Začátek eventu v 17:15 hodin v salónku Staré hospody.
Zájemci o prohlídku hamru sraz v 16:00 před hospodou nebo v 16:20 na místě. Zájem o prohlídku uvádějte do logů. Počet míst omezen na 30. (Vstupné na prohlídku je 60,- Kč)
V hospůdce můžete neomezeně posedět, popovídat, vyměnit CWG, popít a pojíst.
Troška teorie
Hamr v Dobřívě u Rokycan
Unikátní technickou památku, dochovaný funkční hamr, donedávna provozovaný se strojním vybavením z poloviny 19. století, můžeme navštívit v Dobřívě u Rokycan. Říká se mu také Horní, protože několik set metrů po proudu potoka Klabavy, na němž byl vystavěn, existoval ještě jeden hamr – Dolní.
Nemáme přesné zprávy, ale založen byl zřejmě již roku 1505, když trojí panství Zbiroh, Točník a Králův Dvůr (včetně obce Dobřívi) získali do zástavy od královské komory páni z Lobkowicz. Budova byla tehdy nepochybně dřevěná a hamr zpracovával produkci dýmaček, které stály vedle něho. Lobkowiczové provozovali celé panství až do roku 1593, kdy o ně přišli císařskou konfiskací, neboť se dostali do podezření z úkladů proti majestátu císaře Rudolfa II. V korespondenci císařského hejtmana na zbirožském panství, rytíře Jana Kolence z Kolné, se dozvídáme, že hamr byl vypálen švédským vojskem za vpádu generála Bannera roku 1634. Po roce 1657 byl obnoven, aby fungoval do konce 17. století jako samostatná výrobní jednotka.
Po roce 1702 byl na stejném místě zřízen nový hamr. Všechny tyto dosavadní stavby byly dřevěné. Není tedy divu, že roku 1705 (částečně) vyhořel. Je paradoxem, že většina hamrů za nekonečných válek s Pruskem a Francií trpěla nedostatkem práce, protože velká část produkce pecí se proměnila v litinovou munici a na civilní sektor svářkového železa prostě už nezbylo. Jindy zas bývaly doby, kdy kovářské železo nešlo na odbyt a zaměstnanci ho dostávali jako naturální plat místo peněz. Takový hamr živil průměrně asi stovku lidí a zpracoval ročně zhruba 100 tun železa.
Z písemných dokladů z 18. století víme, že halu hamru nechala vrchnost postupně za provozu vyzdít. Letopočet na klenáku v barokním portálu je téměř nečitelný. Udává snad rok 1774. Od té doby se vzhled stavby a koncepce rozmístění technologie víceméně nezměnily, takže to, co dnes obdivujeme je přes 200 let staré.
Horní hamr se po napoleonských válkách soustředil na výrobu tzv. cánů (cejnů), neboli polotovarů určených pro cvočkáře a hřebíkáře, kterých byly v té době v kraji Podbrdském stovky rodin. V druhé polovině 19. století se stát začal zbavovat podniků, které nedokázal v nové éře kapitalismu efektivně spravovat. Roku 1868 se všechny císařské zelezářské podniky v okolí, s nimi i dobřívský hamr, dostaly do majetku Henryho Betela Stroussberga, který měl velkolepé plány, bohužel, nerealizovatelné. Když tento „král železnic“ roku 1875 zkrachoval, upadl celý kraj na dobu pěti let do bídy a krize. Roku 1880 koupil od banky zastavené zboží Stroussbergův bývalý společník direktor Max Hopfengärtner. Dokázal vést toto železářské impérium až do konce 1. světové války.
Horní hamr vyráběl zejména zemědělské nářadí včetně pluhových radlic a za války přešel na výrobu zákopnického nářadí pro císařskou armádu. Zemědělské a stavební nářadí se zde vyrábělo i po dobu 1. republiky a za 2. světové války. Po 2. světové válce byl hamr včleněn do národního podniku Železárny Bílá Cerekev. Jako pomocný provoz fungoval do roku 1956, jako skladiště ještě do roku 1960.
Hrozila mu likvidace, ale v okolí se našlo několik nadšených a obětavých lidí, kteří ho zachránili před zbořením. Roku 1963 byl zahrnut mezi státem chráněné technické památky a od roku 1971 ho spravuje rokycanské Muzeum Dr. Bohuslava Horáka. V současné době je v něm expozice a drobný provoz, který podporuje názornost při prohlídkách.
Horní hamr dnes
Přicházíme-li alejí od hlavní silnice z Rokycan, po pravé straně mineme starou roubenou hospodu z 18. století a pamětní síň Jindřicha Mošny. Po levé straně míjíme klenutý Švédský most přes potok Klabavu. Je zdoben barokními sochami světců, jako ten Karlův v Praze. Sedlová střecha hamru utopeného pod úrovní hráze rybníka je pokrytá pravým šindelem. Barokní portálek v průčelí nás láká ke vstupu dovnitř. Výrobní hala má rozměry 32×12 m, výšku 9 m. Podél jižní stěny jsou vystavěny vantroky napájené z propusti rybníka. Pojmou úctyhodné množství, asi 90 kubických metrů vody, která se rychle řítí ke kaverně. Celou váhu nesou litinové sloupy. Pod vantroky je lednice, která má okna pro pět vodních kol, z nichž instalována pouze jsou tři. Z toho dvě kola pohánějí dvě velké „kobyly“ s bočním nadhazováním, jejichž kovací hlavy váží asi 140 kg. Pocházejí zřejmě z přelomu 19. a 20. století, kdy prošel celý hamr rekonstrukcí (1901).
Jejich konstrukce vychází ze staletími ověřeného vzoru. Od raného středověku se na ní nic nezměnilo. Každé vodní kolo má výkon asi 8 kW. Třetí zbývající kolo je určeno pro pohon podstropního transmisního rozvodu, na němž jsou připojeny měchy dmýchající do dvoukomorové výhně z počátku 20. století, brusy z poloviny 19. století, excentrické a klikové nůžky z 2. poloviny 19. století a lehký, dvouhlavý, chvostový hamr z roku 1930. Dále klasický kovářský měch, dvoučinný válcový měch, skružovací stroj na obruče, stojanové vrtačky na ruční pohon, lochovačka, vřetenový lis na formování lopat, polní výheň a velké množství běžného kovářského nářadí.
V době, kdy se expozicí Dobřívského hamru provází, je hamr v provozu. Oheň ve výhni hoří, kola se točí, kovář – průvodce ková na malém chvostovém bucharu a na kovadlině vám na památku vyková překrásný hřeb s půlkulatou hlavou, jaké se dnes vyrábějí na zakázku pro historické objekty. Nabízí se zde také menší kovářské práce, např. vykování a zakalení ostří majzlíků, oškrtů, rýčů, lopat, krumpáčů nebo radlic.