Salix alba 'Tristis' - vrba bílá
Ještě před nedávnem byly vrby běžně pěstované venkovské dřeviny. Dávali lidem bohatý užitek – proutí na košíky i pomlázky, první pastvu pro včely i léčivou kůru. Hlavaté vrby, které vznikaly pravidelným seřezáváním proutí, se staly mizející dominantou břehů rybníků, vesnických návsí a potoků.
Vrba bílá (Salix alba) je jednou z našich nejhojnějších vrb. Volně, v přírodě rostoucí strom má nepravidelnou korunu a je vysoký až 30 m. Mladé větve jsou ohebné, prutovité, v mládí hedvábně chlupaté, nejprve mírně převislé, později, v druhém roce, se vzpřimují. Listy jsou kopinaté s jemně pilovitým okrajem, dlouhé až 10 cm, nejširší uprostřed. Spodní strana listu je sivá, porostlá jemnými chlupy. Jako většina vrb je vrba bílá dvoudomá. Kvete v březnu až dubnu, květy jsou drobné, vytvářejí asi 5 cm dlouhé jehnědy. Vyrůstají z bočních pupenů loňských větví. Plodem je tobolka pukající dvěma chlopněmi, semena jsou drobná s bílým chmýrem.
Rozšířená je prakticky v celé Evropě, v severní Africe, Malé Asii. Na východ zasahuje po Jenisej a Himálaje. Světlomilné dřeviny, v přírodě rostou na březích vod, v lužních lesích. Snáší i dlouhodobé zatopení kořenů vodou. Snadno se přizpůsobuje změnám vodní hladiny. V podhůří stoupá do výšky kolem 700 m.
Vrba bílá jako čistý botanický druh se pěstuje jen zřídka. V kultuře jsou však časté selekce se zbarveným proutím, – především se žlutým či červeným, známé již od středověku. Výrazně zbarvené větve jsou také významným okrasným prvkem, zvláště v zimě. Pěstujeme-li vrby pro působivost zbarvení větví, pravidelně je po odkvětu seřízneme. Získáme tak dlouhé, barevné letorosty. Z kultivarů s výrazně zbarvenými větvemi je možné jmenovat ´Chermesina´s oranžovými až červenými a ´Vitellina´s větvemi žlutými. Vrbě bílé jsou příbuzné některé asijské druhy vrb, které s ní byly občas i zaměňovány. Smuteční vrby jsou známé již ze starých čínských obrazů a pavilon se smuteční vrbou byl oblíbeným motivem na modrém čínském porcelánu. Smuteční vrba byla do Evropy dovezena z Asie kolem roku 1730. Jednalo se o vrbu babylonskou (Salix babylonica). Velice rychle se rozšířila po romantických zámeckých parcích. Od vrby bílé se liší na spodní straně lysými listy a zelenošedými větvičkami. Roku 1815 byla ve Francii nalezena vrba bílá se převislými větvemi a pojmenována jako kultivar Salix alba ´Tristis´. Také ona se velice rychle rozšířila po Evropě a později i po celém světě. Smuteční vrby jsou oblíbenými dominantami především u vodních nádrží, rybníků, kde mají možnost se zrcadlit ve vodní hladině. Ale používají se i při výsadbě stromořadí – musí se ale počítat s tím, že v dospělosti mají širokou korunu a potřebují tedy dostatek místa. Široká koruna smutečních vrb umožňuje hnízdění mnoha druhů ptáků.
Vrby se vzájemně rády kříží, a tak bylo popsáno několik kříženců převislých vrb. Salix x elegantissima vznikla zkřížením vrby babylonské a křehké (Salix babylonica a Salix fragilis). Mladé větve jsou zelené, listy asi 1,5 cm široké, nelesklé. Salix x sepulcralis vznikla zkřížením vrby bílé a babylonské. Od vrby bílé se liší tím, že její listy na podzim nežloutnou a opadávají zelené.
Ve východní Asii má také původ vrba se zkroucenými větvemi. Původně se pěstovala v Číně pod jménem Lung Chao Liu, do Evropy byla dovezena v roce 1924. Jednalo se o vrbu Matsudovu neboli vrbu japonskou - Salix matsudana ´Tortuosa´. Jedná se o velký keř či často vícekmenný strom, větve i listy jsou nepravidelně zkroucené. Barva větviček je šedozelená, osluněná strana někdy purpurová. Kroucená vrba se pěstovala spíše jako zajímavost v parcích a botanických zahradách. V roce 1971 však byl v Argentině nalezen kříženec této vrby a vrby bílé. Byl pojmenován vrba pokroucená (Salix x erythroflexuosa) a velice rychle se rozšířil po zahradách celého světa. Jedná se totiž o unikátní, ozdobný větší keř či strom. Má totiž nejenom zkroucené větve, ale ty jsou navíc výrazně žlutě (na slunci se až oranžově) zbarvené,. Roste poměrně široce, ale snadno se tvaruje, protože podobně jako ostatní vrby dobře snáší řez. Větve této vrby jsou nenahraditelné v aranžování, ať již samostatné či jako součást tradiční japonské ikebany či moderních evropských aranžmá. Je sice nižší než Salix matsudana, ale i tak vyžaduje dostatek prostoru. V příhodných podmínkách roste velice rychle, má přírůstky i delší než 1 m. Starší keře rostou pomaleji.
