Výhled na řeku
Vydra, Křemelná a z nich vzniklá Otava se vytrvalou silou šumavských vod zařízly do Svojšské hornatiny a to velmi hluboko. Vytvořily krásná údolí. Kdyby místo dnešní silnice vedla údolím jen pěší stezka, jistě by byla trasa na břehu divoké řeky značně populární.
Hluboké údolí Otavy doprovází příkré svahy stoupající často klidně o dvě stě metrů výše. Z mnoha srázů vystupují skalky, většinou mistrně skryté pod korunami stromů. Nejvýraznější Dračí skály u Svojší, které vysoko před sebou uvidíte při cestě z Čeňkovy Pily do Rejštejna, však tvoří korunu svahu hrdě vystupující nad koruny stromů. Je z nich poměrně pěkný výhled dolů na řeku a svahy protějšího Sedelského vrchu, člověk by přesto nejraději vzal pilu a odstranil stromy zakrývající jistě monumentální výhled :-)
My vás vezmeme na skromnější vyhlídku, jejíž poloha nedává stromům bránícím výhledu téměř šanci. Na pravém břehu Otavy, jen dvě stě metrů od Paštěckého mostu, vystupuje hned od silnice ze zarostlého svahu krásná skála. Její věže jsou ozdobou lesa, který byl kdysi zván Schwarzwaldem. Široko daleko odtud je skoro veškeré podloží tvořeno starohorní pararulou přecházející v migmatit, jen tato skála je z mladší prvohorní žuly (granitu). Vyvřelá hornina datovaná v rámci prvohor do karbonu je středně zrnitá až hrubozrnná.
Z vyhlídky jistě nepřehlédnete protilehlé svahy klesající od Předních Paští, část z nich je chráněna v I. zóně. Především je vidět Otava přitékající od zákruty u Pauliny louky a tekoucí k Paštěckému mostu, prvnímu mostu přes Otavu.
Svinní ulice a plavci
Vaziště na Paulině louce
Paulina louka (německy Pauliwiese, Paulewiese, česky též Pavlova louka), jejíž dolní okraj je proti proudu vidět, leží kousek pod Čeňkovou Pilou. Její skromná historie je svázaná s voroplavbou, tj. přepravou dřeva po vodních cestách.
Ve vnitrozemí kdysi lesy téměř zmizely při získávání zemědělské půdy, jako stavební materiál a především jako palivo. Dřevo se proto stalo obtížně dostupné a také drahé. Na horách bylo dřeva spousty, ale pozemní doprava do měst nebyla ekonomická. Plavení polenového dřeva či klád po řekách bylo rozumným řešením problému.
Nejstarší známá zmínka o plavení na horní Otavě je ve smlouvě Rudolfa II. a města Kašperské Hory o prodeji části panství hradu Kašperk z roku 1584. Zajímavá situace je popsána o dvě století později: od roku 1783 mělo město Kašperské Hory střídavě s panstvím Prášily právo plavit po Otavě dřevo do blízko položených měst. Schwarzenbergové později vykoupili od města veškeré dříví na 50 let dopředu, aby mohli na řece plavit dříví ze svého prášilského panství, čímž zmíněné střídavé plavební právo zaniklo.
Ale zpět přímo k Paulině louce: podle některých zdrojů se na nesplavné řece nad Paulinou loukou plavily jen nesvázané klády. Pro vory byla Otava splavná až od Pauliny louky a proto je označovaná jako nejvýše položené vaziště vorů. Podle jiných zdrojů byla řeka splavná už od Čeňkovy Pily. Splavnost řeky byla dobrá samozřejmě pouze při jarním tání či po delších deštích, jakmile klesla hladina, plavení dříví na horním úseku ustalo.
V roce 1897 koupil části pozemků na Paulině louce Adolf Josef kníže ze Schwarzenbergu a nechal tu zřídit vaziště vorů neboli splaz. Na takové místo se přivážely klády a ty se následně vázaly houžvemi do vorů. Několik vorů se spojilo dohromady v takový "vláček", kterému se říkalo pramen. Podle něj se dříve lidem plujícím na pramenu říkalo prameňáci, termín voraři je novějšího data a sami prameňáci jej prý příliš nepoužívali. Spíše si říkali plavci. Pramen mohl být na splavnějších částech řeky i dlouhý 150 metrů. I skladatel Bedřich Smetana, jehož smrk můžete nedaleko elektrárny obdivovat, neodolal a na jeden z vorů na zdejším vazišti s velkou radostí nasedl.
Na cedulce KČT u odbočky červené ze silnice si můžete všimnout poznámky, že divoký úsek Otavy byl v dobách plavení dřeva nazýván Svinní ulice. Kdepak se na takový název přišlo? Jistě od plavců, kteří pojmenovávali různé kameny trčící z řeky, nebezpečné pro voroplavbu. Větším balvanům říkali svině nebo šimák, menší kameny označovali jako štěňata, hříbata, veverky, kvočny či kuřata. Až sami pohlédnete na kamenité koryto, jistě si sami všimnete řady kamenů, které tu a tam vyčnívají nad hladinu. Plavci se jim museli vyhnout, což nebylo s dlouhým pramenem příliš jednoduché. Na úseku Otavy do Rejštejna, ostatně na jeho část koukáte, asi pojmenování jednotlivých nebezpečných kamenů nemělo smysl, bylo jich tolik, že šlo prostě o cestu plnou sviní, prostě Svinní ulici.
Stejné "svině" číhají i na současné plavce...
V polovině 20. století plavci definitivně prohráli přepravu dřeva s železnicí i velkými přehradami. Poslední prameny pluly po Otavě v září 1960.
Kudy ke krabičce
Krabička je jen pár metrů od silnice...
Vyhlídka i keška sice leží jen pár metrů od silnice, ale bohužel o několik pater výše. Pro přístup využijte červeně značenou turistickou trasu. Dostane se na ní u rozcestníku Údolí Otavy (waypoint T1) nebo kousek (waypoint T2) od nejbližšího parkoviště (waypoint PA). Jakkoliv ústí Paštěckého mostu vypadá jako příhodné parkoviště, upozorňujeme, že dle návštěvního řádu národního parku na něm není možné parkovat.
Národní park Šumava
Keš je umístěna na území Národního parku Šumava, v části volně přístupné veřejnosti. Při svém pobytu buďte k přírodě ohleduplní: chovejte se tiše, odnášejte si své odpadky, zapomeňte na rozdělávání ohně a v lesích vynechte i kouření. Květiny, stromy a veškeré živočichy nechte růst a žít, jsou tu doma a mnoho z nich patří mezi ohrožené. S kolem jezděte jen po cyklostezkách, silnicích a trasách a stezkách vyhrazených návštěvním řádem, kdekoliv jinde sesedněte. Pohybujete-li se mimo značené či zpevněné cesty, jděte tak, aby příroda po vaší návštěvě zůstala stejná i pro další návštěvníky. Respektujte I. zóny národního parku chránící nejcennější a nejstabilnější území s přirozenými ekosystémy a vstupujte do nich jen po vyznačených cestách. Děkujeme!