Skip to Content

<

AGT 77: Komarovske zelezo

A cache by Alke04 Send Message to Owner Message this owner
Hidden : 12/29/2016
Difficulty:
2.5 out of 5
Terrain:
2.5 out of 5

Size: Size: other (other)

Join now to view geocache location details. It's free!

Watch

How Geocaching Works

Please note Use of geocaching.com services is subject to the terms and conditions in our disclaimer.

Geocache Description:


Geocaching-Profil
Komárovské železo dolování na Jedové hoře 77

Vítejte na dalším pokračování série Alkeho Geo-earth-cache tour. Petřínská rozhledna, Průmyslový palác na pražském výstavišti, konstrukce střechy národního muzea, nespočet viaduktů či další stavby nejčastěji z doby počínající průmyslové revoluce. To vše má jedno společné - železo těžené na Jedové hoře a zpracované v nedalekém Komárově. Dnes se dozvíme něco o tomto ložisku železa a speciálně se zaměříme na minerály, které se zde nacházejí.
 

Základní informace

Jedová hora (537 m n. m.) leží jv. od Komárova a jz. od Hořovic nad obcí Neřežín, přičemž tvoří předhoří brdskému hřebenu Beranec (662 m n. m.). Na jižním svahu Jedové hory se nejpozději od 15. století dobývala sedimentární železná ruda a v 18. a 19. století se příležitostně jako vedlejší produkt dobýval i cinabarit. Lokalita je tak vedle Lubů v Krušných horách a Svaté u Berouna jedním ze tří ložisek v Čechách, kde se cinabarit doloval (pomineme-li nejistou těžbu cinabaritu u Bezdružic, jv. od Teplé).

Jedová hora (německy Giftberg) bývá též označována jako Dědova hora; není ovšem jasné, který název je původní. Jsou domněnky, že název Jedová hora byl odvozen od případů otrav dělníků, kteří se nadýchali jedovatých exhalací při zpracování železné rudy s příměsí cinabaritu, přičemž název Jedová hora na takové případy příliš upozorňoval (Urban 1957a, b; Králík 1960). (Pokud jde o povědomí o jedovatosti rtuti v dřívějších dobách, lze ocitovat Münstera (1554): „Rtut pitý gest gedowatá neb swau těžkostý wnitřný Audy sžýrá.“). Název Dědova hora byl údajně odvozen od účelově vytvořené pověsti, podle které se pánům z Valdeka a Komárova při lovu zjevil v lese na Jedové hoře stařec, který jim ukázal tři zlaté pruty vystupující ze země. Na místě nálezu byl poté založen důl (Ondříček 1905a, 1906a). Nový název Dědova hora měl prý sloužit ke zmírnění obav dělníků z možné otravy „jakýmisi jedy“ (Urban 2001). Ondříček (1905a) naopak považuje název Dědova hora za starší; německý název Giftberg a jeho český překlad Jedová hora byl podle Ondříčka zaveden až později německy hovořícími horníky.
 

Štola Josef

Během 19. století poskytl důl na Jedové hoře množství výrazných mineralogických vzorků s krystaly modrého a červeného barytu a bohaté ukázky cinabaritu, které jsou uloženy především v muzejních mineralogických sbírkách. Do sbírky Vlastenského (později Národního) muzea daroval roku 1824 kolekci nerostů z Jedové hory hrabě Eugen z Vrbna, c. k. komoří, tajný rada a nejvyšší štalmistr, od roku1823 po smrti svého otce Rudolfa držitel hořovicko-komárovského panství; roku 1846 daroval muzeu kolekci jedovohorských minerálů guberniální rada Ignác Hawle a roku 1877 také sběratel J. Šťástka, dlouholetý spolupracovník Antonína Friče (Tuček 1978). Dnes lze ve zbytcích haldoviny na Jedové hoře nalézt jen skromné ukázky cinabaritu a dalších minerálů.
 

