|
Geologie a geomorfologie
Nejprve vysvětlení, jaký je rozdíl mezi geologií a geomorfologií
Geologie je věda o Zemi, která zkoumá její složení, stavbu a historický vývoj. Rovněž se zabývá pochody, které probíhají uvnitř planety i na jejím povrchu. Jedná se o vědu deskriptivní (popisnou), analytickou (poskytuje výklad dějů) a historickou. Také se jedná o vědu časoprostorovou, protože zhodnocuje jevy určitého prostoru v určité době. Samotná geologie je velmi široká, a tak se dělí na další geologické obory. Označení geologie prvně použil Jean-André Deluc v roce 1778 a o rok později bylo Horace-Bénédict de Saussure použito jako termín pro označení této vědní disciplíny. Název byl sice používán, ale do třetího vydání Encyclopedia Britannica se nedostal. Zde byl popsán až v roce 1809.
Geomorfologie je věda zabývající se studiem tvarů, vzniku a stáří zemského povrchu. Termín geomorfologie v dnešním smyslu poprvé v literatuře použil americký geolog W. J. McGee v roce 1893. Objektem geomorfologie je reliéf povrchu planety Země - reliéf. Předmětem geomorfologie je pak řešení vztahů v rámci objektu tj. vazeb mezi složkami reliéfu. Podle Farského (2008) je geomorfologie vědní disciplínou, která se z pohledu objektu a předmětu zabývá georeliéfem, jeho jednotlivými tvary a způsoby jejich vzniku, tedy procesy vedoucími ke změně materiálního základu těchto tvarů.
V geomorfologicky a geologicky pestré lokalitě převažují metabazity jílovského pásma a vyskytují se kyselé horniny, např. paleoryolity či biotitické granity, a primární (erlan), případně i druhotně vysrážené (sintr) vápnité substráty podmiňující pestrou skladbu rostlinných společenstev. Horniny vystupují často na povrch jako drobné či větší skalky, mezi kterými jsou vyvinuty kambizemě s rozsáhlými plochami rankerů a drobnými výskyty pararendzin.
Regionální členění: Český masiv - krystalinikum a prevariské paleozoikum - středočeská oblast (bohemikum) - Barrandien
Stratigrafie: proterozoikum
Původ geologických jevů (geneze): magmatická, sedimentární
Hornina: granit (žula), erlan, metabazalt
Geologický význam: významný studijní profil, regionálně-geologický význam (mapování), geoturistická zajímavost (geotop)
Žula
Žuly, též granity, jsou hlubinné vyvřelé horniny. Za žuly se považují všechny hlubinné horniny, které obsahují podstatné množství draselných živců, kyselých plagioklasů a křemene. Žuly jsou obvykle do šeda zbarvené s modrým odstínem, známé jsou ovšem také červené žuly. Žuly jsou stejnoměrně zrnité (eugranitické), občas porfyrické. Struktura je hypidiomorfně zrnitá. Hustota žul se pohybuje kolem 2,80 g/cm³. Odlučnost žuly je kvádrovitá někde tlustě lavicovitá, vyskytuje se také sloupcovitá a kulovitá odlučnost, nepravidelně polyedrická odlučnost je typická pro zvrásněné oblasti. Mineralogickými složkami žuly jsou především živce (ortoklas a plagioklas), křemen, slídy (muskovit a/nebo biotit) a amfibol (hornblende). Žula obsahuje také malé příměsi magnetitu, granátu, zirkonu a apatitu. Vzácně obsahuje i pyroxen a velmi vzácně železem bohatý olivín a fajalit.
Žulu dělíme podle mnoha krytérií - nejprokazatelnější je samozřejmě barva - viz. růžová žula (AGT 40: Vatikánský obelisk). Na tomto místě využijeme dělení podle zrnitosti.
Zrnitost žuly vypovídá o tom, jak rychle žula po své fulkanizaci měnila skupenství ze žhavé kapaliny na chladnou pevnou látku. Čím větší jsou zrna - tím byl proces změny skupenství pomalejší.
