Zde když pak odbočíme do leva skopce dolů, vrátíme se po okruhu zase zpátky k vlakové zastávce, odkud po většinou začíná putování k místním keším (i když je pravda že jsme po čase zjistili, že se dá jít i protisměrně).
Příjemný odlov
SV ŠEBESTIÁN
Jméno Šebestián je jedním z nejznámějších jmen křesťanského světa. Je odvozeno z latinského Sebastianus, muž ze Sebasta (což je název několika měst v Orientě), ale základ slova je řecký - Sebastos, latinsky Augustus, tedy vznešený, posvátný.
Augustus byl - jak víme - titul, kterým se honosili římští císaři a těšil se velké úctě. Senát ho poprvé udělil 17. ledna v roce 27 před n.l. nástupci Caesara, císaři Oktaviánovi.
Křesťanský mučedník Šebestián patří k nejuctívanějším světcům, přestože se o jeho životě dochovala jen neúplná svědectví ...
Historické doklady o existenci tohoto populárního světce chybějí, přesto se vyprávění zdají být pro svou přesvědčivost pravdivá. Možná, že se pod slupkou křesťanské legendy skrývá ještě další význam ukrytý před očima zvědavců...
Podle svatého Ambrože (biskup Ambrož Milánský V 397) se Šebestián narodil v Miláně nebo někdy ve 3.století; jiné prameny mu jako rodiště přisuzují Narbonne v Galii. Šebestián byl vojákem ve vojsku císaře Carina. Po jeho smrti se stal důstojníkem pretoriánské gardy (osobní stráže) císaře Maximiána a pak Diokleciána (Gaius Valerius Diocles - 245 až 311), který se do dějin zapsal zběsilým pronásledováním křesťanů.
Uvádí se, že císař si Šebestiána oblíbil nejen jako statečného velitele nejvěrnějších vojáků, ale i jako urostlého a pohledného muže. Bylo veřejným tajemstvím, že Dioklecián vyznává učení řeckého filosofa Platona a způsob starověkých Řeků je mu velmi blízký. Vyústěním problematického vztahu císaře a krásného velitele bylo obvinění ze zrady a veřejná poprava, s následným vhozením Šebestiánova znetvořeného těla do největší římské stoky (Cloaca Maxima). Tolik jedna z neoficiálních verzí o životě a smrti Šebestiána.
Natáhl lučiště své,
a vystavil mne za cíl svým střelám.
Prostřelil ledví má
střelami toulu svého."
Podle křesťanských vypravěčů si Šebestián - který tajně vyznával křesťanství - podepsal rozsudek smrti, když se veřejně zastal svých druhů ve zbrani, Marcuse a Marcellinuse - křesťanů, odsouzených císařem pro jejich víru k smrti. Ten až v této chvíli zjistil, že jeho oblíbenec je také křesťanem! Dioklecián musel být k Šebestiánovi vázán silným citovým poutem, protože jeho reakce byla podivuhodná. Místo aby tradičně nechal milce ukřižovat nebo ho dal k pobavení lidu předhodit v cirku lvům, poručil pretoriánům, aby si z něj udělali cvičný terč pro lukostřelbu. Kupodivu dobře cvičení pretoriáni svými šípy nezasáhli žádný životně důležitý orgán.
Ztýraného a bezvládného Šebestiána se ujala mladá vdova Irena a chtěla ho pohřbít; ale všimla si, že ještě dýchá. Stal se skoro zázrak, neboť zanedlouho jej zcela vyléčila. Uzdravený Šebestián však nevyužil šance uprchnout z Říma a ukrýt se před císařovým hněvem v provinciích nebo v náručí dobrotivé ženy. Naopak. Vypravil se k Diokleciánovi a udiveného panovníka veřejně obvinil ze zločinu pronásledování křesťanů.
Diokleciánovi nezbylo nic jiného než ho odsoudit k smrti a tentokrát neponechal nic náhodě, neboť chtěl mít jistotu, že Šebestián je opravdu mrtev. Bývalí spolubojovníci odvedli Šebestiána do cirku a tam ho 20. ledna 288 umrskali k smrti; některé pověsti hovoří o ukamenování. Tělo pak vhodili do stoky (Cloaca Maxima), kde je zanedlouho našla křesťanka Lucina, která Šebestiánovy ostatky pohřbila na Via Appia. Později zde dal papež Damasus II. v roce 367 vystavět baziliku Svatých Apoštolů (Basilica Apostolorum). Avšak z původní baziliky byly ostatky v roce 826 přeneseny do provizorního hrobu v chrámu sv. Petra (ve Vatikánu), aby tak byly chráněny před očekávaným útokem Saracénů. A skutečně, po útoku byla Basilica Apostolorum zničena. Byla však postavena budova nová, o což se přičinil papež Nicholas I. (858 až 867) a oltář s ostatky mučedníka svatého Šebestiána nechal na žádost Cisterciánů obnovit Honorius III.
Na popud kardinála Scipione Borghese byla v letech 1607 až 1614 bazilika přestavěna a dnes nese jméno San Sebastiano fuori le mura (nebo také San Sebastiano ad catacumbas).