Geologie, ložiskové poměry, mineralogie

Jedová hora se nachází v jihovýchodním křídle Barrandienu a je budována sedimentárními horninami ordovického stáří, k jejichž uložení došlo během existence mořské tzv. pražské sedimentační pánve (úzká lineární deprese riftového charakteru směru SV – JZ, která se nacházela zhruba v prostoru dnešních středních Čech v oblasti mezi Prahou a Plzní; v pražské pánvi se usadila podstatná část hornin barrandienského paleozoika od spodního ordoviku až po střední devon).

Železné rudy ložiska Jedová hora náležejí pravděpodobně českému stupni dobrotivu (dobrotivské souvrství), který podle britského, tj. mezinárodního stratigrafického dělení (stav k roku 2000) zhruba odpovídá přechodu mezi stupni llanvirn a caradok, tj. přechodu mezi středním a svrchním ordovikem.

Vlastní ložisko je tvořeno převážně sideritizovanými tufy, v jejichž podloží leží pyroklastika a v nadloží horniny ve facii tzv. černých břidlic. Tufy a pyroklastika jsou produktem aktivity tzv. komárovského vulkanického komplexu. Vulkanická činnost tohoto komplexu byla vázána na erupční centra podél systému kadomských tektonických linií směru SSV – JJZ (tj. kose ke směru protažení pražské pánve). Vulkanická centra tvořila pás od dnešního západního okolí Berouna přes Chlustinu, Hořovice, Komárov až do JZ okolí Komárova. Počátek aktivit komárovského komplexu nastal ve stupni arenigu a vulkanická činnost se udržela až do svrchního ordoviku. Produktem submarinního vulkanismu byly bazické vyvřeliny bazaltového typu; charakteristická je pro komárovský komplex převaha pyroklastik, tufů a tufitů nad samotnými výlevy.

Chemickým zvětráváním vulkanického materiálu docházelo k uvolňování sloučenin železa, které chemicky, popřípadě biochemicky sedimentovaly a vytvářely ložiska železných rud. Ta se vyskytují v různých ordovických souvrstvích s menším (resp. žádným) či větším prostorovým vztahem k vulkanosedimentům, v rámci dobrotivu i v různých stratigrafických úrovních. Výklad původu železa přitom není jednotný; v některých případech se uvažuje přínos terigenních zvětralin do pánve nebo chemogenní či biochemická sedimentace rud za součinnosti výstupných proudů z hlubší části pánve .
 


Ukázka vysráženého železa přímo na zídce u štoly Barbora

 
Na Jedové hoře tvoří železné rudy dvě polohy v tufech s příměsí druhotného krystalického sideritu, hematitu, popřípadě i kalcitu, přičemž tyto polohy mají směr SZ – JV a sklon 10 až 20° k SV. Hlavní rudní horizont je mocný jeden až dva metry (0,6 až 2,2 m podle Králíka 1960) a je tvořen zrnitým a oolitickým sideritem nebo zemitým, celistvým a krystalickým hematitem, který lokálně převládá. Směrem do nadloží následují dva až tři metry tufu (1 až 1,5 m podle Králíka 1960) s proplástky břidlic a poté následuje nadložní železnorudný horizont mocnosti okolo půl metru, který však nebyl v minulosti těžen nebo pouze v minimálním množství. Nadložní horizont je tvořen převážně oolitickými siderity, v menší míře i oolitickým hematitem (Lipold 1862a, 1863; Bořický 1871; Krejčí a Feistmantel 1890; Hrabák 1909). Slavík (1918) uvádí z Jedové hory také oolity s chamositem (podle analogie s dalšími ordovickými Fe-ložisky v Barrandienu by se spíše mohlo jednat o berthierin); proměnlivé množství oolitů bývá podle Slavíka obsaženo i v tufech, tj. mimo vlastní rudní horizonty. Ložisko bylo směrně sledováno v délce asi jednoho kilometru a asi 400 m po úklonu.

