Krabička
Okolí Osobovské skály při pohledu z Beranice
Pro ty z vás, kteří listingy nečtou, nabízím rovnou cestu ke krabičce: rychle si oběhněte waypointy, zjistěte vše potřebné a za chvíli máte souřadnice. Pro jistotu doplňuji, že kontrolní součet všech číslic souřadnic finálové krabičky je 66. Tak šupky, šupky, skočte si pro ni! Bod čeká! Mimochodem, krabička je na stromě, aby nebyla tak na ráně. Je relativně nízko, původně byla dostupná bez stromolezeckého vybavení, ale strom přišel o spodní větve a pro výstup se může nyní hodit třeba kolo.
Prolog
Zůstávám v němém úžasu nad výškou štítů Himálaje či strmostí Patagonských And, fascinuje mne neuvěřitelná velikost Grand Canyonu ve všech směrech, děsí mrazivá rozhlehlost pusté Antarktidy se vší ledovou krásou, jsem přitahován nedozírnou zelení kanadských lesů i blankytně modrou pohodou pláží tichomořských ostrovů, stejně tak mne okouzlily hřejivé odstíny věčně proměnlivých dun pouští Afriky a Blízkého Východu a má fantazie kreslí tajemné krajiny ve tmě ukrytého dna oceánů. Přes všechny rozmanité a nezměrné krásy, co naše Země smrtelníkovi nabízí, mé srdce patří důvěrně známé české krajině, zdánlivě obyčejné rodné hroudě.
Malebná země již na první pohled
Zvu vás mimo jiné do plzeňské katedrály sv. Bartoloměje, u které dlí ikonka této nezvyklé keše, neboť z ochozu její věže můžete přehlédnout město a trochu se rozhlédnout po kraji. Celé náměstí patří mezi nejníže položená místa Plzeňské kotliny, přesto díky věži můžete vidět kromě druhého největšího českého města i vzdálené hřebeny Šumavy, Českého lesa či bližší vrcholy Křivoklátské vrchoviny a Brd. V listingu keše se pokusím připomenout na nejrůznějších případech z Plzeňského kraje, co všechno utváří podobu zdejší krajiny, a snad se mi podaří nalézt recept její přitažlivosti. Všem, které nechá mé laické zkoumání krajiny chladné, se omlouvám za opravdu velké množství waypointů odkazující zmíněné lokality, jsou pro těch pár nadšenců, co se do listingu třeba začtou. Pokud by vám waypointy komplikovaly život, zařaďte keš do ignore listu.
XXL neboli kostra krajiny
Základním kamenem charakteru krajiny je její reliéf, tj. tvar jejího povrchu a jeho vztah k ostatním částem. Geologický vývoj určil části, které odolávají neutuchající erozi lépe, i části erozi podléhající snadno. V paleogénu (desítky miliónů let nazpět) vznikl ze zvětralin rozsáhlý povrch zarovnaný od nevidím do nevidím, parovina neboli peneplén, a to díky zanedbatelnému rozdílu výšky oproti tehdejšímu světovému oceánu. Nic netrvá věčně a tak byla tato parovina v miocénu rozlámána saxonskou tektonikou a vyzdvižena do různých výšek. Dědictvím těchto procesů je celkový ráz kraje – převažují pahorkatiny, místy vrchoviny, na okrajích hornatiny a to vše místy rozčleněné říční erozí.
Janovický úval z rohledny sv. Markéty
Vzniklá pohoří, plošiny, kotliny určují, co v krajině uvidíme a zda vlastně vůbec něco uvidíme. V našem kraji máme štěstí na mnoho různých podob: hradbu kopců Českého lesa u Tachova a Poběžovic střídají široké kotliny, Šumava pozvolna přechází ve svou vlastní miniaturu v podobě Šumavského podhůří, plochý Janovický úval provázející Úhlavu je lemován Korábskou vrchovinou, vedle rozlehlé Plzeňské kotliny s nivou Mže se nachází vyzdvižená deska jen mírně zvlněného terénu severního Plzeňska a Radnicka, aby byla prořezána hlubokými údolími Střely, Berounky a jejich přítoků, na okrajích je tatáž deska střídána Tepelskou vrchovinou a kopci Křivoklátska, oblé Brdy přecházejí v nižší, ale stále táhlé hřbety jižního Plzeňska.
Šumava: Výhled od Jezernice po Polomy
Tytéž prvky, pohoří a kotliny řek, dávají kraji podobu hluboce poškrábané mísy. Hlavní řeky svými údolími klesají spolu s okolní krajinou k Plzni, jejímu dnu, zatímco hraniční pohoří, Plánický hřeben, Brdy, Tepelská vrchovina atd. tvoří okraj mísy. Nejnižší místo kraje u ústí Zbirožského potoka do Berounky leží v nadmořské výšce okolo 250 metrů, nejvýše položená místa jsou na Blatném vrchu a Velké Mokrůvce okolo 1370 metrů. To je přes 1100 metrů výškového rozdílu. Nadmořská výška terénu podstatně ovlivňuje klima a tím určuje charakter dnešní vegetace, stejně jako před deseti tisíci lety určovala místa, kde vznikne ledovec. Kdyby byl hlavní hřeben Šumavy o dvě stě metrů vyšší, byly by jeho vrcholové části nad hranicí lesa a temena by byla porostlá jen travou. Kdyby byl naopak hřeben Českého lesa nižší, netvořil by se za ním srážkový stín, což by opět ovlivnilo vegetaci, tentokrát v kotlině.
