Hřbitov Entů

Elfské příběhy vyprávějí, že v době, kdy královna nebes Varda rozjasnila hvězdy a procitli elfové, ve velkých hvozdech Ardy procitli také enti. Vyšli z myšlenek Yavanny, královny země, a byli jejími Pastýři stromů. Skutečně byli pastýři i strážci, protože roznítil-li se jejich hněv, byl strašný; dokázali holýma rukama drtit kámen i ocel. Byli právem obáváni, byli však také mírní a moudří. Milovali stromy a všechny olvar a střežili je před zlem.

V době svého procitnutí enti neuměli mluvit, avšak elfové je tomu umění naučili a oni si je velmi zamilovali. S potěšením se učili mnoha jazykům, i krátkým švitořivým řečem lidí. Nejvíce milovali jazyk, který vynalezli sami a jejž nikdy nezvládl nikdo jiný než enti. Valil se hluboce a zvučně z jejich úst jako pomalé hřímání nebo věčné dunění vln o zapomenuté břehy. V pomalém plynutí entího času formulovali své myšlenky v neuspěchaném rozjímání a tvarovali je v řeč stejně nerušenou a valící se jako střídání ročních dob.

Přestože enti občas konali velké shromáždění nazývaná entí srazy, většinou byli samotáři a žili daleko od sebe v osamělých entích domech ve velikých hvozdech. Často to byly horské jeskyně hojně zásobené pramenitou vodou a obklopené krásnými stromy. Zde jedli, ne hutnou stravu, ale čirou tekutinu uchovávanou ve velkých kamenných džbánech. Byly to entí lektvary a tato kouzelná kapalina žhnula zlatým a zeleným světlem. V entích domech také odpočívali a často se osvěžovali stáním pod křišťálově chladným vodopádem čeřícím se do noci.

Tak vedli enti svůj moudrý, téměř nesmrtelný život a mnohá plemena Země okolo nich vzkvétala a hynula, aniž znepokojila jejich velikost. Jenom když přišli skřeti s ocelovými zbraněmi, enti se rozlítili. Ani trpaslíky nemilovali, protože nosili sekyry a káceli stromy. Říká se, že v Prvním slunečním věku byli trpasličí bojovníci z Nogrodu, kteří vyplenili elfskou pevnost Menegroth, pochytáni a zahubeni enty.

Za hvězdných věků byli enti mužského i ženského rodu, avšak za slunečních věků si entky zamilovaly otevřenou krajinu, kde mohly pečovat o menší olvar - ovocné stromy, keře, květiny, trávy a obilí, kdežto enti milovali stromy z lesů. Tak se stalo, že entky odešli do širých Hnědých zemí, kde je lidské plemeno ctilo a učilo se od nich pečovat o ovoce a úrodu země.

Avšak před skonáním Druhého slunečního věku byly zahrady entek zničeny a se zahradami odešly i entky. O jejich osudu nevypráví žádný příběh. Snad odešly na jih nebo na východ, ale ať už kamkoli, enti z lesů to nevěděli a dlouhá léta je hledali.

Ačkoli tedy enti neumírali po způsobu lidí, stářím, přece jen jich ubývalo. Nikdy nebyli početní a někteří byli zabiti ocelí nebo ohněm, přesto jsou na světě místa, kde končili svoji dlouhou pouť.

Kde se však nachází místo jejich posledního odpočinku? Kde končila jejich životní pouť? Jedno takové místo jsem pravděpodobně našel a rád se s Vámi o něj podělím......

DŮLEŽITÉ!!!!!

K odlovení keše použijte nafukovcí člun nebo jiné podobné plavidlo jen tak je možné keš odlovit, nalézá se cca 1,5m nad vodou. Doporučuji též jít na to minimálně ve dvou, budete to mít o dost jednodušší.

HODNĚ ŠTĚSTÍ!