Nadložními horninami ložiska jsou černé jílové břidlice náležející stále ještě stupni dobrotivu. Dále již následují horniny stupně berounu, který se v mezinárodním pojetí víceméně kryje se stupněm caradok (k roku 2002 byly ovšem téměř všechny mezinárodní ordovické stupně zrušeny, zachován byl stupeň tremadok a ve svrchní části středního ordoviku byl vytvořen stupeň darriwil). Nejprve jsou to křemence s vložkami břidlic (libeňské souvrství), dále černé jílové břidlice (libeňské souvrství) a křemence s vložkami břidlic (letenské souvrství). V podloží ložiska se nacházejí tufy a pyroklastika náležející dobrotivskému, popřípadě již šáreckému souvrství.

Ložisko železných rud je protnuto systémem vertikálních poruch směru S – J, z nichž některé jsou hydrotermálně mineralizovány (obr. 6). Takovéto příčné žíly bývají vyplněny zejména křemenem, sideritem, ankeritem a pyritem, poměrně častý je i cinabarit a baryt. Dalšími žilnými minerály jsou hematit, dolomit, kalcit a chalkopyrit, poměrně nepříliš hojné jsou tetraedrit, bornit, chalkozín a covellin, vzácně se vyskytla také ryzí rtuť. Uváděn je i vzácný galenit a sfalerit, u nějž ovšem není zřejmé, jestli se vyskytuje na příčných žilách nebo na puklinách sedimentárních hornin. Sulfidické Cu-rudy se na žilách obvykle vyskytovaly samostatně, jen málokdy také ve společnosti cinabaritu. Ze sekundárních minerálů je nejhojnější malachit, méně běžné jsou azurit, chryzokol a recentní melanterit a chalkantit. Podle Lipolda a Bořického  je sukcese žilných nerostů následující: křemen → hematit → pyrit → chalkopyrit → siderit → baryt I → cinabarit → ankerit/dolomit → baryt II..
 

Krystaly kalcitu nalezené nedaleko štoly Josef.

Délka hydrotermálních žil dosahuje obvykle pouze několika metrů (maximálně 10 m), jejich mocnost se pohybuje od dvou do deseti centimetrů (maximálně 30 cm), přičemž v nejtenčích partiích obsahují pouze cinabarit. Nejmasívnější vzorky cinabaritu byly až sedm centimetrů mocné. Žíly zasahují do podloží i nadloží železnorudných poloh; cinabarit se vyskytuje v celém vertikálním rozsahu. Kromě vertikálních severojižních („pravých“) žil uvádějí někteří autoři také přítomnost tzv. ložních žil směru SZ – JV souhlasných se zvrstvením sedimentárních hornin (tzn. o úklonu 10 až 20° k SV). Tyto ložní žíly obsahují především baryt a cinabarit. V malé míře se cinabarit vyskytuje i jako impregnace přímo v sedimentech.

Cinabarit se v podobě impregnačního, popřípadě i žilného zrudnění vyskytuje i na dalších lokalitách v barrandienském ordoviku; zastiženo bylo při těžbě různých železnorudných poloh v arenigu a llanvirnu (v caradokském nučicko-chrustenickém železnorudném obzoru na rozhraní letenského a vinického souvrství českého stupně berounu již nebylo Hg-zrudnění zaznamenáno). Po Jedové hoře je nejvýznamnějším výskytem Svatá jižně od Hudlic a západně od Berouna, kde se cinabarit rovněž vyskytoval na severojižních poruchách, obdobný je i výskyt na Krušné hoře u Berouna.

Výskyty cinabaritu u Svaté byly podle starých zpráv možná ještě bohatší než na Jedové hoře, naopak železné rudy zde byly chudší. V 19. století nebylo toto ložisko vůbec otevřeno, takže dnes nemáme žádné podrobnější zprávy o jeho ložiskovém a mineralogickém charakteru. Z Krušné hory je uváděn výskyt 5–15 cm mocné žíly s cinabaritem. V menší míře ve formě impregnací a povlaků se cinabarit vyskytl i u Březiny, Svárova, Hředle, Hřebenů, Cheznovic, Jinců, Klabavy, Libečova, Malé Vísky, Oseku, Svojkovic, Vokovic, Točníka, Trubské a Zaječova.

