Úvodem
Tématem této kešky je připomenutí motocyklového okruhu přes dva mosty v Podolsku a Temešváru. Tento bizardní okruh ve tvaru osmičky, rarita mezi našimi a možná i světovými okruhy, využíval starý i nový most mezi obcemi Temešvár a Podolsko a dočkal se celkem tří ročníků.
Mosty v Podolsku
Podolsko bylo odedávna významným místem neboť tudy vedla důležitá obchodní cesta spojující Písek a Tábor. Místo všeobecně povědomé již od 15. století. Stávalo zde 18 stavení, mlýn, nad ním plavecká hospoda U Charyparů a přívoz. Když byla k Podolsku dobudována císařská silnice, přívoz spojující oba břehy se tak stal dopravě nedostačující a musel být nahrazen mostem.
Plavecká hospoda U Charyparů
Zemský správce arcivévoda Štěpán se českobudějovickým průmyslníkem Lannou dohodli se na stavbě mostu. Vojtěch Lanna měl nejenom peníze, které na stavbu mostu scházeli, ale měl hlavně se stavbou mostů zkušenosti, neboť již v roce 1832 postavil podobný most v Praze u Národního divadla. V květnu 1847 byl položen základní kámen a již v září 1848 byl most dokončen.
Empirový řetězový most v Podolsku byl ve své době jediným mostem přes Vltavu od Týna nad Vltavou po Prahu. V době svého vzniku budil veliký obdiv. Mostovka ze silných dubových fošen byla 87 metrů dlouhá a přes 6 metrů široká.
Přes osmdesát let most vyhovoval, dokud nezačaly silnice namísto koňských povozů brázdit těžké automobily. Pak už se stal řetězový most se svou nosností 3 tun zastaralým. Malá nosnost a užitečná šířka, absence chodníků pro pěší a přilehlý silniční úsek s nesčetnými nebezpečnými zatáčkami tvořil nepříjemnou dopravní překážku. Nevyhovující parametry stávajícího mostu daly již v roce 1923 podnět k vypracování návrhů na přestavbu mostu nebo stavbu mostu nového.
Od roku 1935 se stavba „velkého“ Podolského mostu připravovat a v roce 1943 byl most otevřen. Pro svou vznosnost a lehkost byl přezdívaný "Brána do nebe" patřil svým 150 metrů dlouhým hlavním obloukem ve své době k největším v Evropě. V roce 1938 získal projekt na stavbu mostu zlatou medaili v Paříži kde byl nazván Le beau pont de l´Europe (Krásný most Evropy) a další ocenění dostal v roce 1939 na výstavě v Lutychu.
Tvar hlavního oblouku je parabolický. Šířka parabolické klenby ve vrcholu je 7,5 metru,
v patkách 9,5 metru, vzepětí klenby je 41,8 metru. Mostovka probíhá ve výšce 58 metrů nade dnem Orlické přehrady. Pilíře mostu jsou duté.
Po roce 1948 dostal most jméno po našem "prvním dělnickém presidentovi", byl to tedy most Klementa Gotwalda.
Čtvrt století stály mosty vedle sebe. Po velkém pulsovala doprava, starý „řetězák“ používali už jen místní.
Když se v roce 1954 začala budovat Orlická přehrada, došlo při plánování i na Lannův most. Vzhledem k tomu, že se jednalo o poslední dochovaný empírový most u nás a o národní kulturní památku, bylo bezpodmínečně nutné most od Vltavy přestěhovat, aby neskončil na dně přehrady. Protože nebylo rozhodnuto, na jaké místo most přesunout byl začátkem roku 1960 rozebrán, pečlivě zdokumentován a uložen na bezpečném místě nad vznikající přehradu.
Rozložený most 10 let ležel nad Orlickou přehradou, než se rozhodlo o místě, na kterém bude most znovu postaven. Z třinácti navržených míst bylo vybráno místo u řeky Lužnice pod obcí Stádlec. V roce 1970 se začalo s převozem částí mostu na nové místo u Lužnice a v červenci roku 1971 byla stavba zahájena. V květnu 1975 byl Stádlecký dříve Podolský most slavnostně otevřen veřejnosti.
Obec Temešvár je poprvé zmiňován v roce 1737. Obec bývala uváděna pod jménem Nová Ves. Název Temešvár získala podle města Temešvár v Rumunsku, kde rakouská vojska porazila tureckou armádu (1716). Obec získala na významu po výstavbě nového mostu přes Vltavu, protože od té doby tudy vede silnice 1. třídy spojující Písek a Tábor.
Mostům v Podolsku je věnována keška GC13R4G.
Motocyklový okruh přes dva mosty
V roce 1950 se na okruhu u obcí Temešvár a Podolsko, nedaleko Písku konal poprvé motocyklový závod s příznačným názvem "Přes dva mosty". V tomto roce počasí okruhu nepřálo – pršelo.
V roce 1951 panovalo naopak nesnesitelné horko.
V roce 1952 byl závod krajskými orgány z Českých Budějovic opuštěn a okruh osiřel.
V roce 1953 by uspořádán poslední, vzpomínkový závod.
Sedmikilometrová trať ve tvaru osmičky totiž ve svém středu překonávala řeku Vltavu po starém a novém mostě, které od sebe tehdy dělilo na výšku téměř 75 metrů.
Po starém mostě, který byl jen pár metrů nad hladinou řeky, se jelo po příčných dřevěných trámech, oproti tomu na novém mostě po 6,5 metrů široké silnici ve výšce 80 metrů nad řekou - na plný plyn. Přičteme-li k tomu zatáčkovitý úsek silnice po startu, plný betonových patníků, stromů a telegrafních sloupů - jednalo se o závod pro opravdové dobrodruhy.
Start byl na staré státní silnici a závodníci vyjížděli ve směru na Tábor. Po startovní rovince následoval velmi členitý sestup s řadou zatáček ke starému mostu.
Odehrála se tu řada těžkých pádů, nikdo ale nepřišel o život. Přejezd přes řetězový most, jehož povrch tvořily příčné dubové trámce, byl provázen ohlušujícím rachotem, ve kterém zanikal i řev tehdejších netlumených závodních motorů. Na mostě bylo zakázáno předjíždění.
Výstup obcí Podolsko k novému mostu byl sice obtížný, ale o dost kratší než sestup a také zatáček tu nebylo tolik.
Dobový program uvádí výškový rozdíl 108 metrů a 10 ostrých zatáček.
Depo bývalo na louce vlevo vedle startu. Velkým problémem bylo nedostatečné zázemí závodů. Údržba 7000 metrů dlouhého okruhu byla nad síly místních aktivistů a samotné zajištění závodu kladlo na pořadatelskou službu obrovské nároky. V podstatě vše se muselo přivézt a po závodě zase odvézt.
Tento jedinečný okruh je důkazem toho, že když se sešla parta pro věc nadšených lidí, daly se závody v poválečných letech uspořádat opravdu všude.
Historii tohoto okruhu ukončilo napuštění přehradní nádrže Orlík. Řetězový most se ocitl pod vodou, byl rozebrán a posléze přemístěn.