Erlan
Kromě žuly je zde přítomen také Erlan. Erlan je regionálně nebo kontaktně metamorfovaná hornina. Termín erlan se ve světě málo užívá, jsou tak označovány vápenato-silikátové kontaktní rohovce nebo pyroxenové ruly. Barva horniny je proměnlivá, často šedozelená až hnědošedá nebo červenofialová. Erlany jsou celistvé nebo jemně zrnité. Textura bývá všesměrná (masivní) nebo slabě páskovaná. Uspořádání krystalů v hornině (struktura) je granoblastické (přítomnost převážně izometrických, nepravidelně omezených zrn). Hlavními minerály jsou diopsid (druh pyroxenu), křemen a plagioklas. V některých erlanech mohou být přítomny také kalcit, vesuvián, granát - grosulár, skapolit nebo biotit. Erlany vznikají kontaktní metamorfózou karbonátových hornin (vápenců), které obsahovaly klastickou křemitou (slíny a slínovce) nebo jílovitou příměs. Vznikají rovněž regionální metamorfózou, jejíž intenzita může mít různý stupeň. Erlany jsou často pozvolnými přechody spojeny s mramory, vyskytují se i v komplexech svorů a rul. V některých případech přecházejí do chorizmitických hornin označovaných jako erlan-rulové nebo erlan-amfibolitové stromatity.
Metabazalt
Metabazalt nebo také spilit je společný výraz pro mikroskopické až jemnozrnné zásadité magmatické horniny, vznikající především metasomatózou z oceánských bazaltů. Pojem byl zaveden do geologické literatury v roce 1827 Alexandrem Brongniartem pro afanitický diabas (bez vyrostlic). V novějším pojetí se jedná o bazické efuzivum, v němž plagioklas je zastupován albitem, vzniklým spilitovou reakcí. V současné době je proto doporučený název metabazalt.
Spilit se vzhledově i tvarově podobá bazaltům, rozdíly jsou patrné teprve při mikroskopickém zkoumání výbrusu. Jedná se o metasomatické horniny s mikroskopickou či velmi jemnou velikostí zrn. Barvy bývá od šedozelené, nazelenalé nebo narudle-hnědé až téměř černé, má většinou nadprůměrný obsah CaO2 a Na2O. Často tvoří polštářové lávy (pillow lávy), s četnými žilkami kalcitu či chaldcedonu, mívá afanitickou, mandlovcovou či variolitickou strukturu, dutiny bývají vyplněné sekundárními minerály. Charakteristickými minerály spilitů jsou albit a chlorit, dále pak aktinolit, olivín, titanit, karbonáty, epidot, prehnit, limonit a přítomny mohou být též relikty pyroxenů.
Podle prvního vědeckého popisu před 180 lety (jako pillow lávy neboli polštářové lávy v ofiolitech) se mělo na základě specifického složení této horniny dlouhá léta za to, že vznikla ze zvláštního spilitového magmatu. Jiný názor vycházel z toho, že díky mořské vodě došlo k přeměně existujících minerálů v zásaditém magmatu. Kvůli podobnosti chemického složení mezi bazaltem a spilitem a výskytů v typicky čedičových strukturách (polštářové lávy) se upřednostňuje vznik z bazaltů, zvláště proto, že minerály tvořící horninu vznikají při nízkoteplotní metamorfóze.
Přestavuje raně orogenní formací eugeosynklinálního oceánického prostředí (je součástí ofiolitové formace). Přítomnost sodíku se vysvětluje asimilací hlubinných geosynklinálních hornin, jeho přítomností ve zbytkových magmatických roztocích, kontaminací do vodnatých sedimentů či mořské vody, Na-metasomatózou bazaltů mořskou vodou vytlačenou z mořských sedimentů nebo nízkou regionální metamorfózou a metasomatózou (facie zelených břidlic). Výchozí horninou jsou bazalty s vysokým obsahem vody, slabě přeměněné diabasy nebo jiné bazické magmatické horniny. Anchimetamorfóza – nejnižší stupeň metamorfózy – vede k přeměně původních minerálů (především plagioklasu) na převažující albit a chlorit. Některé výskyty se pak vysvětlují nízkoteplotní regionální metamorfózou nebo hydrotermální alterací.
Meandr
Meandr je zákrut řeky způsobený boční erozí – vymíláním břehů na jedné straně a usazováním na straně druhé. Na tvar říčních meandrů má vliv i Coriolisova síla. Rozdíl mezi prostým říčním zákrutem a meandrem bývá stanoven normativně, obvykle se udává, že středový úhel oblouku musí být větší než 180°.[1] Břehy meandrů se nazývají jesepní (vnitřní břeh) a výsepní (vnější břeh). Někdy může dojít k protnutí šíje meandru a vzniku okrouhlíku. Následným zahloubením říčního koryta se může meandr zcela oddělit od říčního toku a vznikne mrtvé rameno řeky, meandrové jezero.
Název pochází od jména maloasijské řeky Maiandros (řecky Μαίανδρος), dnes Büyük Menderes v Turecku, pro jejíž dolní tok jsou zákruty charakteristické.
Dělení meandrů
Meandry dělíme na dva základní typy podle terénu, ve kterém se nachází.
|