Původ rtuti na výše uvedených lokalitách bývá odvozován od pozdních fází ordovického vulkanismu komárovského komlexu, jehož nejmladší projevy zasahují do spodní a střední části vinického souvrství. Během variských vrásnivých a metamorfních pochodů a zvýšené termální aktivity mohlo dojít k migraci a redepozici části rtuti v podobě pravých žil s cinabaritem.
 

Těžba ložiska

První zmínka o železnorudných dolech na Jedové hoře pochází údajně z roku 1463. Podle nepřímých důkazů lze ovšem usuzovat, že těžba železa zde probíhala pravděpodobně již ve 13. nebo 14. století či dokonce ještě dříve. Ondříček uvádí, že důl „Dědova hora“ byl známý již ve 13. století, opět ovšem necituje žádný literární pramen. Východně od železnorudného dolu na Jedové hoře byly nalezeny strusky, které dokládají zdejší velmi starou těžbu a výrobu železa. Ze 13. století pochází první zpráva o výrobě železa v Komárově; tato výroba probíhala v režii majitele komárovského statku Jiříka Pešíka. Další zpráva o komárovských železárnách pochází z konce 14. století. V té době sestávaly tamní hutě ležící na Červeném potoce ze tří hamrů a jedné pece zvané dýmačka. Správcem huti byl Strojmír Bleskota, jehož „bylo lze od dělníků rozeznati jen dle pera za kloboukem a vysokých bot“. Lze předpokládat, že v komárovské huti mohla být zpracovávána i železná ruda z Jedové hory.

Ze 16. století pochází podle Urbana (Urban 1957a, b, 2001; Urban in Bílek et al. 1978) první zmínka o výskytu cinabaritu na Jedové hoře. Nachází se v Münsterově Kosmografii (Münster 1554, list XVI B): „Cžynobrž/Cynobrž/Rtut… Item w Berauně nad Prahou Miestem Cžeské Země hlawným. Item od Berauna nedaleko se také nacházý ale ta Rtut ge zlá neb gest s Zelezem smýssená.“ Urban vztahuje druhou větu právě k Jedové hoře (patrně i kvůli zmínce o železu); otázkou ovšem je, zdali se celý údaj netýká dolování cinabaritu jižně a jihovýchodně od Svaté u Berouna, o němž se dochovalo ze 16. století množství zcela jednoznačných zpráv („Swata Hora za Beraunem“), nebo zdali se jedná jak o Svatou („Item w Berauně…“), tak o Jedovou horu („Item od Berauna nedaleko…“). (V Kosmografii je přiložena mapa Čech, v níž je Beroun široko daleko jediným zakresleným sídlem regionu.) Ve Svaté se cinabarit těžil jako jediný produkt, na rozdíl od Jedové hory se zde netěžila železná ruda (i když je na ložisku rovněž přítomná). Příležitostnou těžbu cinabaritu na Jedové hoře v 16. století nelze rozhodně vyloučit; je nanejvýš pravděpodobné, že horníci se s ním při těžbě železné rudy setkávali.

V souvislosti s Münsterovou Kosmografií je zajímavý údaj Pazderáka, který uvádí, že v 15. století se tavením dědohorské rumělky v peci vyráběla ve sklepích nebo v přízemí komárovského zámku rtuť. Pazderák se odkazuje právě na Münstera věrohodnost Pazderákovy informace se však nepodařilo potvrdit; v české verzi Kosmografie z roku 1554 nebyl údaj o tavbě cinabaritu na komárovském zámku nalezen.

Jedová hora se nacházela na komárovském panství, které patřilo až do roku 1602 pánům Pešíkům z Komárova. Toho roku koupil komárovské panství Jindřich Otta z Losu. Ten byl roku 1621 popraven na Staroměstkém náměstí v Praze. V roce 1622 koupili komárovské a sousední hořovické panství příslušníci rodu Martiniců (konkrétně Marie Eusebie hraběnka z Martinic) a obě panství sloučili v jediné – hořovické.