Pošumaví
Je dobré si uvědomit, že kostře krajiny našeho kraje se vyhnulo masivní přetváření člověkem. Největší těžební jáma kraje se stále skryje v lese, výsypky netvoří nová pohoří a vodní nádrže mají lidská měřítka.
XL aneb zatraceně velké prvky
V menším měřítku nalézáme kromě výrazných hřebenů a koryt řek už prvky určené lidskou činností, kulturní krajinu. Původní přírodní krajinu jsme dokázali přetvořit tak, že v podstatě dočista zmizela. My lidé jsme se stali autory krajiny – lesy, louky, pole, rybníky, často i potoky a řeky – to vše je přetvořeno či vytvořeno podle lidských představ a potřeb. Bez lidské snahy by byl náš kraj ukryt v hlubokých lesích a jen pár míst by nebylo uchváceno v lesním šeru. Na druhou stranu i ty dnešní lesy zaujímají stále ještě dvě pětiny plochy kraje. S největšími areály lesohospodářské krajiny mohou ve výraznosti soutěžit komplexy na sebe navazujících lánů zemědělské krajiny. A mezi velké formy se derou už i velká města, zástupci sídelní krajiny jako ryze lidského produktu.
Pancířský hřbet v pozadí a hřeben Královského hvozdu
Věnujme se na chvíli těm nejvýraznějším přírodním prvkům. Menší formou než celá pohoří jsou horské hřebeny. Na Železnorudsku jsou hned dva z nejvýraznějších, dvě mohutné hradby rozdělující krajinu. Hraniční hřeben Královského hvozdu (wpt A1) a naproti němu Pancířský hřbet (wpt P1), oba přes 15 km dlouhé, oba stoupající do nadmořské výšky nad 1200 metrů. Bude-li z nějaké vyhlídky výhled k Šumavě, nejspíše je za jasného dne nepřehlédnete. Do stejné váhové kategorii zařaďte i obrovské Úhlavské údolí (wpt G5), které leží právě mezi nimi.
Masiv Čerchova zvedající se nad Chodskem
Podobné mamutí hradby naleznete i v Českém lese. Tvoří ji samotný Čerchov (wpt L3), ze kterého vybíhá hřbet přes Malý Čerchov směrem k Dolní Folmavě a druhý přes Skalku, Dlouhou skálu, Smrčí, Tři znaky k německým Kreuzfelsen a Reisecku. Dohromady tvoří přibližně desetikilometrovou podkovu obklopující údolí Chladné Bystřice. Výraznější je však nižší hřeben Haltravy spolu s Herštejnem, Lysou horou a Pivoňskými horami (wpt B3). Jako souvislé pásmo vrcholů probíhají od Výhledů nad Klenčím směrem k severozápadu a převyšují kotlinu s Černým potokem i o více než 400 metrů. Ač hlavní hřeben Českého lesa na severním konci ztrácí na převýšení, je tato hradba vidět z dálky, např. z Plzně. A naopak: stačí, aby ve vrcholové části tohoto hřebene chyběl kousek lesa a můžete se zahledět hluboko do kraje a počítat kopce na obou stranách státní hranice.
Vrcholy Sedmihoří
Srovnání s těmito obřími hřebeny snese Sedmihoří (wpt C2), kruhové žulové těleso, občas považované za sopečný kráter či dokonce kráter vzniklý při dopadu meteoritu. Odolnější hornina po obvodu Sedmihoří zůstala zachována v řetězci 11 hlavních vrcholů převyšujících okolí o 100 až 150 metrů. Z jiného těsta je Žihelská brázda, což je strukturně tektonická sníženina na severním Plzeňsku. Na západě ji lemuje přibližně 13 km dlouhý svah Rabštejnské pahorkatiny (wpt H1), na severním konci zvaný Blatenský svah, který stoupá o 60 až o 120 metrů. Najdete podobně přímou strukturu obdobné velikosti, která by měla přírodní původ?
Berounka nad Libštejnem: pohled směrem k Havlově skále
Když vyjmenujete řeky, které se opravdu hluboce zařezávají do okolního krajiny, máte hlavní magnety na trampy, vodáky a získáte spolehlivý seznam romantických oblastí. Zakleslé meandry, příkré svahy, sem tam vyhlídka, v některých místech úzké údolní louky. Stojíte-li u řeky a vzhlížíte k vrcholům vysokých kopců, nic nenapovídá, že nahoře se za ostrou hranou rozbíhá plochá, často trochu fádní zemědělská krajina. Berounka odvádějící velkou část srážek kraje vyřízla pod Plzní údolí (wpt P7) kroutící se krajinou jak žížala na háčku. Její přítoky Střela (wpt R2) a částečně Javornice (wpt J0) jí musely následovat a napodobily ji meandry i jejich hloubkou.
Pohled na údolí Otavy a kaňon Vydry v pozadí
Samotné řeky tečou po dnech údolí překvapivě klidně. Podobně se do terénu zařízla Mže (wpt K5) s Úterským (wpt A0) a Kosovým potokem (wpt I4). Zatopením údolí Mže pod Stříbrem navíc vznikla dlouhá vodní plocha, Hracholusky (wpt B6). Kaňony Křemelné (wpt H8) pod horou Křemelnou, Vydry v Povydří (wpt H9) a Otavy k Rejštejnu (wpt C7) patří k nejkrásnějším místům Šumavy, okolní vrcholy jsou často několik stovek metrů nad hladinou. Špatná dostupnost, náročný terén, horší klimatické podmínky sevřených údolí i riziko povodní přispěly k zachování alespoň zdání přírodnosti všech těchto údolí.
