Putování za kasejovickým zlatem 13
V listopadu 2013 byla otevřena naučná stezka "Putování za kasejovickým zlatem".Pokud se rozhodnete vydat po této naučné stezce, nahlédnete do počátků lokální dráhy, navštívíte místní koloniál a c.k. poštu, dozvíte se, jaké předpisy platily v lázních V Boučku, budete svědkem života i zániku místní židovské komunity… Trasa je dlouhá zhruba 6 km a provede vás městečkem od stanice železniční dráhy až k dnes již zaniklému dolu sv. Jakub. Celý projekt zrealizovalo Město Kasejovice za finanční podpory Plzeňského kraje.
Tato cache vás přivede na zastavení č. 13.
Zastavení č. 13 AKÁT
Rodové a druhové jméno: trnovník akát (Robinia pseudoacacia)
Stáří: asi 260 let
Výška: 10,5 m (podle měření roku 2000)
Obvod kmene: 389 cm
Průměr koruny: cca 15 m
Chráněn od roku 1976
Kaplička Panny Marie schoulená pod korunou kasejovického akátu byla postavena roku 1856 poblíž místa, kde jsou prý pohřbeni francouzští vojáci zemřelí při tažení zdejším krajem v letech 1741–1742.
Opodál při levé straně silnice stojí kříž označující místo, dříve zvané „V Hlinovnách“, kam byli v době moru pochováváni kasejovičtí zemřelí, když již nepostačoval hřbitov kolem kostela. Epidemie, o které je řeč, postihla městečko v roce 1680. V období od 17. května do 3. prosince toho roku zemřelo v Kasejovicích 278 osob. V některých případech to byly celé rodiny; z celkového počtu asi osmdesáti domů jich zůstalo po morové ráně jednadvacet prázdných. Dnes se místu, kde býval morový hřbitov, říká „U Nových hrobů“.
V 18. století vznikla u „Nových hrobů“ cihelna, kterou vlastnil první známý kasejovický cihlář Jakub Provazník. Podle dochovaných pramenů ji na sklonku 18. století již provozoval Matěj Štěpánek z Hliněného Újezda u Horažďovic, zakladatel významného rodu kasejovických cihlářů. Jeho potomci pokračovali ve výrobě cihel dalších sto let. Poslední majitel Josef Štěpánek padl v první světové válce, což znamenalo konec cihelny.
V Kasejovicích v první polovině 20. století fungovaly ještě další dvě cihelny - strojní kruhová - Jana Kratochvíla (o níž je blíže pojednáno na zastavení č. 9 této naučné stezky) a městská ruční cihelna v lese Berandubu cca 2 km západně od města. Ta byla otevřena asi roku 1910 a s krátkou pauzou ji měl v pronájmu od roku 1924 další z rodu Štěpánků Karel. Pálily se zde nejen cihly, dodávané kupříkladu na stavbu měšťanské školy v Kasejovicích v letech 1929–1930 a jinak žádané zejména na stavbu komínů, ale i tašky, dlaždice, prejzy a žlaby pro dobytek.
Jak se vlastně cihly tenkrát vyráběly?
„Nejprve bylo potřeba nakopat zem a prolévat jí vodou (tzv. nechat nakvasit), druhý den jí opakovaně prohrnout kraclí a prohodit lopatou. Poté z hlíny vybrat kamínky a ušlapat nohama. Následně se hlína namačkávala do dřevěných forem a drátkem se odřízl přebytek. Z formy se cihly vyklopily na prkno, na ně se položilo další dřevěné prkno a pak se takto fixované odnášely a stavěly na police posypané pískem. Cihly dlouho vysychaly a teprve potom byly vypáleny. Před samotným pálením bylo ještě zapotřebí vyplnit mezery mezi cihlami rozdrcenou uhelnou drtí. Pec tři dny hořela a týden stydla. Na jedno vypálení se spálil jeden vagon černého uhlí. Zprvu se pálilo v peci naráz 70 000 cihel, později byla zmenšena na polovinu a pálilo se jich pouze 35 000. Takto vyrobili v městské cihelně denně jeden tisíc cihel.“
Provoz cihelny v Berandubu, jejíž nevýhodou byla oproti té Kratochvílově obtížná dopravní dostupnost, byl ukončen po druhé světové válce.
Teď něco k cache samotné-protože už existuje cache věnovaná kasejovickému akátu,umístili jsme naši dále směrem na „Nové hroby“. Samostatně by bylo zbytečné vytvářet novou cahce, ale pro úplnost celé série to už snad cenu má.