Z roku 1640 pochází další zpráva o komárovské železné huti. Jejími majiteli byli hrabata z Martinic a šichtmistrem Jan Lednický, který byl zároveň hraběcím důchodním písařem. Roku 1648 je v urbáři hořovického panství zaznamenáno: „Při statku Komárovském jsou huti železné, totiž vysoká pec a dva hamry.“ Při každé vsázce se spotřebovalo okolo 1500 centnýřů (84 tun) železné rudy. Z roku 1652 pochází zpráva, podle které je v komárovských železárnách míchána železná ruda z Jedové hory, Kleštěnic, Cheznovic a Komárova, čímž bylo dosaženo vsázky vhodného složení – nebyly do ní totiž přidávány žádné struskotvorné přísady. Roku 1654 vypukl v kraji mor a provoz hutě byl pro nedostatek pracovních sil zastaven. Vysoké pece a kovárny na Červeném potoce obnovil až v roce 1685 nový majitel hořovického panství Jan František z Vrbna, který toho roku panství zakoupil od Martiniců. Okolo roku 1700 jsou v Komárově v provozu již dvě vysoké pece a dva hamry; ročně je přitom vyrobeno okolo 5000 českých centnýřů surového železa.

Roku 1739 vydává královská komora výměr na dolování rumělky (cinabaritu) na hořovickém panství. V roce 1753 povolal majitel panství hrabě z Vrbna vrchního správce Addu, který téhož roku s Martinem Tvrdým z Příbrami učinil prohlídku dolů v okolí Komárova. V souvislosti s touto inspekční cestou dává administrátor úřadu nejvyššího mincmistra hrabě Mitrovský zjišťovat, kde všude se v Čechách prováděly pokusy o dolování rtuti. Podle zprávy šichtmistra Küntzla z roku 1754 dobýval nelegálně rumělku na Jedové hoře královský mlynář Krátký s otcem a bratry. Vytěženou rumělku neodvedl vrchnosti a neoprávněně ji prodal.

Roku 1777 se snažil získat povolení na kutání rumělky na Jedové hoře podnikatel Jan Mika z Krašovic. Příbramský horní úřad na jeho žádost odpověděl, že tato ruda se vyskytuje na železnorudných mírách hraběte Vrbny, který patrně nedá svolení k dolování. Mikova žádost podnítila státní zájem, takže ještě roku 1777 byl na Jedovou horu vyslán Benys Martinez, aby ověřil zdejší výskyty rumělky. V předložené zprávě Martinez referuje o někdejším podvodném dolování rumělky mlynářem, který byl tehdy potrestán pokutou 370 zlatých a třemi lety vězení. Dále Martinez zmiňuje jednu starou a tzv. Jedovou štolu (Gifftstollen) a uvádí, že u vysoké pece nalezl vzorky rumělky dva couly mocné. Martinez také vyslovuje domněnku, že rumělka se dostávala do vsázky při tavbě železné rudy. Vzápětí doporučuje úřad nejvyššího mincmistra hraběti Vrbnovi, aby se pokusil o průzkum a těžbu rumělky. Stát přitom nemá zájem investovat do chudých dolů na Jedové hoře, protože veškerý zájem soustředí na podstatně bohatší ložisko rtuti v Idrii.

Majitel panství skutečně roku 1778 zahájil vedle těžby železné rudy i těžbu rumělky, takže podle účetní knihy hořovického panství bylo v roce 1778 vytěženo 56 centnýřů (cca 3,1 tuny) a v roce 1779 již 84 centnýřů (4,7 tuny) rumělky, ze které bylo celkem vytaveno 1750 kg rtuti. Zvýšený zájem o těžbu rumělky na území panství potvrzuje roku 1778 i Schaller, podle nějž jí bylo toho roku díky intenzivnímu přednostímu dobývání k dispozici velké množství. K roku 1780 zmiňuje těžbu rumělky u Komárova i Peithner, který ovšem tvrdí, že z ní nebyla vyráběna rtuť, ale že byla prodávána v surovém stavu a to ještě jen v malých množstvích. Podle protokolů z let 1767–1789 byl vrchností svěřen kontroloru materiálu Rudolfu Kamplovi i dozor nad rumělkou z Jedové hory. Dvorním dekretem z roku 1783 bylo dolování rtuti v monarchii a tím i na Jedové hoře na deset let osvobozeno od desátku s tím, že vyrobená rtuť má být prodávána státu.

