Vesnice Maxov je poměrně mladá: pod jménem Maxberg ji v roce 1665 založil Wolf Maxmilián Lammingen svobodný pán z Albenreuthu. V Česku je znám jako Lomikar, pán, kterého pozval chodský sedlák Jan Sladký Kozina pod svou šibenicí na Boží soud do roka a do dne. Dříve toto příhraniční území náleželo pod správu farnosti Loučim, od roku 1650 přešly zdejší osady pod farnost ve Všerubech.
V Maxově byla nejdříve jen kaple sv. Jana Nepomuckého, které byla udělena mešní licenci a mohly se v ní konat mše svaté. Nejbližším kostelem byl kostelík sv. Jana Křtitele, který stával východně od Maxova, v místech dnešní samoty Kosteliště (Johanneskirchl). Tento kostelík byl oblíbeným poutním cílem a byl u něj také hřbitov pro okolní osady. Jako důsledek nařízení císaře Josefa II. k farní regulaci ze dne 21. října 1785 bylo schváleno zřízení lokálie v Maxově, tj. duchovní správy s vlastním knězem mimo sídlo farnosti.
Tato určitá emancipace Maxova se projevila i zřízením vlastního hřbitova jižně od vsi o dva roky později, v roce 1787. Sloužil postupně i pro osady Spálenec (Prennet), Kosteliště (Johanneskirchl), Filipovu Horu (Philipsberg), Slatiny (Draxlmoos), Mlýneček (Stallung), Pelechy (Pelechen), Šnory (Kohlstätten) a Malý Myslív (Klein-Schneiderdorf). Maxov dále rostl, významným okamžikem jistě bylo nahrazení staré kaple dnešním kostelem sv. Jana Křtitele, který byl postaven v roce 1822 nákladem hraběte Filipa Františka Stadiona. Od roku 1857 se Maxov stává samostatnou farností. Ještě za první republiky nešlo o žádnou vísku o pár chalupách, bylo zde přes 50 domů, ve kterých žilo téměř 500 obyvatel německé národnosti.
Smutné osudy smutného místa
Hřbitov na mírném svahu staletí sloužil obyvatelům v okolí jako místo posledního odpočinku. Ale po skončení druhé světové války byli němečtí občané Československa vyhnáni na základě principu kolektivní viny, čemuž se nevyhnuli ani obyvatelé Maxova. Vyhnaní potomci zesnulých rozhodně nemohli desítky let hřbitov navštěvovat, natož udržovat. Pro možnost vzpomínky si vybudovali v Eschlkamu památník maxovským farníkům. Pocity zdejších obyvatel ilustruje báseň Josefa Widtmanna (1899–1974), vyhnaného rodáka z Maxova, kterou napsal v létě 1951 na blízké hranici, za kterou byl jeho bývalý domov:
Ves na druhé straně hranic
Ta cibulová báně sedí ještě
na věži kostela v přívalech deště
a vidět je jak kdysi přes hřeben
domov, důvěrně známý obraz, spíš jen sen.
Ten mělký úval, v něm ty shluky střech,
pod leckterou z nich truhla, prach a mech,
zažloutlé glejty, švabach, zašlý selský šat
v nich leží, poklad, marno naříkat.
Na půli cesty ke vsi tichý lán
našeho hřbitova, je dávno zanedbán,
v řadě těch rovů naši drazí spí,
ti zvedli sýpky, stáje, stavení.
A humna dál, jak jsem je v dětství znal,
zarůstají teď pustě dál a dál,
rozryty traktory a opuštěny zas.
Bez ržání koní, hlasu zvonů zmlkl čas.
A přece stará báně sedí ještě
na věži kostela v přívalech deště
a tiše čeká v nouzi bez proměn,
že svitne jitro zas a po něm den...
Vysídlení původních obyvatel, těsná blízkost státní hranice, existence hraničního pásma přísně střeženého pohraničníky a lhostejnost režimu k osudu sakrálních památek vedla k naprostému zničení, devastaci či chátrání mnoha objektů. Maxov měl v tomto smyslu svým způsobem štěstí, neboť místní kostel nebyl zbourán bagry a ani rozstřílen vojáky, jen zchátral.
Hřbitov s hroby a ostatky převážně německých obyvatel nebyl udržován, i občané Československa pro návštěvu hřbitova potřebovali propustku. Hřbitov však nepotkal absurdní osud několika historických pohřebišť v pohraničí Plzeňského kraje, které byly na poslední chvíli pro jistotu přísně střeženého srovnány se zemí. Hrozilo totiž, že by se státní správa musela za jejich zbídačený stav stydět, až by je navštívili potomci odsunutých Němců. Maxovský hřbitov jen zarostl a změnil se v malý hájek smrků a bříz, s třešní či jírovcem. Samozřejmě, že všechny náhrobky nepopadaly působením přírody, i jim pomáhaly ruce hlupáků.
Svitlo jitro zas ...
Po Sametové revoluci a pádu tzv. železné opony se odsunutí Němci a jejich děti pustili do oprav. Například na kostel sv. Jana Křtitele už léta jezdí dvakrát do roka pětice starých německých důchodců, maxovských rodáků, kteří místo dovolené kostel opravují a provádějí nezbytnou údržbu. Stejně tak se pozůstalí vracejí starat o své hroby na hřbitově. V roce 2015 byl celý hřbitov pietně upraven pracovníky městyse Všeruby. Úprava spočívala ve vykácení a vystříhání náletových dřevin a keřů, uspořádání dochovaných náhrobních desek pro pohodlný přístup a vyskládání ostatních na zem.
Spolu s ústředním krucifixem, ke kterému kdysi stoupaly pozvolné kamenné schody, stále stojí více než desítka vysokých pomníků. Na některých náhrobcích se dochovaly desky s jmény pochovaných či štítky s fotografiemi, většinou poškozené – asi aby dávno mrtví nekoukali vandalům do očí. Naleznete alespoň jeden český hrob či poslední pochovanou Annu Pittnerovou, která se k věčnému spánku uložila v dubnu 1953.
Kudy ke krabičce
V nejnižším místě Maxova stačí odbočit na jih, k hraničnímu přechodu Maxov–Gaishof. Žlutá turistická značka vedoucí k zaniklým Slatinám a podél hranice ke Starému Spálenci vás přivede k pár set metrů vzdálenému hřbitovu. Cesta je sjízdná pro auto, kola i kočárky. Keš není ukryta poblíž žádného náhrobku, je mimo vlastní plochu hřbitova.
(kopie listingu)