Severní Plzeňsko s lesy nešetří
Podobu krajiny v tomto měřítku určují i rozsáhlá polesí. Svou zelení či teplými podzimními odstíny určují barevnost horizontů. Souvislé lesní porosty také dovedně skrývají detaily reliéfu jako jsou různé rokle, koryta potoků, zářezy či drobné skalky, skalní hradby. Stromy – a to samozřejmě i v menších lesích – svými kořeny chrání povrch před erozí. Tytéž stromy brání člověku v rozhledu, přesto les prospívá lidské psychice. Ostatně krajinu, kterou ze dvou třetin tvoří les a jen zbytek je bezlesím, považujeme za turisticky nejatraktivnější.
Vedle lesů, jenž doprovázející řídce osídlená pohoří jako jsou Šumava, Český les a Brdy, máme v kraji i další velké lesní areály. Často je jejich krajinný ráz chráněn formou přírodního parku. Například přírodní park Manětínská (88 km2, wpt L2) se rozkládá jižně od Manětína a je tak rozlehlý, že můžete jít lesem 13 km přímo za nosem, aniž byste potkali jediný dům. Relativně blízko naleznete souvislý prstenec lesů okolo Kaznějova a Plas složený z mnoha větších polesí (wpt K0). Na Rokycansku jsou hned vedle sebe rozsáhlé přírodní parky Radeč (60 km2, wpt R7) a Trhoň (45 km2, wpt J4), oba jsou opět především souvislé lesy, navíc navazující na samotné Brdy. Na rozmezí Rokycanska a Plzeňska se rozkládá přírodní park Kornatický potok, na něj z jedné strany navazuje další pojmenovaný Kamínky a z druhé strany polesí okolo zaniklého Cháchova a dále lesy na Čilině u Rokycan (wpt G9). Zbylé lesní komplexy jsou podstatně menší, roztříštěné do více částí – např. přírodní park Kašperská vrchovina (wpt A4) s již jihočeskými lesy okolo Kůstrého či polesí Výtuň (wpt C9) společně s polesím Hořina (wpt I0).
Každý rok se pole stává na chvílí pouští...
Na opačné straně je striktně zemědělská krajina, která dává vyniknout do dáli ubíhajícím lánům, např. žluté řepky, obilí a mnohdy kukuřice. Pole střídá pole, běží přes malé vyvýšeniny k další vsi a dalším polím. Naštěstí nemáme tolik rovin, aby tyto spíše nudné plochy pokryly podstatnou část kraje. Až je problém rozsáhlejší komplex polí najít. Třeba na severním Plzeňsku jsou navazujícími poli obklopena města Kralovice a Kožlany spolu s dalšími vesnicemi (wpt B9). Jiným areálem, kde jsou i hájky vzácností, jsou pole severozápadně od Stoda pokračující přes Tříkopec až k Heřmanově Huti (wpt G0).
Město Sušice se šíří okolo Otavy, okolní kopce šíření brání
Jak jsem již napsal, velká města jsou svým zásahem i rozlohou srovnatelná s největšími polesími i lány. Svou velikostí a podobou většinou krajině škodí, zcela vymazávají její ráz, vytlačují mnoho drobných přírodních prvků. Naštěstí velkých měst moc nemáme – kromě metropole Plzně lze zmínit přirozená centra jako Klatovy, Sušici, Domažlice, Tachov, Stříbro a Rokycany.
Noční D5 u Kladrub před mostem přes Úhlavku
Vedle těchto sídel významně ovlivňuje charakter krajiny ještě jeden lidský výtvor: dálnice D5 a k ní vedoucí přivaděče. Jediná dálnice v kraji se vine krajinou jak stuha, napříč celým krajem. Ač mají vozovky dohromady šířku okolo 30 metrů, jsou jen v našem kraji dlouhé 110 km. Do podoby krajiny se dálnice kromě nekonečné vozovky promítá rozlehlými křižovatkami (wpt R4, E7), hlubokými terénními zářezy (wpt K9), mohutnými náspy (wpt L8) i dlouhými mosty přes údolí (wpt P4, P5).
L aneb je to stále velké
Přejděme k trochu menším prvkům, byť v porovnání s maličkým tělem člověk stále ukrutně velkým. Hory, největší rybníky, rybniční soustavy, přehrady, ale také jizvy napáchané člověkem při těžbě nerostných surovin.
Přimda se zubem hradu od Bernartic
Opět se zastavím u hor a kopců, protože nežijeme v Polabí a máme je. Každý kout našeho kraje má nějaký výrazný vrchol, díky kterému se člověk může zorientovat. Lidé žijící v sousedství takových hor a kopců je často považují za své, dokonce se občas používá termín domovská hora. Třeba na severním Plzeňsku je potřeba za pořádnými kopci vyrazit až skoro na hranici kraje u Manětína, do oblasti stolových hor. Jednou z nich je Kozelka neboli Doubravický vrch (wpt I9), která vystupuje o 150 metrů nad své okolí, přesto dosahuje jen srovnatelné nadmořské výšky jako plochý terén v sousední Manětínské. Podobně tvarovaný je i čedičový Hradišťský kopec (wpt B0) u Konstantinových Lázní. Vlčí hora (wpt A9) u Černošína je také sopečného původu a dominuje Stříbrsku, viditelná je z mnohem větší dálky. Obdobně ční nad krajinou vyšší Přimda (wpt C5) s románským hradem ve středu Českého lesa.