Salix ´Caradoc´ má méně nápadně, oranžově zbarvené větve a je vzrůstnější. Velice zvláštní je Salix babylonica ´Crispa´ (syn.: ´Annularis´), která má listy stočené do prstence.
Do příbuzenstva vrby bílé patří také vrba sachalinská (Salix sachalinensis). Roste spíše keřovitě, má úzké kopinaté listy. Botanický druh se pěstuje jen zřídka, zato se poměrně často pěstuje kultivar ´Sekka´. Jedná se o rozkladitý keř, na jehož větvích jsou časté fasciace – zploštělé nepravidelně se větvící, až 5 cm široké větve. Kočičky vyrůstají i na ploché straně fasciace. Větve se používají jako dekorace ve vazbách. Pochází z Japonska, kde je nazývána dračí vrbou. Do Evropy byla dovezena v roce 1950.
Vrba bílá a její příbuzné jsou velice odolné dřeviny. Rychle rostou a brzy dosahují dospělé velikosti, proto se uplatňují i jako meliorační dřeviny především na stavebních navážkách. Vhodné jsou především do vlhkých míst –podél potoků, řek a vodních nádrží, ale snášejí poměrně dobře i sušší podmínky a tak jsou vhodné i do parků, městské zeleně či větších zahrad. Vyžadují však dostatek prostoru. Hodí se jak pro solitérní výsadbu, tak i pro výsadbu skupinovou. Dobře se kombinují s většinou listnatých dřevin. Výrazně v zimě zbarvené větve harmonizují s tmavým pozadím jehličnatých stromů, především smrků. V předjaří, když začínají rašit, mají svěží, světle zelenou barvu.
Vrby jsou dvoudomé rostliny. Častěji se pěstují rostliny samčí, protože samčí jehnědy – „kočičky“ jsou nápadnější, poskytují větší pastvu včelám. Chmýr z dozrávajících tobolek samičích rostlin může obtěžovat, ale bývá ho méně, než u topolů.
Vrby této skupiny se množí velice jednoduše řízkováním, ať již zasazením proutku do vlhké půdy či jeho umístění do vody. Rostliny vysazujeme na jaře či na podzim v bezlistém stavu. Smuteční typy vyvazujeme ke kůlům, abychom získaly rovný vzpřímený kmen. Řez snášejí dobře, podobně jako přesazování. Vyžadují plné slunce, ve stínu rostou špatně. Vrby dobře snášejí mrazy i jarní mrazíky, pouze vrbu babylonskou, která je na teplo náročnější, sázíme na chráněné stanoviště. Dřevo vrb není příliš pevné, proto, zvláště stromovitě rostoucí druhy, vysazujeme na místa chráněná před větrem, abychom bránili jejich pozdějšímu rozlomení větrem.
Vrba bílá se používá i jako podnož pro jiné druhy vrb, které pěstujeme na kmínku.
Vrba bílá je také známou magickou a léčivou rostlinou, především staré a hlavaté vrby se často se vyskytují v bájích a pohádkách. Léčivých účinků vrby bílé si všiml již v 5. století př. n. l. řecký lékař Hippokrates. Vědecky byly účinky dokázány Angličanem Edwardem Stoneem v roce 1763. V lidovém léčitelství se používá jako antipyretikum, analgetikum, antirevmatikum při lehčích horečnatých onemocněních a infekčních chorobách (chřipková infekce), akutních a chronických revmatických potížích, lehčích bolestech hlavy a při bolestivých zánětech. Roku 1838 byla z vrby izolována kyselina salicylová. Větší uplatnění v medicíně však získala až uměle připravená kyselina acetylsalicylová, která byla roku 1899 patentována jako Aspirin. Jednalo se o první synteticky připravenou léčivou látku získanou na základě znalostí přírodních obsahových látek léčivých rostlin.
Salix alba 'Tristis' - vrba bílá
Salix alba 'Tristis' - vrba bílá
Salix alba - vrba bílá
Salix alba - vrba bílá