Komárovské železárny jsou od roku 1785 v rukou Rudolfa z Vrbna; okolo roku 1790 jsou zde v provozu již tři vysoké pece, jedenáct hamrů a dvě drátovny; ročně je vyrobeno okolo 15000 vídeňských centnýřů surového železa. Na počátku 19. století patří komárovským železárnám kromě dolu na Jedové hoře (katastr Neřežín), také doly Terezie a Petr a Pavel (katastr Zdice), důl Komorsko (Čenkov), Hlava (M. Víska), Velká Naděje (M. Víska), Sv. Petr (Rejkovice), Eisengrübner (Ohrazenice), Hanzlíkov (Ohrazenice), Zuzana (M. Víska), Velký Plešivec (Rejkovice), Sv. August (Komárov), Podlužská hora (Podluhy), Vostrý (Felbabka) a důl Karolina (Tlustice) (Ondříček 1905a, 1906a). (Později ke komárovským železárnám přibyly ještě další železnorudné doly: 1828 Karel (Chlustina), 1850 Barbora (Chaloupky), 1851 Prokop (Kleštěnice), 1852 Eugenie (Cheznovice), 1857 Marie (Hvozdec).

Roku 1789 uvádí Rosenbaum, že zásoby rumělky na Jedové hoře jsou intenzivní těžbou značně vyčerpány a usuzuje, že dosavadní těžba rumělky byla prováděna neodborně a spíše náhodně. Výroba rtuti z cinabaritu na Hořovicku byla popsána roku 1809 Lampadiem a roku 1824 Hollunderem. Hollunder (1824) popisuje, že cinabarit byl při těžbě železné rudy separován a když se jej nahromadilo několik set centnýřů, tavil se v železných kotlích opatřených zhruba v polovině výšky železným talířem s otvory. Naspodu byly kotle otevřené a ústily do nádrže s vodou, do které byla vytavená rtuť jímána. Tavba se prováděla v pěti či šesti takových železných válcích v řadě, přičemž jedna tavba trvala 30 až 36 hodin při hmotnosti jedné vsázky 45 až 50 kg (Lampadius 1809). Podle Lampadia (1809) byl nejkvalitnější tzn. nejčistší cinabarit tříděn zvlášť a prodáván v přírodním stavu (používán byl jako červený pigment).

Od počátku 19. století se na Jedové hoře téměř výlučným předmětem zájmu stává opět železná ruda, jejíž produkce postupně roste, takže k roku 1828 je uváděna roční těžba 5600 tun rudy. Vedle toho je příležitostně v menším množství těžen i cinabarit, který je v Komárově čas od času zpracováván na rtuť. Také komárovská železárna vzkvétá, a to především zásluhou Rudolfa hraběte z Vrbna. Roku 1830 se z jedovohorského cinabaritu vyrobilo 24 centnýřů a 31 liber (cca 1,4 tuny) rtuti. Cinabaritová ruda byla podle kvality tříděna do tří skupin o obsahu 62, 40 a 22 % rtuti. V roce 1849 byl roční výtěžek železné rudy 2800 tun. V roce 1851 bylo vyrobeno 25 centnýřů (1,4 tuny) rtuti.