Borek u Velhartic, krapet vyšší než blízký Svatobor
Na pomezí Domažlicka a Klatovska je podobnou dominantou Jezvinec (wpt G3) ve Všerubské vrchovině, nicméně určitě nemůže konkurovat Prsům Matky Boží neboli Malému a Velkému Ostrému (wpt H4). To už jsme na Klatovsku, které má podobně výrazných hor několik. Z plochých šumavských Plání trčí Antýgl (wpt I6), nad Sušicí se zvedá mohutný Svatobor (wpt J1), nedaleké Velhartice obdobně doprovází Borek (wpt K8). V Doubravském hřebenu je více dominant, ale přesto mezi nimi vyčnívá z daleka viditelný masivní kužel Bělče (wpt L5). V blízkosti Rokycan je možné uvést Žďár (wpt J9), ale v jeho okolí je několik dalších srovnatelných kopců.
Malý a Velký Ostrý z Velkého Kokrháče
Obří přírodní jezera v kraji nejsou a tak máme větší vodní plochy jen díky několika rybníkům a přehradám. Přes nezanedbatelnou rozlohu jsou velké rybníky a vodní nádrže vidět z dálky spíše výjimečně – vynecháme-li letce, musíte vystoupat na některý kopec poblíž nebo být ve stejném údolí výš než hladina. Podobu krajiny však rybníky a přehrady ovlivňují dostatečně, jejich hladiny zrcadlí oblohu, na starých hrázích rostou historické duby, litorální pásmo je domovem rákosin a hráze přehrad nekompromisně ukončují údolí. Navíc voda v libovolné formě přitahuje lidi, takže pokud je to jen trochu smysluplné a možné, vyroste v jejím okolí rekreační oblast plná malých chatek.
Dlouhý rybník zvaný Bonětický je dlouhý téměř dva kilometry
Za velkými rybníky se podíváme na Klatovsko do Blatenské pahorkatiny. Naleznete tu hned čtyři z pěti největších rybníků. U Kvášňovic stačila hráz o šířce 200 metrů, aby vznikl Kovčínský rybník (wpt A7) o rozloze přes 1 km2. Jen přes kopec leží Myslívský rybník (wpt C0), ale přibližně poloviční rozlohy. Jižně od Plánice, u Hnačova, je přehrazena Úslava, která napájí rozlehlý Hnačovský rybník (wpt G4). Níže na toku stejné řeky leží Žinkovský rybník (wpt J6) rozdělený cestou k zámku.
Velký Pardouskův rybník je v porovnání s největšími velký jen názvem...
Druhý největší rybník v kraji, Hořejší Padrťský (wpt H6), spolu se svým menším sousedem a navazujícím bezlesím okolo jsou dokladem, jak vodní plocha dokáže přispět ke kráse okolní krajiny. Je snad někdo, kdo by neoznačil Padrťské rybníky za nejkrásnější místo Brd? Obyvatelé Severního předměstí v Plzni nedají dopustit na Bolevecký rybník (wpt I5) i další menší rybníky této prastaré rybniční soustavy obklopené z části lesy. Na hranici s Karlovarským krajem naleznete Regent (wpt R0), největší z mnoha rybníků v okolí Chodové Plané a Plané. Nedaleko jižněji položeného Starého Sedliště naleznete soustavu Tisovských rybníků (wpt P9) a mnoho rybníků (wpt L9) vzniklo i okolo Boru u Tachova.
Nýrská přehrada, závěr s kopcem Kravař
Kromě rybníků máme i několik přehrad a můžeme jen doufat, že se dalších zatopených údolí nedočkáme. Již zmíněnou Hracholuskou přehradu přeskočím a podíváme se na Šumavu, kde na konci Úhlavského údolí vyrostla vodní nádrž Nýrsko (wpt R9), skoro o půlku rozlehlejší než Kovčínský rybník. Dozajista změnila tvář krajiny, ze které zmizely staré dvorce, louky, pole a cesty, ale dnes je pohled na ní vysloveně vyhledáván, ať z hráze samotné a či z okolních hor. Nádrž České Údolí (wpt C1) na jihu Plzně skryla pod hladinou meandry Radbuzy a vytvořila oblíbené rekreační zázemí města. O nádrži Klabava (wpt K1) na stejnojmenné říčce lze zopakovat jen pasáž s meandry, jinak k ní míří snad jen rybáři a bobři. Malinkatá vodní nádrž je na Střele (wpt E4) u Plas, ale jde v podstatě o přerostlý jez. Vodní nádrž Lučina (wpt L4) zásobující Tachovsko pitnou vodou je před okolním světem ukrytá pásem lesů.
Vranovické jezero vzniklo samovolným zatopením rekultivované těžební jámy
Člověk krajinu nepřetváří v tomto měřítku jen vodními plochami s přírodním charakterem. Projevuje se také již těžební průmysl, takže pro údolí, kopce a nádrže snadno najdeme těžařský protipól. Kaolinu se u Kaznějova už vytěžilo takové množství, že bílá kutací jáma (wpt K4) má rozlohu srovnatelnou s údolím, v němž leží nedaleké Plasy. Halda u Zbůchu (wpt A6), která vyrostla při těžbě černého uhlí, bývala vidět z dálky poutala pozornost jak Devil's Tower. Nyní nejspíše pozvolna mizí. Blízká a obdobně velká halda v Tlučné (wpt B2) pomalu splývá s okolím.
Kopec Krušec je od západu drcen na štěrk
Ale těžba dokáže kopce i gumovat, např. u Hejné na Horažďovicku požírá vápencový lom kopec Radvanku (wpt R1), za Hostouní ubývá při těžbě amfibolitu Černá hora (wpt H0), nedaleko Litic mizí spilitové jižní svahy Dubové hory (wpt H5) a Pekelný vrch (wpt C8) u Březína můžete hledat leda na historických mapách. Když se skončila těžba železné rudy v povrchovém velkolomu Ejpovice, byla dobývací jáma zaplavena vodou Klabavy, která lokalitou původně protékala. Vzniklo Ejpovické jezero (wpt J5) o rozloze podobné nedaleké vodní nádrži. Zatopené jsou i pískovny (wpt P8) u klatovských Beňov.