Dnes se poutníci klaní památce tohoto "záhadného svatého" v první levé postranní kapli, před náhrobkem se sochou od Giorgettiho, zobrazující Šebestiána jako nadpozemsky krásného spícího mladíka, jehož smrt evokují pouze dva šípy zabodnuté v nádherně tvarovaném těle. Ostatky mučedníka jsou zde uloženy v kamenné rakvi.
Zřejmě pro své mučení a krutou smrt je ochráncem - patronem nejen umírajících, ale i vojáků a válečných invalidů. Ochraňuje před nakažlivými chorobami, je patronem železničářů, hrnčířů, slévačů cínu, zahradníků, koželuhů. Je oficiálním patronem Německa, německé městské a krajské policie a města Rio de Janeira v Brazílii.
Za svého přímluvčího u Boha si jej vybralo i mnoho homosexuálních katolíků sdružených v komunitách a společenstvích LGBT (osoby s lesbickým zaměřením, gayové, bisexuálové, transsexuálové).
Mučedníkovu památku uctívá Řecká pravoslavná církev 18. prosince, římsko-katolická a evangelická církev 20. ledna.
První zprávy o uctívání svatého Šebestiána pocházejí ze 4. století, kdy byla nad jeho hrobem vystavěna bazilika. Krásného jinocha, jehož atributem jsou šípy, si pohanští návštěvníci Říma občas pletli s bohem slunce, poezie, hudby, věštění a lásky, olympským Apollonem. Ten v antickém umění představoval ideál mužské krásy a byl znázorňován bezvousý, nejčastěji jako nahý mladý muž s jemnou, až žensky krásnou tváří.
Šebestián tak snadno mohl být křesťanskou podobou zavrženého pohanského boha, od kterého se odvrátil jeho otec, aby povznesl jiného ze svých synů. Přesto, ikdyž mu dal najevo svůj hněv, mu poskytl šanci zachránit se.
Výkladově složitá postava svatého Šebestiána sice z křesťanství nezmizela, ale masovou oblibu získala až ve 14. století, v období stoleté války, rolnického povstání (Jacquerie) v roce 1358 ve Francii a církevního schizmatu (dvojpapežství v letech 1378 až 1417). Morová rána, která v té době postihla Evropu, si jako daň odnesla na dvacet pět milionů životů.
V antickém starověku se věřilo, že nemoc způsobují šípy vystřelené Apollonem. Středověcí umělci, odrostlí v klášterních dílnách, zobrazovali smrt cválající na koni a vystřelující z luku smrtící šípy. Lidé věřili, že mor je božím trestem a roznáší ho otrávené šípy. Středověk přetavil antické šípy, kterými Kupido kdysi probouzel a zaháněl lásku, na Apollonovu zbraň šířící nemoci, mor a zmar. Proti smrtícímu středověkému Apollonovi byl postaven světec a mučedník vládnoucí stejnou zbraní, svatý Šebestián. Vznikl kult svatého Šebestiána, co by ochránci proti moru, jehož stoupenci se odvolávali na události roku 680, kdy v Římě ustala morová epidemie poté, co ulicemi města byly neseny světcovy ostatky. Na výročních trzích se ve středověku ve městech prodával chléb posvěcený o svátku svatého Šebestiána a zázračné amulety ve tvaru Šebestiánova šípu jako zaručené prostředky proti moru a jiným nemocem. Stoletá válka odezněla a s ní i masově se šířící morová nákaza.
Na dveře Evropy klepala renesance, věk rozumu a obrody antického myšlení a kultury. S novým věkem se zrodil i nový Šebestián.
Renesance opěvovala jednotu krásy myšlenky a těla, fyzickou dokonalost a božskou podstatu všeobjímajícího lidského rozumu. Umění vystoupilo z područí církve a oslňovalo světskou nádherou panovnických domů. Nejkrásnější křesťanský světec se pro italské renesanční umělce stal prostředkem znázornění krásy mužského těla, neskrývajícího ve své přirozenosti nic ze své nahoty. Šebestián byl Apollonem nového věku. Živočišná krása byla konfrontována s provazy poutajícími zápěstí a kotníky ke sloupu či drsné kůře stromu, bolest a utrpení s podstatou lidství. Šebestián mohl být antickým hrdinou, křesťanským mučedníkem, bohem i padlým andělem.
Stal se námětem pro věhlasné spisovatele, básníky, skladatele, dramatiky i malíře - Thomase Mannn, Egona Schiele, George Orwella, Andrea Mantegna, Sandro Boticelliho, Perugina, El Greca, Georges de la Toura, Claude Debussyho a mnoho dalších.
Někteří současní badatelé se domnívají, že Šebestián byl v podstatě homosexuál, ale když si vzpomeneme na jisté císaře, slavné vojevůdce a další významné osobnosti tehdejšího římského impéria, tak to byla doba, kdy vztah muže k muži (a ženy k ženě) byl více jak normální. Byla to přímo výsada té bohatší vrstvy obyvatelstva; obyčejní lidé žili obyčejným životem a plodili děti - aby bylo pro císaře a vojevůdce dost vojáků...