé okupační správy zničena, aby neposloužila případnému odboji. Do dnešní doby se dochovalo několik tisíc pevnůstek rozesetých po zalesněných svazích pohraničních hor, ale i na rovinách jižní Moravy i Čech.
(zdroj: Wikipedia)