Klatovy zářící uprostřed krajiny
Stejné měřítko mají i tak běžné projevy lidského vlivu na krajinu jako jsou menší města a běžné vesnice. Ne vždy je to ale dobře. Dávno je tomu, co vesnice čítala deset, patnáct domů a byla vrostlá do krajiny, která její obyvatele přímo živila. Takové vesnice krajinu nerušily, jen doplňovaly. Od těch dob nás přibylo, většina vesnic se rozrostla, některé se změnily ve města. Na zelené louce jsme začali stavět areály zvláštního určení, svým způsobem města – co jiného než městem je psychiatrická léčebna v Dobřanech (wpt E2) či v menší velikosti kdejaká kasárna (wpt I8, E0). Pokračovali jsme průmyslovými areály, čehož jsou vedle plzeňské Škodovky (wpt G7) dobrými příklady například obě keramičky (wpt B8, A2), či rozsáhlými areály zemědělské výroby, např. u Mirošova (wpt G2). Dnes pokračujeme v "obohacování" krajiny průmyslovými zónami, viz např. areály u Ostrova (wpt H3) či u Nové Hospody (wpt J8). Ač jsou tyto zóny potřebné a jednotlivé budovy patrně ryze praktické, i samotné budovy stojí mimo lidská měřítka (srovnejte s běžným rodinným domem, wpt E8), natož společně. V lepších případech vystupují z krajiny bez ohledu na své okolí, v horších případech krajina pod jejich základy naprosto zanikla.
M aneb ty už obejdeme
Za střední měřítko v krajině považuji takové prvky, které můžete snadno vnímat bez vyhlídek a rozhledů, ale stále jsou jejich rozměry v řádu stovek metrů. Přestože jsou v textu řazeny téměř na konci, jsou pro podobu krajiny a našeho pocitu z ní skoro nejdůležitější, jsou jak fasáda domu.
Hájek na vrchu Na drážkách
Stromy, stromy a stromy. Provázejí naše putování krajinou ve všech měřítkách a nejinak tomu bude i nyní. Kromě rozsáhlých polesí i běžných lesů, do kterých zajdete dopoledne na houby, se mezi poli, loukami a pastvinami objevují ostrůvky hájků a lesíků. Důvody jejich existence jsou rozmanité, ať již jde o neobdělavatelnou půdu pro terénní nerovnosti, balvany, skalky či pro velký sklon svahu, vědomě ponechané útočiště zvěři, majetkové důvody, zbytek po postupném ukrajování atd. Podstatnější je, že každý z nich (ne, nebudu vyjmenovávat každý v kraji, jen na ukázku wpt N1, N2, N4, N8) člení jinak fádní zemědělskou pustinu, kterou nezachrání ani romantika pasoucích se srnek v zapadajícím slunci. Naprosto odlišné ostrůvky v krajině tvoří rašelinná kleč na šumavských slatích (wpt I2). Území špatně prostupné borovice s omezenou možností orientace jsou skryty v okolních lesích, ale jsou natolik odlišné, že bych je nedokázal vynechat.
Pohled od Kokšínského hrádku k Tuhošti ukazuje mnoho předělů ze stromů
Pásy křovin a stromů vznikají podobně, nejčastějším důvodem jsou stupně mezi terasami terénu, kamenice (kamenné snosy), zpustlé cesty či meze, hranice pozemků atd. Ať již jde o osamocené proužky (wpt E1, E9), všelijak pokroucené linie (wpt B4, N7) či celé komplexní soustavy (wpt C3, G8), rozhodně z nich kromě lidského oka a krajinných ekologů mají radost drobní pěvci, bažanti a poslední zbytky populací zajíců a křepelek. Ač se může zdát, že jde o půdu ponechanou ladem, má pro nás přeci jen přínos: brzdí stékající vodu při přívalových deštích, zastíněním zmírňuje dopady sucha, staví se do cesty větru měnící půdu v prach.
Jírovcová alej z Olešné do Bonětic
Zmíněné hájky i pruhy mezi poli ještě vzbuzují zdání přírodní podoby, ostatně některé z nich vznikly samovolně sukcesí, ale další prvky sestavené ze stromů jsou zjevně výsledkem lidského záměru: aleje, stromořadí a větrolamy. Jestli je něco typickým znakem české krajiny, pak aleje ovocných stromů lemující silnice. Už málokdo z těchto stromů sbírá jablka a švestky (kvůli emisím a prachu), ale kdysi musela podzimní úroda dělat pocestným radost, stejně jako v létě stín. Aleje u silnic jsou však na ústupu – staré stromy dožívají, případně jsou nahodile káceny kaskadéry či naopak cíleně káceny pro ochranu těch samých kaskadérů, stromy mizí též při obnovách a rozšiřování vozovek. Kvůli chemické údržbě vozovek, pro údajné zvýšení bezpečnosti provozu a především pro roztříštěné majetkové vztahy a nemožnost získat pás okolo silnice se nové stromy spíše nesází.
