|
Samotná vyhlídka představuje nevelký skalní labyrint tvořený bloky tzv. hlavní žuly, známé v této oblasti jako světlá slezská žula, která se vyskytuje ve dvou základních odstínech – modrošedé a šedožluté.
Žula
Žuly, též granity, jsou hlubinné vyvřelé horniny. Za žuly se považují všechny hlubinné horniny, které obsahují podstatné množství draselných živců, kyselých plagioklasů a křemene. Žuly jsou obvykle do šeda zbarvené s modrým odstínem, známé jsou ovšem také červené žuly. Žuly jsou stejnoměrně zrnité (eugranitické), občas porfyrické. Struktura je hypidiomorfně zrnitá. Hustota žul se pohybuje kolem 2,80 g/cm³. Odlučnost žuly je kvádrovitá někde tlustě lavicovitá, vyskytuje se také sloupcovitá a kulovitá odlučnost, nepravidelně polyedrická odlučnost je typická pro zvrásněné oblasti. Mineralogickými složkami žuly jsou především živce (ortoklas a plagioklas), křemen, slídy (muskovit a/nebo biotit) a amfibol (hornblende). Žula obsahuje také malé příměsi magnetitu, granátu, zirkonu a apatitu. Vzácně obsahuje i pyroxen a velmi vzácně železem bohatý olivín a fajalit.
Žulu dělíme podle mnoha krytérií - nejprokazatelnější je samozřejmě barva - viz. růžová žula (AGT 40: Vatikánský obelisk). Na tomto místě využijeme dělení podle zrnitosti.
Zrnitost žuly vypovídá o tom, jak rychle žula po své fulkanizaci měnila skupenství ze žhavé kapaliny na chladnou pevnou látku. Čím větší jsou zrna - tím byl proces změny skupenství pomalejší.
Po výstupu na nunatak lze zjistit, že i velmi tvrdá a odolná žula (pevnost v tlaku může dosahovat až 250 MPa, běžný beton jen cca 25 MPa) nevydrží všechno.
Venušiny misky
Na vrcholcích skalních bloků můžete objevit značně rozměrné skalní mísy, které svými dokonalými tvary připomínají dílo lidských rukou. Proto byly dříve považovány za obětní mísy pohanských obyvatel.
Vznikly však v pozdním pleistocénu a v holocénu v důsledku zvětrávání a odnosu žuly a z části se vyvíjejí ještě dnes. Jejich vznik byl nejspíš podmíněn erozními účinky srážkové vody a jejím chemickým působením, dále pak vlastnostmi žuly (kulovitá odlučnost). Jedná se o tzv. exfoliační tvary, kam vedle skalních mís patří i skalní sedadla a křesla, výklenky, žlábkové škrapy a skalní dutiny zvané tafoni.
Největší ze skalních mís má téměř dokonalý kruhový půdorys o průměru 1,5 m a pojme asi 65 litrů vody. Nutno však podotknout, že vrch Smolný není jedinou lokalitou s výskytem skalních mís. V nedalekém okolí jich bylo zjištěno celkem 108. Jejich průměr kolísá mezi 35-150cm, hloubka pak mezi 5-100cm. Některé mají vyvinuty odtokové žlábky, jiné nikoli.
Název a pověsti
Jak mísy získaly své jméno, není zcela jasné. Podle názoru odborníků mohly být v minulosti považovány za pohanské obětní nádoby a byly tak spojeny s kultem římské bohyně Venuše. Stará slezská pověst mluví o Venušiných lidičkách, kteří prý zdejší kraj obývali ještě dávno před tím, než sem přišli první lidé. Venusleute - Venušiny lidičky - nebyli vyšší než trpaslíci.
Místní lidé zde prý často vídali těsně před východem slunce jejich malé ženy, které sušily na křoví vyprané prádlo. Muži tohoto malého lidu se starali převážně o pořádek a údržbu své podzemní říše a jejich ženy zase o domácnost. I mezi lidmi bylo známo jejich vynikající kuchařské umění.
Lidem, kterým sahali ke kolenům, nebyli příliš nakloněni a nevyhledávali jejich společnost. V časech, kdy lidé začali hustěji osídlovat zdejší kraj, se prý Venušánci začali stěhovat na jiná opuštěná místa. Ty, co zde zůstali, viděli lidé prý jen o dvanácti svatých nocích mezi Vánoci a Třemi králi.
Mnohem pragmatičtěji zní pověst, podle které prý odpradávna k Venušiným miskám přicházely mladé ženy. Říkalo se totiž, že ta, která se posadí do misky, do roka otěhotní a vdá se. Kdo by to chtěl zkusit, může se vydat z Velké Kraše po zelené turistické značce a vystoupit na vrchol Smolného.
|