Informace k odlovu
K vytvoření této série nás inspirovala velice zajímavá historie Kelče a okolí. Text je odborný, takže asi nezaujme každého. K odlovu bude stačit přečíst jen tento úvodní odstavec. Keše jsou umístěné ve výšce kolem 2m, takže bude zapotřebí trochu šplhu.Trasa měří kolem 8,5km a trvá přes 2 hodiny. Lze samozřejmě odlovit i in-drive, jen na finálce použijte doporučené parkoviště. Nezapomeňte si opsat bonusové číslo!
Prosíme všechny, aby použili buď židličku, žebřík, pomůcku v podobě prodloužené ruky nebo kačer na kačera, neboť by se mohlo stát, že název Kelč bude ztracen. A to bysme přece nechtěli. Takže nepoužívejte žádnou gravitační sílu a snad nám tato série vydrží.
Pozor, aby to nebylo tak jednoduché, tak s bonusovým číslem se ještě bude dále počítat dle následujícího vzorce, aby jsme zjistili neznámou (E).
Vzorec: (E) = (bonusové číslo)+9*9
V keši není tužka. Logbook dejte do víčka až dozadu a poté zašroubujte.
Přejeme příjemný lov :)
Doba bronzová 1.část
Osídlení starší a střední doby bronzové se nám dosud na Kelečsku ani v jeho širším okolí nepodařilo doložit. Kelečská sídelní enkláva i větší část Záhoří obecně byly snad někdy na prahu mladší doby bronzové (1 300—1 000 př. n. l), na počátku 13. století př. n. l. znovu osídleny pravěkými kolonisty, v době, kdy do severní části naší země přišel lid kultury lužických popelnicových polí. Pravděpodobně kontinuální osídlení lužickým lidem a poté jeho přímými genetickými i kulturními následovníky, slezskou kulturou v pozdní době bronzové (1 000—750 pň n. l.) a platěnickou kulturou ve starší době železné („halštatské", 750—5. století př. n. l.) na Kelečsku trvá cca od 13. století př. n. l. snad až někdy do druhé poloviny pátého století př. n. l., do doby příchodu historických Keltů, což je velmi dlouhé období, které v pravěkých dějinách osídlení kelečské enklávy nemá obdobu.
Lužické osídlení proniká přes Kelčskou pahorkatinu, zřejmě v intencích výše probíraných tradičních komunikací, do oblastí, dříve téměř nedotčených osídlením, osídleno je např. výše položené okolí nedalekých Polic i Valašskomeziříčsko. Mladší doba bronzová je obdobím rozvoje bronzové metalurgie, ač tato v oblastech východomoravské skupiny lužické kultury, ke které náleží i Kelečsko, nedoznává zdaleka takového rozšíření, jako v nepoměrně bohatších oblastech střední Moravy, které byly i krystalizačními centry lužické kultury. Tento jev se ukazuje i v absenci bronzových depotů v naší oblasti (jsou omezeny jen na nejzápadnější část Kelčské pahorkatiny) v mladší době bronzové, sklady bronzových předmětů registrujeme až v průběhu pozdní doby bronzové (např. Krhová u Valašského Meziříčí) nebo na jejím konci (Černotín). Ve starší době železné nastupují i první železné předměty, viz např. nález železného platěnického náramku v trati „Polomsko ” u Kunovic.
V době popelnicových polí dochází rovněž k unifikaci náboženského a kultovního života, dokladem tohoto faktu je přísný žárový pohřební ritus. Žárové pohřby jsou ukládány do keramických popelnic, některá „popelnicová pole" na střední Moravě mohou čítat až stovky žárových hrobů, na Kelečsku samozřejmě s ohledem na velikost osídleného území se jednalo maximálně o desítky hrobů, z nichž bylo při náhodných akcích obvykle prokopáno jen několik. Tento způsob pohřbívání se v lužické oblasti až na výjimky udržel až do konce starší doby železné, tedy až do zániku kulturní identity lužického obyvatelstva pod tlakem historických Keltů. Často se též poukazuje na slábnutí intenzity lužického osídlení a určitou celkovou regresi lužické oblasti v období starší doby železné, což v obecném měřítku platí, ale např. na Kelečsku se zřejmě zakládá nové pohřebiště na „Strážném”, v okolí Kunovic jsou pak registrovány stopy platěnických pohřebišť ve třech polohách: „Na hati” (směrem na Kelč), „Na podhůří” a „Polomsko” (obě poblíž úpatí Hostýnských vrchů). Na druhou stranu může toto pozorování naznačovat možnost, že právě v těchto „periferních” oblastech mohlo lužické osídlení přetrvávat nejdéle. Vzhledem ke kontinuálnímu osídlení v době popelnicových polí se jednotlivé fáze (lužická, slezská, platěnická) na pohřebištích dají v archeologickém materiálu jen obtížně odlišit, proto nebudeme probírat každou etapu zvlášť, ale budeme lužické osídlení v širším slova smyslu posuzovat dle jednotlivých komponent (pohřebiště, sídliště).
V roce 1933 bylo severovýchodně od Kelče orbou narušeno popelnicové pohřebiště v trati „Suchá hůra”, situované na mírném jihovýchodním svahu. J. Očenáškem realizovaný výzkum zde proběhl až v letech 1940—1941, kdy bylo zkoumáno 30 popelnicových hrobů lužické i slezské fáze (tedy mladší až pozdní doba bronzová). Dle Očenáškova pozorování byla velká keramická popelnice překryta vždy mísou, kolem popelnice pak bývaly rozestaveny obvykle čtyři menší nádobky (zřejmě původně s obsahem „obětin" zemřelým). Pohřby se údajně nacházely jednotlivě 40-80 cm pod úrovní nynějšího terénu, ve vzdálenosti asi 4 m od sebe, v řadách orientovaných SZ — JV, přičemž tyto řady byly od sebe asi 15 až 20 m vzdáleny. Z bronzových předmětů se dochovaly tři náramky.
Druhé významné popelnicové pohřebiště na Kelečsku zkoumal Očenášek na severozápadním svahu vrchu Strážné u Kelče, poblíž silnice Kelč - Hranice. Popelnicové pohřebiště bylo objeveno při hloubení německého protitankového zákopu v lednu roku 1945, výzkum probíhal s přestávkami od 3. dubna 1945 do 12. listopadu 1946. Registrováno zde bylo celkem 18 popelnicových hrobů, z nichž se podařilo zachránit jen sedm, ostatní byly zničeny orbou. Pohřebiště náleží platěnické fázi (starši doba železná, „halštatská"), nejmladší hroby je snad možné zařadit do doby pozdně halštatské, tedy do doby konce existence lužické kultury. Jednotlivé žárové hroby byly uloženy v hloubce 40-60 cm pod úrovní terénu, opět orientovány v řadách SZ --- JV. Hroby obsahovaly čtyři až osm nádob, menší nádoby byly seskupeny vždy kolem platěnické amforovité zásobnice nebo mísovitého osudí a na rozdíl od staršího pohřebiště na „Suché hůře" nyní nebyl žárový hrob v centru a v největší nádobě, nýbrž v některé z menších postranních nádobek. Kovové předměty zde byly velmi vzácné, omezily se jen na několik zlomků bronzových jehlic a nožík.
Pro úplnost jen dodáváme, že již z dřívějších dob známé žárové pohřebiště mladobronzové lužické fáze J. Očenášek prozkoumal v letech 1941—1942 i u Kladerub v trati „Kopce”.
zdroj: Dějiny města Kelče (autorský kolektiv pod vedením Stanislavy Kovářové a Davida Papajíka)