Cesta Alfrédovskou alejí
Vysloveně krajinnou dominantou jsou aleje s topolem vlašským. Samčí klon varianty topolu černého je nepřehlédnutelný pro úzkou a vysokou korunu. Kromě podoby a prostorové nenáročnosti se ve stromořadích stal oblíbený také pro svůj rychlý růst. Jednostrannou topolovou alej naleznete u Skránčic (wpt A3) či nedaleko Hostětic (wpt B7), oboustrannou okolo silnice do Spáňova (wpt S5), ve všech případech jde původně o pravidelné aleje. Podobně výrazné jsou i staré aleje, jejichž stromy byly často ještě vysázeny feudální vrchností a přečkaly následující století. Zmíním např. lipové jako je Alfrédovská alej (wpt R8) dělící dnes golfové hřiště, Alej vzdechů v Plasích (wpt R3), Trhanovská řečená Lomikarova alej (wpt K7) či jírovcovou jako je Muckovská alej (wpt S1) vedoucí k lesu. Většina alejí je však méně vznešená, vystačí si s menšími druhy stromů, jako např. u Kopidla, Potvorova či Hlohovčic (wpt I7, P0, P6). Jsou i stromořadí, která doprovázejí vodní toky, jako např. podél nového koryta Úhlavy u Švihova (wpt J7), u Úslavy u Lobzů (wpt K3) či hustě vysázené stromořadí skrývající Výrovský potok u Lužné (wpt L0). Nakonec jsou tu i stromořadí záhadná jako více než 600 metrů dlouhá přímá linie u Klenčí (wpt L6), která je na závětrném svahu napříč vrstevnicemi i různými pozemky a nejspíše bez cesty.
Hráze rybníků doprovázely stromy po staletí
Jinou pravidelnou výsadbou, kterou nelze v krajině snadno přehlédnout, jsou ovocné sady. Řada za řadou se táhnou malé stromky jabloní, višní, třešní, snad i hrušek či jeřábů. Maticové vzory pokrývají svahy i roviny. A víte, jaká je to krása, když všechny stromy najednou kvetou? Zajeďte k Zelené Lhotě (wpt S3), do Velkých Dvorců (wpt L7), kousek k Újezdu Svatého Kříže (wpt T1) či k Řenčím (wpt S8), najdete tam ty větší sady.
Berounka nedaleko soutoku s Klabavou
Dost stromů, zpět k vodě. Rybníky, jejichž většina v našem kraji spadá do tohoto měřítka, přeskočíme stejně jako krásná ledovcová jezera Šumavy a zastavíme se u řek. Naše řeky nepatří mezi veletoky a zdejší krajina jim nedovolí ani dlouhé rovné úseky, ani široká řečiště s mnoha ramínky mezi naplaveninami. Řeky a říčky se různě klikatí a stáčejí, což tok zdánlivě dělí do úseků mnoha různých charakterů. Okolí řek již bylo zmíněno, podívejme se na ně samotné.
Otava nad Paštěckým mostem
Kromě zdrojnic Otavy pramení na horách ještě Úhlava a Řezná, ale jen Otava je díky Vydře je horskou řekou. Díky tomu můžete na Otavě pozorovat proměnu z dravé a divoké říčky v klidnou a rozvážně plynoucí řeku, stejně tak můžete pozorovat rozdílnou podobu jednoho toku. V úchvatném Povydří skáče a kličkuje ještě jako Vydra mezi obřími balvany (wpt T3), jejichž šedá barva ovládá koryto. V létě voda protéká mezi kameny spíše symbolicky, ale navštivte Vydru za jarního tání sněhu a užasnete před nezměrnou silou vodního živlu, který se valí z hor do údolí a ty obří balvany schovává pod tříští a bělavou vodou. O kus níže, u Pauliny louky (wpt T4), vytváří řeka již jako Otava mezi mnohem menšími balvany nanejvýš peřeje, hladina je stále neklidná, vlnka střídá vlnku. U Dlouhé Vsi (wpt T5) má řeka stále kamenité dno, ale voda si nad ním svižně plyne a nenechá se kamínky ani na chvíli zbrzdit. U Dobršínského mlýna pod Sušicí (wpt T6) je klidný tok natolik oslaben mnoha rameny a náhony, že ukládá naplavený písek a štěrk. A za Malými Hydčicemi (wpt T7) jde již o dospělou řeku s klidnou hladinou, na které vykouzlí vlny jen silný vítr a vodáci. Jedna řeka a přeci nespočet tváří, kterými krajinu ozvláštňuje.
Zakleslé meandry Střely jsou příhodné pro romantické vyhlídky
Řeky umí do krajiny kreslit tvarem svého koryta. Vedle zakleslých meandrů utopených v hlubokých údolích kreslí ornamenty meandry volné. Schází nám sice travnatá rovina, kde by se meandry mohly volně proměňovat den za dnem a my je mohli nerušeně obdivovat, ale pokud pohlédneme mezi stromy, najdeme meandrů dostatek. Stále zbývá hodně míst, kde nikoho nenapadlo narovnat jejich kudrlinky jako u Švihova (wpt A5) či pod Lobzy (wpt S6) v Plzni. Např. Úslava skrývá své meandry u Parnoltic (wpt T0) v téměř souvislém porostu, zatímco pod Klášterem jiné zákruty (wpt S0) vystavuje na odiv a poslední pěkné zatočí ještě na louce pod Koterovem (wpt R5). V lukách meandruje Černý potok (wpt P3) i Radbuza (wpt L1), do které se o kus dál na Horšovským Týnem vlévá. Radbuza se zákrutami nepřestane ani na dolním toku, třeba pod Dobřany u Wartova Mlýnu (wpt S9) jsou pěkné, obdobně se v nivě před Plzní klikatí i Mže (wpt E5). Úhlava má zákrut spousty, např. u Dolan (wpt N5), perličkou jsou volné meandry na zakleslém meandru u plzeňského Hradiště (wpt K6).