Podle zprávy obchodní komory v Praze (sine 1859) přešel roku 1853 důl Barbora na Jedové hoře s dvanácti velkými důlními měrami (o rozloze 150 528 čtverečních sáhů) do majetku hessenského kurfiřta Friedricha Wilhelma I., a to společně s dalšími osmi železnorudnými doly na Hořovicku. Friedrich Wilhelm von Hessen se stal majitelem celého hořovického panství. V podrobném popisu majetku panství (včetně důlního majetku), učiněném v letech 1852–1853 při jeho převodu do rukou nového majitele, není těžba cinabaritu vůbec zmiňována. Hned následujího roku (1854) však byl cinabarit jako vedlejší produkt opět dobýván (sine 1859), takže v letech 1854–1858 bylo vytěženo celkem 3,4 tuny cinabaritu, z toho prvotřídní rudy určené k výrobě barvy bylo asi 170 kg a zbytek, tj. přes 3,2 tuny byl určen ke zhutnění. Vytěžená ruda ovšem zůstala ležet na haldě; její cena byla odhadnuta na 98 zlatých (zlatníků) za prvotřídní rudu a 20 zlatých za centnýř ostatní rudy. Pouze malá část této zásoby byla pokusně zhutněna. Z prvotřídní rudy bylo získáno 81 % rtuti a z méně kvalitní pouze 18 % rtuti (sine 1859). S předešlými údaji je časově tak trochu v rozporu zpráva Strippelmanna (1871) a Schmidta von Bergenhold (1880), podle kterých byla poslední tavba cinabaritové rudy z Jedové hory provedena roku 1857 ve speciální tzv. platnéřské peci. Urban navíc uvádí, že se tak stalo v bývalém komárovském zámku (možná se jednalo o výše zmíněnou tavbu pokusnou).

Železná ruda byla na Jedové hoře dobývána až do roku 1870 nebo 1871, kdy byly důlní práce zastaveny (dílčí postupy těžby za léta 1855–1871 uvádí tehdejší ředitel komárovských železáren L. Strippelmann 1871). Těžba na ložisku dosáhla hloubek, ve kterých byly problémy se silnými přítoky důlní vody (ze třetího patra byla čerpána na úroveň dědičné štoly – pumpa je zmiňována k roku 1859, kdy ovšem byla mimo provoz), a navíc se při těchto hloubkách přestala těžba postupně vyplácet (daleko lepší podmínky pro dolování byly v té době například v dole Hrouda u Zdic). V roce 1900 byly důlní budovy (pražírna rudy, kovárna, stáj pro koně a cechovní dům) prodány v dražbě a okolí šachty Barbora bylo osázeno stromy. Roku 1902 koupila vídeňská firma C. T. Petzold komárovské železárny (za 1 250 000 zl.) a následně se zajímala i o znovuotevření dolu na Jedové hoře. Nejrozsáhlejším pokusem v rámci těchto aktivit bylo vyčištění dědičné štoly ústící u Červeného potoka, které firma C. T. Petzold provedla v roce 1917. K obnově dolování však již nedošlo.

Polorozbořená dřevěná šachetní budova jámy Barbora stála na svém místě ještě po roce 1945 (kužel trejbu a nezastřešené zbytky baráku nad vlastní jámou), ostatní důlní objekty již byly v té době zcela zničeny; okolí jámy Barbora bylo ohrazeno. Dnes je zde vybudována zídka s mříží.

Štola Barbora

Důlní poměry (stav ze druhé poloviny 19. století) na Jedové hoře jsou stručně následující: Hlavní těžná šachta Barbora byla hluboká 72 metrů (dnes je přibližně z poloviny zasypána). Šachta komunikovala s horizontem dědičné štoly a téměř ve stejné úrovni s druhým patrem dolu (v hloubce okolo 70 metrů); s prvním patrem byla propojena v hloubce 54 metrů. 175 m směrem na ZSZ od šachty Barbora se nacházela tzv. Nová šachta (Neuschacht), která dosáhla hloubky 34 m. Nová šachta sloužila především při těžbě na úrovni prvního patra v oblasti západně od šachty Barbora. Druhé patro dolu bylo s povrchem propojeno úklonným hloubením Josef, jehož svislá hloubka byla pouze 20 m. Třináct metrů pod druhým patrem byl vyražen třetí horizont dolu (85 m pod ústím šachty Barbora), který byl na povrch propojen tzv. jižním úklonným hloubením dlouhým 120 m.

