Křížové výpravy
Křížové výpravy, starším výrazem kruciáty, byly vojenské výpravy z dob středověku, které vyhlašoval papež proti muslimům, pohanům a kacířům. Dřívější definice historiků tyto výpravy omezovala pouze na výpravy k Jeruzalému, dnes se však význam kruciát přenesl na všechny papežem vyhlášené války proti nepřátelům křesťanstva. Účastníci před zahájením výpravy skládali slib a byli označeni znamením kříže, které si našívali na šaty, a proto se nazývali křižáci (latinsky crucesignati). Byli dobrovolníky, měli za účast na výpravě přislíbeno odpuštění hříchů a požívali ochrany církve.
První křížovou výpravu vyhlásil papež Urban II. roku 1095. Jejím cílem bylo dobýt Svatou zemi a osvobodit místa posvátná pro křesťany z rukou muslimů. To se výpravě, složené především z francouzských a normanských rytířů, nakonec podařilo, a ve Svaté zemi tak Evropané založili křižácké státy, které se zde udržely téměř dvě stě let. Původním cílem výprav proti muslimům bylo osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě, pozdější tažení však mířila i jinam. Šlo především o Egypt a Řecko, kde účastníci čtvrté křížové výpravy dobyli značnou část Byzantské říše a založili křižácké státy. Další křížová tažení mířila do Pobaltí a Skandinávie, kde zvláště němečtí a švédští křižáci bojovali proti pohanským Prusům, Slovanům a Finům. Řád německých rytířů na břehu Baltského moře založil svůj stát Prusy.
Po pádu posledního křižáckého města v Palestině již žádný papež vojenskou akci k osvobození Jeruzaléma nevyhlásil. Křížové výpravy na evropském kontinentu však pokračovaly. Kromě tažení proti pohanům to byly války proti křesťanským kacířům, z nichž největší byly výpravy proti jihofrancouzským katarům a proti českým husitům. Poslední kruciátu se bezúspěšně snažil zorganizovat počátkem 16. století Lev X. proti osmanským Turkům.
Norská křížová výprava
Mezi lety 1107 a 1110 proběhla jako dozvuk první křížové výpravy samostatná norská výprava vedená králem Sigurdem I., ten byl fakticky prvním skandinávským a zároveň i evropským králem, který se vydal na výpravu do Svaté země. Účelem bylo podpořit křižácké státy, nově vzniklé po první křížvové výpravě. Sigurdova výprava vedla po moři a probíhala ve stylu starých vikinských výprav. Daleká cesta seveřanů k břehům cílové Palestiny provázely krátké zastávky v podobě rychlých výpadů z moře proti državám Almorávidů, plenění Iberského poloostrova a nájezdů. Po zastávce v Lisabonu směřovala plavba k Baleárským ostrovům a dál na Sicílii. V Palermu byl Sigurd přívítán sicilským hrabětem Rogerem II. a poté se výprava krátce zastavila dokonce i v Konstantinopoli, teprve až posléze směřovala cesta do Jeruzaléma, kde se Sigurd setkal a vojensky spojil s jeruzalémským králem Balduinem I. V roce 1110 se seveřané zúčastnili obléhání přístavního města Sidónu po boku křižáckých Franků vedených Balduinem I. a Benátčanů, které bylo úspěšně zakončeno ovládnutím města a založením Sidónského panství. Sigurd se vrátil do Norska v roce 1111, z Palestiny si přivezl relikvii (třísku z Pravého kříže), kterou získal od Balduina a pro niž nechal zbudovat hrad ve městě Konghelle (dnešní Kungälv ve Švédsku).
V roce 1123 podnikl Sigurd jinou výpravu, která vedla tentokrát do nedalekého švédského Smålandu, jehož obyvatelé se odvrátili od křesťanství zpět k víře ve staré pohanské bohy. Sigurd zemřel v roce 1130 a za dobu jeho vlády v Norsku se upevnila moc latinské církve.
Upozornění:
Tato keš, stejně jako celá série bude na jaře 2018 archivována, proto s odlovem neváhejte.