Ve výhledu z Pancíře k Polomu se ukrývá silnice č. 27
Podobně jako řeky se vinou krajinou železniční tratě a v daleko větší míře i silnice. Nadregionálních silnice jako č. 20 na Karlovy Vary (wpt B1) i na Nepomuk (wpt U7) či č. 605 u Holostřev (wpt C4) krájí svými dlouhými přímými úseky krajinu vejpůl. Venkovské silničky spojující sousední vsi se oproti tomu přizpůsobují terénu a polím jako např. silnička přes Luh (wpt U2) či okolo Srnčího vrchu (wpt A8). Výjimečnou ozdobou krajiny jsou serpentiny. Od mala mám v hlavě fotografii chalupy a zatáček pod Srním (wpt V8), kouzelné křivky v krajině. Kroutit volantem můžete na mnoha místech, od dvojitých serpentin jako u Třebele (wpt N9), čtyřnásobných nad Brnířovem (wpt N0) či naproti Kalinově Vsi (wpt V1) až po kdyňský pokus (wpt T9) o sanfranciskou Lombard Street.
S aneb třešinky na dortu
Hrad Přimda
Poslední skupinou ovlivňující krajinu jsou prvky relativně malé. Malé, o to více výrazné a také přitažlivé, alespoň poutáním naší pozornosti. Člověk se v této velikosti projevoval silně od nepaměti, byť na začátku spíše chránil svůj krk a zadek, než aby poutal pozornost. Chtěl včas vidět blížící se nebezpečí a zároveň být před ním chráněn, tak na kopcích jako špatně přístupných místech začal stavět hrady. Středověké pevnosti byly ve své době jistě nepřehlédnutelné a oko se na hradech jako Přimda (wpt U0), Radyně (wpt V9) či Kašperk (wpt T8) zastaví i dnes. Dokonce i řadu staletí po překonání obranného významu hradů se některé z nich přestavěly na zámky, kupříkladu Zelená Hora u Nepomuku (wpt B5). Jsou viditelné desítky kilometrů daleko, jak majáky na moři.
Kaple sv. Markéty a rozhledna u Dlažova
I křesťany cosi táhlo na kopce. Kromě prominentní polohy nad okolní krajinou je lákalo nejspíše i domnělé přiblížení bohu, kterého odjakživa hledali v nebeské sféře. Na návrších, pahorcích i kopcích vznikaly mnohé kostely, snad aby věřící měli místo setkávání s Bohem na očích. Kostel sv. Mořice (Mouřenec) nad šumavským Annínem (wpt V2), kostel sv. Vavřince na Zdouni na Sušicku (wpt U1), kostel sv. Vavřince nad chodskou Stráží (wpt T2), kostel sv. Kříže na Křížové hoře u Stoda (wpt U8), bývalý kostel sv. Wolfganga řečený Bolfánek (wpt S2), kaple sv. Máří Magdaleny na Krasíkově (wpt W1), kaple Navštívení Panny Marie na Vršíčku u Litohlav (wpt V4), mohutný poutní kostel Narození Panny Marie v Nicově (wpt U9) a mnoho dalších. Drobné i výstavné chrámy zdobí svou bělostí horizont, jsou prvkem jinakosti a věřící k nim mohou vzhlížet.
Kaple sv. Barbory u Seče
Když už jsem nakousl sakrální stavby, mají v mém vyprávění místo i kapličky, kříže a krucifixy. Katolíci jimi ozdobili českou krajinu jak vánoční stromek, na rozcestích (wpt H2) i jen tak u cesty (wpt W5), význačných místech (wpt X1), na vrcholech (wpt I1), na paměť blízkých (wpt V6), pro ochranu atd. Mnohdy jsou obklopeny stromy, nejčastější jsou lípy jako za Červeným Hrádkem (wpt U5). K drobným křesťanským památkám patří i sochy svatých jako např. sv. Jana Nepomuckého na skalce před rabštejnským kamenným mostem (wpt S7), dalšího u Hadačky (wpt X7) nebo sv. Štěpána u silnice nedaleko Lužné (wpt U3). Zaplať pánbůh za ně, nepřeberným množstvím svých tvarů, materiálů a velikostí oživují mnohý kout.
Rozhledna a telekomunikační věž v areálu dřívější radiotechnické roty
Několik kostelů na kopcích se v minulosti proměnilo v rozhledny, mnohem více rozhleden vyrostlo na zelené louce. Dozajista je však znáte, určitě se na ně chodíte kochat výhledy. Uplynulé století vrátilo na kopce vojáky, kteří především podél státní hranice postavili chrámy radiolokace, např. věž na Velkém Zvonu (wpt W3, populární na Poledníku (wpt H7) a mnohé další. Obor telekomunikací vzal vrcholy útokem ve jménu šíření signálu rádia, později televize, telefonních sítí a Internetu. Výsledkem jsou desítky věží a stožárů, telekomunikace s rozhlednou kombinuje namátkou Březinka (wpt X4) či věž Na Skále (wpt W8), hodně stožárů jako např. u Málkovic (wpt I3) je určených jen po komunikace.
Při pohledu jiným směrem obří sila tolik nevadí
Zatímco šlechtici nechali na kopcích postavit hrdé hrady, křesťané krásné kostely a zvídaví turisté rozhledny, zemědělci pro ochranu cenné úrody vystavěli v údolích obilná sila, novodobé obdoby sýpek. Obří sila v Blovicích (wpt U6), Boru (wpt G1) či v Kralovicích (wpt C6) se opravdu neschovávají, naopak se odvážně tyčí do výšky. Bez ohledu na své okolí. Bohužel.