Druhé a třetí patro dolu bylo propojeno třemi slepými úklonnými hloubeními a úklonnou spojnicí Evžen. Hloubení Abteufen I bylo prodlouženo do hloubky asi 100 m od ústí šachty Barbora na plánované čtvrté patro, které však bylo zrealizováno již jen jako 35 m dlouhá chodba s jedním příčným překopem. Dědičná štola ústící u Červeného potoka byla od ústí k šachtě Barbora dlouhá přes 460 m. Ve vzálenosti 210, 350 a 370 m od šachty Barbora byly na horizont dědičné štoly vyraženy tři světlíky. Na povrchu se ve svahu pod ústím šachty Barbora nacházela rozsáhlá podkovovitá halda. Tato halda byla v 50. letech 20. století z větší části rozvezena a haldový materiál byl použit na budování hráze nedalekého Záskalského rybníka.

Důl na Jedové hoře je dnes zcela nepřístupný. Dobře patrná jsou ústí šachet Barbora a Neuschacht a větší haldy u hloubení Josef, Pecherz a Kutací. Výrazné je asi 500 m dlouhé pásmo (ZSZ – VJV) hald a šachtic po staré těžbě železné rudy na výchozu ložiska; pásmo leží níže než jmenovaná důlní díla z 19. století. Ústí dědičné štoly leží na břehu nádrže Záskalská a je zcela pod vodou (přesto dodnes dobře patrné); úvodní část štoly je zabořená. Poměrně dobře patrná jsou i ústí světlíků dědičné štoly.

Otázky a úkoly:

Pro uznání logu odpovězte nebo splňte přes formulář či přes profil správně následující otázky a úkoly.

1) Železo se těží všude možně, ale... těžbou čeho je Jedová hora významná?

2) Na výchozích souřadnicích se nachází štola Josef. Jaká je podle infocedule její hloubka? Prosím o přesný údaj z cedule.

3) Nyní se přesuňte na WP: Stola Barbora. Cestou naleznete odkryvy či vytěženou horninu (prostě šutry). Pokuste se některé rozbít (neubližte si) a velmi brzy narazíte na minerály - viz. můj nález na obrázku Krystaly kalcitu nalezené nedaleko štoly Josef. Napište mi, jaké minerály jste nalezli vy (budu rád když foto přiložíte k logu).

4) Jakmile dojdete k WP Stola Barbora - prostudujte si infoceduli. Dočtete se zde, že název hory je odvozen od otravy horníků. Co je, kromě nízké mzdy a neodbytných manželek, otrávilo?

5) Bonus úkol: Každý, kdo se na místě vyfotí s duchem některého z otrávených horníků (a své foto přiloží k logu) získá ode mně CWG série AGT. Fantazii se meze nekladou.

Vaše odpovědi můžete zasílat přes profil, ale budu raději, když je zašlete přes následující formulář:

ON-LINE FORMULÁŘ

Pokud bude něco špatně - budu Vás kontaktovat.

Důležité: Žádná z otázek série AGT se nemusí Googlit. Vše je zjistitelné na místě, v listingu a nebo jsou to základní znalosti. Odpovědi zjištěné z internetu jsou považované za podvod a logy budou odstraněny.

Zdroje:

Infocedule na místě
Web: Wikipedie
Web: Botany.cz
Web: Velebil.net/clanky/jedova-hora

Publikace: Geologické rozhledy
Publikace: Geologické zajímavosti České republiky
Jiné: Geologická mapa ČR AVČR rok vydání 2012

 

TATO CACHE JE SOUČÁSTÍ SÉRIE AGT od Alke04

Additional Hints (No hints available.)



 

Find...

89 Logged Visits

Found it 86     Write note 2     Publish Listing 1     

View Logbook | View the Image Gallery of 133 images

**Warning! Spoilers may be included in the descriptions or links.

Current Time:
Last Updated:
Rendered From:Unknown
Coordinates are in the WGS84 datum

Return to the Top of the Page

Reviewer notes

Use this space to describe your geocache location, container, and how it's hidden to your reviewer. If you've made changes, tell the reviewer what changes you made. The more they know, the easier it is for them to publish your geocache. This note will not be visible to the public when your geocache is published.