Skály mohou vykouknout i díky větrné smršti jako na Oblíku
Ale už bylo dost člověčích počinů, zpět k přírodním či alespoň přírodně se tvářícím maličkostem. Skalek v kraji najdete dostatek, ale jen některé vykukují dostatečně nad příkrov zeleně jako např. Ostrá hůrka na cestě k Plzenci (wpt J2), Baba u Zdemyslic (wpt X9) či skála nad Vitouní (wpt W0). Většina skal mizí v lesích jako např. Sádkova skála (wpt S4), Vintířova skála (wpt P2), Andrejšky (wpt R6), Tupadelské skály (wpt W4) či Čertova skála (wpt X3). Tyto skály překvapí až ve své blízkosti a občas je z nich alespoň vidět do kraje. Podobné je to s našimi největšími valounky, Dědkem a Bábou u Žihle (wpt V7) i se skalním městem roztroušeným v blízkém okolí včetně jednoho z viklanů (wpt U4).
Rybník Mlýneček na úpatí Čerchova
Každý drobný rybníček a tůňka mezi pastvinami, na okraji lesa či vsi je malou perlou (jen u některých je pro tento pocit větší odstup). Občas se z nich sestavuje i celý náhrdelník jako třeba z tůněk na Novoveském potoce pod Novou Vsí (wpt X0), na Erpužickém potoce u Erpužic (wpt W9) či nad rybníkem Pazdernou u Nepomuka (wpt V0). Rybníčky u Postřekova (wpt Y1) se svým počtem pokoušely nejspíše dohnat celé Jižní Čechy.
Pohorský lom bývá po jarním tání k velké radosti obojživelníků zatopený
Vedle rybníků existují vodní plochy zcela jiných původů a naprosto odlišné podoby. Mrtvá ramena řek mohou mít různý charakter, podél Úhlavy jich naleznete hned několik, např. dvojici jezírek nedaleko hradu Švihova (wpt K2) či u Dolan (wpt Y2). Ryze kamenný charakter má většina zatopených lomů jako Čimické jezírko (wpt V5), nedaleký lom u Rabí (wpt X5), lom u Defurových Lažan (wpt W7), Němcův lom u Klatov (wpt Y8) nebo lom u Pavlovic (wpt Y5).
Horní nádržka na svahu Haltravy
Jezírka šumavských slatí zdobí jinak nehostinné prostředí studených vrchovišť, ale v našem kraji je můžete vidět zblízka jen na Tříjezerní slati (wpt X8). Vodní nádrže se dokáží také ozdobit a nemyslím ladně plující labutě, ale ostrůvky. Třeba na ostrově na Chobotu (wpt Y3) stojí dokonce chaty, na jezeře Laka (wpt W2) ostrůvky plavou a na ostrov rybníka Hnáň (wpt J3) lze zajít na houby. S vodou souvisí ještě jedna kuriozita a to jsou ochranná pásma vodních zdrojů – často jsou krásně kruhová. Jejich čistý geometrický tvar však kromě obcházení oceníte spíše při pohledu z letadla, což můžete vyzkoušet např. poblíž Sytenského rybníka (wpt V3), u Chocenické Lhoty (wpt E3) nebo u vsi Klášter (wpt N3), ale i u mnoha jiných zmíněných prvků.
Buk na Výhledech u Horské Kvildy
O stromech je snad čtvrtina textu, tak s nimi i skončíme: dosud jsem upozorňoval na polesí s deseti tisíci stromy, hájky, aleje, sady, avšak i solitéry dotvářejí podobu krajiny. Může jít o velikány pamatující mnoho uplynulých století jako např. mohutný Lomanský dub u silničky (wpt Y0), lípa u kaple sv. Anny pod Ticholovcem (wpt X2), co střeží věčný odpočinek vojáků, Poběžovická lípa u hřbitova (wpt X6) či lípa na Podlesí (wpt Y6) rostoucí mezi pasoucími se bizony. Je jedno, zda jde o památné stromy jako hruška v poli u Bořic (wpt Y4) či jen anonymní stromy jako např. na pastvinách u Javoří (wpt E6), pod Maxberkem (wpt N6) či na mezi u Mírkovic (wpt W6). Pocestný se v letních dnech rád schová do jejich stínu.
Recept na přitažlivost?
Na začátku tohoto ukrutně dlouhého textu jsem říkal, že možná najdu recept na přitažlivost české krajiny, obzvláště našeho kraje. Rozebral jsem krajinu na jednotlivé dílky, ze kterých se skládá, od její kostry po drobné ozdoby. Uvedl jsem spousty prvků, ale větší množství jsem dozajista opomněl (a některé ošklivé naprosto záměrně). Určitě jste měli o krajině představu i před čtením, snad je nyní o chlup větší.
Ten recept? Myslím, že receptem na přitažlivost krajiny je její rozmanitost. Neustálá proměnlivost reliéfu, zdánlivě nahodilé střídání zemědělské a lesní krajiny, střídání otevřeného prostoru s rozhledy proti uzavřené intimitě lesa, pestrost barev a jejich všemožných odstínů, prostě záplava podnětů pro naší mysl. Započítat musíme i náš vlastní sentiment, všemožné vzpomínky na prožité okamžiky, ať už šlo vánek babího léta ve vlasech či posezení na louce žlutých pampelišek. Tak dost teoretických řečí, nač sedět doma, vydejte se krajinu vnímat a prožívat, znovu a znovu a přesto pokaždé jinak.